Šumava.cz

Josef Žižka (10.října 1913, Vejprnice - 18.ledna 1945, Praha) byl československý voják a příslušník výsadku Barium. Četař aspirant Josef Žižka navázal prostřednictvím své vysílačky MARTA radiové spojení s Anglií 19. dubna 1944 a udržoval jej, byť s určitými problémy a přestávkou na konci roku až do 14. ledna 1945. Za tu dobu vyslal své centrále 287 depeší. Déle než on vysílali z okupovaných českých zemí jen jeho kamarádi četař aspirant Čestmír Šikola (radiostanice EVA) a rotný Karel Niemczyk (radiostanice MILADA). Josef Žižka se narodil 10. října 1913 ve Vejprnicích u Plzně v rodině dělníka z plzeňské Škodovky, kterého syn prakticky nepoznal. Jeho otec Václav Žižka padl na počátku (1915) světové války na srbské frontě. Maminka Josefa byla hluboce věřící evangelička z Jednoty Bratrské, která výrazně svou výchovou ovlivnila celoživotně svého prvorozeného syna. Matka se v roce 1919 znovu vdala za Františka Scheiköniga, tím Josef získal časem čtyři nevlastní sourozence (tři sestry a bratra). Rozdíl mezi nimi činil 6 – 14 let.. Obecnou školu Josef absolvoval ve Vejprnicích. V Kaceřově, kam se rodina přestěhovala absolvoval dva ročníky české menšinové školy (v šest kilometrů vzdáleném Kynšperku nad Ohří). Na reálném gymnáziu v Karlových Varech začal studovat v roce 1925, od kvinty poté jako vynikající žák pokračoval na francouzském Lycée Carnot v Dijonu. V roce 1933 tam také složil maturitní zkoušku a nastoupil na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, ale již po dvou semestrech, musel studium z finančních důvodů přerušit a začít v Plzni pracovat jako úředník. V říjnu 1935 však nastoupil dvouletou základní vojenskou službu u 38. pěšího pluku v Berouně. Studium na záložní důstojnické škole musel ze zdravotních důvodů ukončit (oční onemocnění) a následně byl čtyři měsíce hospitalizován. Po návratu z nemocnice nastoupil jako písař na velitelství v Berouně. Dne 1. října 1937 odešel v hodnosti vojína do zálohy. Po návratu z vojny se znovu nechal zapsat na právnickou fakultu UK. Studium definitivně ukončil z finančních důvodů a také pro pokračující problémy se zrakem. Při dobré znalosti pěti jazyků si našel práci v Bratislavě jako tlumočník u mezinárodní společnosti expresních spacích vlaků Mitropa. O rok později prožil stejně jako statisíce dalších československých vojáků mobilizaci a chvíle masového odhodlání bránit německým nacismem ohroženou republiku i následující ústup z nástupních prostor po mnichovském diktátu. Po absolvování mobilizace v roce 1938 nastoupil znovu ke společnosti, kterou byl v červnu 1939 vyslán do Bratislavy. Dne 20. března 1940 se přes Maďarsko a Balkán dostal do Francie. V Agde byl 16. dubna 1940 zařazen ke spojovací rotě 1. pěšího pluku, se kterým se zúčastnil bojů na frontě. Po pádu Francie byl evakuován do Anglie, kam se dostal 13. července 1940. Zde byl znovu zařazen ke spojovací četě 1. pěšího praporu. V roce 1941 byl postupně povýšen na desátníka, v roce 1942 absolvoval důstojnickou školu a následně byl povýšen na četaře aspiranta. Dne 30. října 1942 Josef nastoupil v severním Skotsku do „assault course“, po kterém ihned následoval parašutistický výcvik v Ringway, což byl předstupeň toho, že byl v únoru 1943 vybrán do řad mužů ze Zvláštní skupiny D pro výsadkové operace v okupované vlasti. Vzápětí absolvoval zdokonalovací radiotelegrafistický kurs pod patronací britské Secret Intelligence Service (SIS) a již v květnu 1943 je opět v Ringway, kde absolvuje další čtyři seskoky padákem. Pod dohledem SIS absolvuje dvě konspirativní rádiová cvičení. To je již pouhých 162 cm vysoký modrooký světlovlasý voják zařazen do tříčlenné paraskupiny BARIUM, se kterou odlétá 26. října 1943 do Alžíru a odtud v lednu 1944 do osvobozené jižní Itálie, odkud se tehdy z letiště Campo Cassale u Brindisi chystala obnova letů do okupované vlasti, protože lety přes Německo, plné nočních stíhačů a silné protiletadlové obrany, byly příliš riskantní. Nad jejich operací převzala dohled tentokrát britská SIS, zatímco většinu čs. paraskupin měla na starosti legendární zpravodajská a sabotážní britská organizace Special Operations Executive. Dva pokusy o vysazení zhatilo špatné a tak úspěšní byli v noci z 3. na 4. dubna 1944 až polští letci z 1586. letky zvláštního určení, kteří parašutisty desantu Barium s jejich operačním materiálem vysadili s obdivuhodnou přesností u Vysoké nad Labem nedaleko Hradce Králové. Okupovaná vlast je uvítala po letech teplotou na bodu mrazu, slabým větrem a mokrou, blátivou půdou, na které občas někde ležely poslední stopy sněhu. Po určitých problémech na záchytných adresách měla skupina BARIUM štěstí, navázala styk s domácím odbojem a Josef Žižka navázal poprvé spojení s Anglií dopoledne 19. dubna 1944 z bytu Františka Zajíčka v Rychnově nad Kněžnou. První depeše byla celkem stručná, ale záhy se korespondence s Vojenskou rádiovou