Šumava.cz

Anna Letenská, rozená Svobodová, provdaná Čalounová (29.srpna 1904, Nýřany – 24.října 1942, koncentrační tábor Mauthausen) byla česká divadelní a filmová herečka. Narodila se v herecké rodině, jako jedno ze šesti dětí. V neděli ještě její maminka hrála Kříž u potoka a v pondělí ráno byla Anda, jak jí maminka říkávala, na světě. Narodila se Nýřanech v hotelu U zlatého orla (č.p. 382) na dnešním Masarykově náměstí, kde byla kočovná společnost ubytována. V Nýřanech byla Anna Letenská i dne 3. října 1904 pokřtěna (Anna Marie), a to na zdejší radnici, kde bývala v dnešní obřadní síni kaple do doby, než byl v listopadu 1904 vysvěcen nově postavený kostel sv. Prokopa. Tímto záznamem stopa Anny Letenské v Nýřanech končí. Jak dlouho zde s rodiči pobývala, není známo. „Její křtiny, to byla jedna z nejradostnějších událostí v mém životě,“ řekla kdysi Marie Svobodová. „Herci jí zpívali na cestu na křtiny a dali jí do vínku veselou povahu.“ Otec Oldřich (1872–1939) byl hercem a režisérem (naposledy v Jihočeském divadle), matka Marie (1871–1960) byla herečkou (členka divadelních kočovných společností). Její sestry Růžena Nováková (1899–1984) a Božena Svobodová (1896–1917) se staly také herečkami. Anna Letenská začínala jako dítě v kočovné divadelní společnosti u Tuttrů, první angažmá v roce 1919 získala u divadelní společnosti Suková-Kramuelová, kterou její otec po návratu z první světové války vedl. Následovalo působení v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1921–1929) a pokračovala v divadelní společnosti Alferiho. Na štaci v Třeboni poznala operního herce Ludvíka Letenského, za něhož se v r. 1925 provdala. Mladokomik Ludvík Letenský se původním jménem jmenoval Hrdlička, Letenský byl jen jeho  oficiálně užívaný pseudonym. Hráli spolu v jedné kočovné společnosti, kde se shodou náhod ocitli ještě další herci podobných „ptačích“ jmen. Ředitel nechtěl mít spolek "ptáků" a Ludvíkovi doporučil, aby si dal pseudonym. Ludvík nevěděl, jaký zvolit, a tak se ho ředitel zeptal: „Odkud pocházíte? „ „Z Letné.“ „No vidíte, tak budete Letenský.“ Ještě v červenci r. 1925 se jim narodil syn Jiří, později režisér Beskydského divadla. Společně prošli divadly v Košicích, Olomouci (1930 - 1931), Bratislavě (1931 - 1935), kde vytvořila dokonce Dulcineu v Dykově Zmoudření dona Quijota, a Kladně (1935 - 1936). V polovině třicátých let se natrvalo přestěhovali do Prahy. Anna vystřídala několik souborů (krátce působila také v Osvobozeném divadle a spolupracovala i s Československým rozhlasem), od r. 1936 vystupovala v pražském Varieté, až se jí podařilo v srpnu r. 1939 získat vysněné angažná v činohře Městského divadla na Vinohradech, kde působila do r. 1942. Tehdejší nově jmenovaný vrchní režisér činohry František Salzer ji obsadil do několika zajímavých rolí, kde mohla uplatnit svůj nesporný talent. Byla hodnocena jako nejvýraznější komická herečka mezi svými vrstevnicemi. To už měla pověst přesvědčivé herečky, která zvládala vážné i komediální role. Všimli si jí také filmaři a zvolna se začala prosazovat i ve filmu. V soukromí to ale Letenským neklapalo. Po vleklé krizi se v červnu 1940 rozvedli, zůstali ale přáteli. Anně zřejmě nevyhovovalo, že bývalý herec dal přednost usedlejšímu stylu života a otevřel si v Praze v ulici Na Poříčí půjčovnu divadelních kostýmů.

