lokalita: železnorudsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Klostermannovo nám. 26, Železná Ruda
Šumava má své kouzlo po celý rok, v každém ročním období. Přijeďte se k nám přesvědčit. Široký výběr příjemného ubytování (za příznivé, levné ceny) studentům, rodinám s dětmi, seniorům, firemní školení, skupinové akce a srazy, svatby. Vhodné pro turisty, cykloturisty, motorkáře, lyžaře, běžkaře. V překrásném prostředí v městečkách v apartmánech, penzionech, hotelech, ve vesničkách a na samotách v chatách, chalupách, kempech. Šumava nabízí nepřeberné množství možností jak pro letní, tak pro zimní rekreaci. Národní park Šumava vznikl v březnu 1991 vyjmutím nejcennějších lokalit z CHKO Šumava. Rozprostírá se na území Plzeňského a Jihočeského kraje při jihozápadní hranici s Německem a Rakouskem. Se svojí rozlohou 69 030 ha je největším národním parkem v ČR, proto ubytování na Šumavě vyhledávají každým rokem tisíce turistů, cyklistů, běžkařů, houbařů, vodáků apod. Využít můžete lyžařských škol, které nabízí každé lyžařské středisko (například skiareál Lipno, Velký Javor, Železná Ruda, Špičák, Zadov-Churáňov), bazénů, koupališť, wellness programů, které se nabízí pro Váš pobyt. Síť web kamer vás přes net informuje o počasí, sněhu, sněhových podmínkách pro lyžování, pro běžkaře navíc šumavský informační server Bílá stopa (odkaz i na jiné hory jako Beskydy). Hitem posledních let je Lipenská přehrada, skiareál Lipno, kde došlo k prudkému rozvoji turistických služeb (Lipno servis). Aktuální informace mimo náš nejstarší šumavský net přináší Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy. Šumavu proslavil i pašerák, o němž vznikl film Král Šumavy. Králem Šumavy se dnes rozumí ale i Author Král Šumavy – vítěz cyklo maratonu MTB, ROAD.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Nešel více po hrázi duby a křovinami osázené, širým, otevřeným krajem se bral, zahýbaje vpravo k Pašicům. Hlava vpřed se klonila, oči na zem se upíraly, nebloudily po pláni měsíčním světlem jako stříbrem polité, rozbíhající se, mizící v kmitavém šeru nedozírných dálav. Nedaleko něho vyletělo drkajíc hejno koroptví, v obilí zavrzal chřástal, jemuž opodál odpovídal druhý, třetí; v rákosí vpravo, poněkud vzadu, kvákaly divoké kachny a sta cvrčků pělo jednotvárnou píseň svou. Kráčel cestou svou, nevšímaje sobě těchto zvuků, rušících velké ticho letní noci, ani psího štěkotu, dorážejícího k němu z blízkých Pašic, ale pojednou se mu zdálo, že slyší dusot blížících se proti němu lidských kroků. Nemýlil se: kroky se přiblížily a po chvíli vynořila se z nízkého úvozu asi dvě stě kroků před ním mužská postava, oblitá tímže stříbrným jasem jako všecky předměty vůkol, pláň, suchopár, obilní lány i potroušené kře hlohu a šípku, velká již o sobě, ale přímo obrovitých, nadpřirozených rozměrů nabývající v této třepetavé, mihotající se hře nočních světel a stínů. Ulekl se, vida tuto postavu, ana rychlými, pružnými kroky v ústrety se mu šinula, stanul a vytřeštil na ni oči...
Než málo vteřin ještě, a už poznal tohoto člověka, s nímž před chvílí ještě ve svých myšlenkách se zabýval. Byl to Petr Radonický, knížecí mládek a nápadník jeho dcery Rozárky.
Ten člověk byl u jeho dcery, nadešla mu myšlenka, od ní přichází. Zlost jím zalomcovala, beztak jej měl v nenávisti jako vůbec všecky knížecí, najmě hajné, baštýře a vůbec všecky pěšáky. Pohlížel na ně jako na jakýs druh neustále slídících psů krváků a velice nemile nesl, že dcera se s takovým spustila. Nebýt jeho ženy, proti níž ničeho nezmohl a která tomuto poměru nadržovala, dojista by ho byl do domu nepustil a každému styku s ním zabránil. I beztak s ním nikdy nepromluvil, jedva na daný pozdrav odpovídal. Kdyby se ho někdo byl ptal, proč tyto lidi má v nenávisti a co mu učinili zlého neb v čem mu překáželi, sotva by byl nalezl jiné odpovědi nežli tuto: „A tak! Jsou to darmožrouti a neřádi! Na nic dobrého nepomýšlejí!" — Co byl živ, nepodnikl ničeho, z čeho by se byl mohl střetnouti s kterýmkoliv z nich; ani ve snu ho nenapadlo, aby si šel zapytlačit do pole, do lesa nebo do rybníka. Byl to vrozený, instinktivní odpor, jejž v sobě cítil potomek po dlouhé věky porobených proti výkonným orgánům a představitelům utlačující, týrající je vrchnosti, odpor, k němuž se družila jakás tajná hrůza, jakýs strach, nepřicházející zplna k uvědomění, ale který mu bránil projeviti jim otevřeně svoje nepřátelské smýšlení.