ústřednou (VRÚ) značně rozšířila. Vedle jmen řady zrádců a kolaborantů a především velkého množství zpravodajských informací oznamuje MARTA do Anglie i jména svých spolupracovníků, což bude později pro Josefa Žižku jeden z motivů jeho zásadního rozhodnutí, až se dostane do rukou nacistů. Bohužel tehdy se odbojové organizaci kolem skupiny BARIUM dostal na stopu konfident gestapa Gustav Žid, který se vetřel do přízně Tomáše Býčka a systematickými intrikami podporoval jeho osobní konflikty s velitelem výsadku. Koncem září 1944 se od Žida šéf královehradeckého gestapa Albert Hardke dozvěděl detaily o skupině BARIUM. V vše oznámil do Prahy a vedení vyděsila šíře odbojové sítě, její zpravodajské možnosti, radiové spojení s Londýnem a především fakt, že se chystá přijmout letecké dodávky zbraní. Proto již 2. října 1944 zahájili rozsáhlé zatýkání, během kterého padlo do rukou nacistů 171 spolupracovníků skupiny BARIUM! Z nich bylo popraveno, umučeno v koncentračních táborech či při výsleších, a nebo spáchalo sebevraždu, 38 českých vlastenců. Gustav Žid se pokusil několikrát vlákat do pasti i parašutistu Tomáše Býčka, který ztratil spojení se Šanderou a Žižkou. I poslední jeho pokus 18. listopadu ve Vlastibořicích byl neúspěšný, i když horlivý zrádce dokonce na Býčka vystřelil z pistole. Parašutista mu uniknul a konce války se dožil v řadách partyzánů. Také Šandera s Žižkou nacistům se štěstím unikli. Oba našli azyl v usedlosti Rudolfa a Boženy Žabkových v osadě Polsko u Žamberka. Odtud vyslal Josef Žižka od 9. října do konce měsíce VRÚ 29 telegramů o německém zatýkání a novém vývoji situace. Na počátku listopadu se MARTA z taktických důvodů odmlčela a zůstala jen na příjmu. Tohoto „rádiového klidu“ chtěl Šandera využít k zjištění šíře nacistického úderu, k získání nových kontaktů a naplánování nových akcí. Gestapo se na konci roku opět přiblížilo i k úkrytu obou parašutistů u rodiny Žabkových v podobě Šanderova přítele a velitele paraskupiny GLUCINIUM kpt. Vítězslava Lepaříka, který byl v té době konfidentem gestapa. Lepařík tehdy sice první setkání s Šanderou gestapu zatajil, ale nacisté to zjistili z jedné depeše VRÚ, protože Žižka 3. ledna 1945 zahájil opět vysílání. Lepařík byl podroben tvrdému výslechu a nechal se opět zlomit a 16. ledna přivedl gestapáky před stavení Žabkových. Josef Šandera se po výhrůžkách nacistů, že vyvraždí celou osadu, střelil z pistole do spánku. Zemřel 9. března 1945 v královehradecké nemocnici... Josef Žižka chtěl také použít svou pistoli, ale byl přemluven zoufalou plačící paní Žabkovou, aby si nebral život, a skončil v poutech. Svého velitele nenásledoval nikoliv ze zbabělosti, ale protože byl jako hluboce věřící křesťan zaskočen vývojem situace. Před válkou sám napsal nábožensko-filozofickou studii, pro jejíž název použil Masarykův výrok „Ježíš, ne Caesar!“. Problém sebevraždy Masaryk chápal jako projev zoufalství a ztrátu smyslu života a podobně to chápal i Josef Žižka. Nyní se však musel rozhodnout jinak, protože nacisté všemi způsoby nyní usilovali o to, aby radistu a jeho vysílačku dostali na cestu zrady. Josefa nejvíce zdrtilo poznání šíře bohatých znalostí gestapa. Německá odposlouchávací služba od 7. července 1944 pečlivě evidovala všechny telegramy VRÚ pro stanici MARTA, protože byly vysílány ve stejném čase a na stejném kmitočtu. Nedařilo se jen přesně zaměřit Žižkovo vysílání, protože ten dělal pečlivě vše proto, aby zaměřování jeho stanice Němcům komplikoval. Gestapo dokázalo nakonec až v listopadu a prosinci 1944 po zásahu proti východočeské odbojové síti rozšifrovat jen depeše od VRÚ. Dva roky studia systému depeší z Anglie a využívání zajatých šifrantů v některých rádiových protihrách přivedlo německé kryptology konečně k úspěchu. Při nátlaku na Žižku, kterého chtěli nacisté stůj co stůj získat pro spolupráci, se ovšem snažili zajatého parašutistu ohromit svými znalostmi a podsouvali mu bezpochyby i to, že znají i obsah jeho depeší, ve kterých bylo plno jmen a adres domácích odbojářů. Žižka tak mohl snadno podlehnout myšlence, že se – byť bezděčně – jako radiotelegrafista svým vysíláním podílel na jejich neblahém osudu. Rezignoval na jakékoliv taktizování i možnost prodloužit si život tím, že by přistoupil na radiovou protihru s VRÚ. Josef Žižka odmítl spolupráci výměnou za svůj život a místo toho se rozhodl pro čisté svědomí a neposkvrněnou čest vojáka i věřícího. K zuřivosti nacistů se ve čtvrtek 18. ledna 1945 ve své cele v pankrácké věznici oběsil… Dne 1. prosince 1945 byl povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty v záloze a následně do hodnosti kapitána pěchoty v záloze in memoriam. Dne 18. července 1948 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána pěchoty v záloze in memoriam. V rodných Vejprnicích je po něm pojmenována ulice, jeho jméno je rovněž umístěno na pamětní desce na kapli ve Vysoké n./L.