Anna dlouho sama nezůstala, na jedné společenské akci se seznámila s o tři roky mladším Ing. arch. Vladislavem Čalounem, jinak prokuristou německé dopravní společnosti. Pro oba to byla láska na první pohled. V říjnu r. 1941 se vzali a pořídili si krásný byt v Praze v Soukenické ulici č.p. 1196/11a, během volna cestovali, dělali si radost nákupem starožitností... Čaloun před nacistickou okupací působil na Slovensku, odkud byl po březnu 1939 slovenskými nacionalisty vyštván do Čech. Již v době svého pobytu na Slovensku Čaloun pomáhal lidem pronásledovaným slovenskými nacionalisty a fanatiky z Hlinkovy ĺudové strany a do obdobné práce se zapojil i v Praze. Díky postavení u německé dopravní společnosti Intercontinentale k tomu měl možnosti. S pomocí kolegy, celního deklaranta, se mu například dařilo pašovat dokumenty, devizy a různá zavazadla. Byl činný také v Sokole, kde se seznámil s MUDr. Břetislavem Lyčkou. Oba se po rozpuštění Sokola dali k dispozici ilegální sokolské skupině Jindra. Manželé Čalounovi se s Františkou a Břetislavem Lyčkovými přátelili a je nepochybné, že Vladislav Čaloun o odbojové činnosti doktora Lyčky věděl. Tento lékař převzal do péče člena výsadku Anthropoid Jozefa Gabčíka, který si při seskoku pohmoždil nohu. Dne 27. května 1942 ošetřil i druhého parašutistu Jana Kubiše, jehož při atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha zranila v obličeji střepina z vržené bomby. Neví se však, zda o Lyčkově pomoci atentátníkům věděla i Anna Letenská.

Když se 16. června 1942 na gestapu dobrovolně přihlásil parašutista Karel Čurda, zrádce, jehož výpověď znamenala klíč k objevení úkrytu jeho druhů v kostele, prozradil při výslechu také četná jména a adresy těch, kteří parašutistům poskytovali pomoc. Osm dní poté se Anna Letenská v hledišti Národního divadla povinně zúčastnila apelu českých herců a hudebníků. Šlo o obdobu akce, jaká se na témže místě odehrála 28. ledna 1977 coby tzv. Anticharta, během níž představitelé kultury demonstrovali oddanost komunistickému režimu. Rozdíl byl v tom, že během apelu za války umělci manifestovali věrnost k Říši a jejímu velkému Vůdci. Anna Letenská s kolegy, mezi nimi byl např. Karel Höger, Josef Kemr, Zdeněk Štěpánek, Vlasta Burian a mnoho dalších, vyslechla mimo jiné projev kolegy Rudolfa Deyla, v němž nezůstal jen u odsudků atentátu. Na závěr bizardní sešlosti účastníci vše pronesené strvrdili vztyčenou pravicí. I herecké hvězdy jsou jen lidé se svými strachy a úzkostmi...  V polovině července se vlna zatýkání přiblížila k manželům Lyčkovým. Na poslední chvíli byli varováni a dostali šanci zmizet. Pro Františku Lyčkovou byl připraven úkryt na Moravě, kam měla odjet ráno 15. července. Předchozí večer přišla k Čalounovým a požádala o nocleh. Její manžel se týž večer rovněž krátce u Čalounů objevil, noc ale přečkal v jiném pražském bytě. V beznadějné situaci se nakonec 21. července sám zastřelil. Františka Lyčková už na Moravu nedorazila, ráno 15. července byla na Hlavním nádraží zatčena kriminálním komisařem gestapa Friedrichem Müllerem.