Poznav mládka, Krušnej zaťal pěsti a umínil si jiti mimo, jako by ho neviděl.
Než mládek, došed ho, pozdravil jej, řka s přívětivým úsměvem na rtech:
„Dej vám Pánbůh dobrý večer, pantáto!"
„Dejž to Pánbůh a vám taky," odpověděl Krušnej, zdvihnuv jedva hlavu, a šel svou cestou; ale mládek nehodlal jej takto pustiti. Stanul před ním a oslovil ho.
„Jdete od Plástovic, pantáto ? Nikoho jste nepotkal cestou ?"
„Nevěděl bych, koho bych byl potkal," zabručel sedlák.
Kdyby byl potkal sto lidí, byl by je všecky zapřel; nikoho by byl neviděl, a viděl-li, nikoho nepoznal? Chce-li slídit ten chňap, ať si slídí sám, on ho nikomu nepovede na stopu. To by se mu tak vyplatilo!
Mládek se nehýbal.
„Podívejte se, pantáto, tamhle," pravil, ukazuje prstem směrem k jihozápadu, kde široká, lesknoucí se hladina rybníka se ztrácela v šeru.
„A co by tam bylo?" zabručel Krušnej, dívaje se maně v naznačenou stranu.
„Dva plameny se tam třpytí, zrovna směrem k Výhlavi, pod císařskou silnicí."
Jen velmi bystré oko stačilo znamenati slabounký zákmit dvou ohníčků, jež, viděny na tuto dálku, zcela podle sebe býti se zdály, ale vpravdě na sto metrů od sebe vzdáleny hořely. Krušnej, jehož oči viděly právě tak dobře do dálky jako oči mládkovy, zcela určitě je postřehl, tyto plameny; nicméně se tvářil, jako by ničeho neviděl.
„A co by tam hořely za ohně?" prohodil nevrle, maje se k odchodu.
„Jsou na rybách, dojista jsou, pakáž zatracená!" zaskuhral mládek; „měli jsme nějaký čas pokoj, dokud seděli v kriminále ti chlapi Lochmout a Kozlík z Hluboké, a bratři Karhounové ze Zlivi byli někde ve světě. Sotva tu jsou, už to zas začíná."
Lochmout a Kozlík byli v očích Krušného vším, jenom ne zloději. Pytlačili v knížecích revírech a lovili „kluky" z knížecích rybníků a to jim z té duše odpouštěl, ba, za neohrožené bohatýry je pokládal. Jinak pohlížel na bratry Karhouny. Ti sice též brali knížeti pánu dříví z lesa, léceli oka na jeho zvěř a chodili na jeho ryby, ale vedle toho nešetřili též sedláků, jimž kradli vepře a drůbež, ba, byli v odůvodněném podezření, že, asi pět roků tomu, ukradli tři hříbata z pastvy na Blatech, kterýžto zločin se jim však dokázati nemohl. Zato byli dopadeni o masopustě minulého roku, právě když jemu, Krušnému, uloupili ze zavřeného chlévce tučného krmníka. Celé Pašice se tenkrát na ně sběhly, vepře jim uzmuly a zbiti byli, že sotva domů dolezli. Vedle názorů však Pašičkých včetně Krušného na tomto trestu se mělo přestátí, ale kdosi udal věc soudu, čímž se svým krajanům málo zavděčil. Kdekdo byl obeslán za svědka, rozumí se, že v prvé řadě Krušnej, jemuž nastaly časté a mrzuté dochůzky na Hlubokou a do Budějovic; nadto mu vzkázali darebové, aby se měl na pozoru, že pomstě jejich neujde, až vyjdou z kriminálu, v němž stát se po čtyři měsíce o jejich ubytování a stravování poctivě staral. Když pak, asi rok tomu, brány žaláře se jim otevřely, zapomněli patrně na slíbenou pomstu, neboť odešli kamsi do světa a po ten čas nebylo o nich slechu, takže Krušnej, který s velkým strachem pohlížel vstříc jejich opětnému objevení se, skoro už na ně nevzpomněl; slyše nyní, že jsou zase ve Zlivi, nemálo se ulekl. Jako blesk projelo mu hlavou, že třeba dnes už naň někde číhají, a umiňoval si pevně, že v noci více nohou nepáchne ze svého obydlí. Nebyl by se ani v nejmenším rozpakoval přijati průvod mládkův, ba, požádati jej, aby s ním šel, kdyby z dalšího jeho hovoru nebyl vyrozuměl, že Rado-nický je na služební obchůzce a že by tudíž takové žádosti vyhověti nemohl.