Pak zatkli 17. čerence 1942 přímo na pracovišti v pražském paláci Kotva i Čalouna. Anna zrovna měla roztočený film režiséra Otakara Vávry Přijdu hned, každé ráno ji auto vozilo na natáčení do hostivařských ateliérů. Producent Miloš Havel se pokoušel intervenovat, dostalo se mu však doporučení, ať se od této kauzy raději distancuje. Havel alespoň docílil toto, že z Berlína došel souhlas s dokončením filmu. Ve filmu na sobě Anna nenechala nic znát, i když musela pochopitelně trpět. Gestapem měla povolené každodenní návštěvy manžela v Petschkově paláci. Mezitím jí dali – zřejmě z „preventivních důvodů“ - výpověď z Vinohradského divadla, ale hned ji přijali v holešovické Uranii, kde začala studovat roli Vojnarky ve hře Aloise JIráska. Gestapo však už na ni číhalo. Závěrečná klapka filmu Přijdu hned padla 2. září 1942. Následující den, 3. září 1942, ji komisař Müller spolu s agentem gestapa Adolfem Řepou zatkl přímo v Petschkově paláci, kde byla opět navštívit manžela, a pod číslem 110124 byla předána do věznice gestapa v Praze na Pankráci, odkud jí nechali 5. září 1942 (někde uváděno 5. října 1942) převézt do vazební věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Na adresu bývalého manžela Ludvíka jí povolili poslat šestiřádkový lístek v němčině.  Napsala na něj: "Jsem zdráva. Co dělá Jiří? Pošli mi šaty, teplé prádlo, tepláky (toto slovo bylo napsané česky), svetr, vlnu na pletení, čapku, ovomaltinu, vitamíny. Piš mi brzy. Zdravím Tě a Jiřího líbám. Nána." Odpověď už nedostala, státní policie dopisy zadržovala. V říjnu byla převezena do rakouského koncentračního tábora Mauthausen, kde byla 24. října 1942 popravena. Podle úmrtního listu nalezeného v archivu v Mauthausenu byla zastřelena v 10:56 hodin v bunkru ranou do týla. Poprava probíhala v rámci fingované lékařské prohlídky, kdy se odsouzený postavil k měřícímu zařízení. Její manžel byl popraven o tři měsíce později, 26. ledna 1943 v 16:45 hodin. Františka Lyčková zemřela ve stejný den jako Anna Letenská, v 10.00 hodin. Do zabaveného bytu Čalounových v Soukenické ulici se okamžitě nastěhovali Němci. Její syn Jiří unikl perzekuci, neboť bydlel u prvního manžela Letenské, který se o něj pak dále staral. Anna Letenská byla jedinou českou herečkou, která zahynula v koncentračním táboře. V Mauthausenu byl rovněž vězněn a umučen herec a písničkář Karel Hašler. Anna Letenská, mezi kolegy důvěrně známá jako Nána, byla výrazná a zdatná komička. Díky svému selskému zjevu skvěle vytvářela energetické, temperamentní a plnokrevné dívky a ženy. Všechny její role byly charakteristické svou věrohodností a pravdivostí. Byla pokračovatelkou herectví Marie Hübnerové. V letech 1937 - 1942 vystupovala v menších rolích ve 25 českých filmech. Debutovala v roce 1937 ve filmu Kříž u potoka, kde hrála roli děvečky. Toto dílo jí bylo zřejmě osudné, když bylo, jak jsme uvedli na začátku, posledním matčiným představením před Anny narozením. Jejím posledním dokončeným filmem byl v roce 1942 film Přijdu hned režiséra Otakara Vávry, kde měla roli domovnice Koubkové. Režisér Otakar Vávra později ve své memoárové knize Moje filmové století vzpomínal, že vídal Letenskou sedět za kulisami "s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže, i když jí gestapáci namlouvali, že se jí to netýká". Potom přišla před kameru a výborně zahrála svou komickou roli hubaté domovnice. Film se dostal do kin až dva měsíce po její smrti. Premiéru měl 25. prosince 1942 v pražském kině Palác Lucerna. Snad nikdo v sále netušil, že je představitelka skvěle zvládnuté role energetické domovnice Koubkové již dva měsíce po smrti. Vědět to ani nemohli, protože tento údaj spadal pod tzv. tajnou říšskou záležitost. Anna Letenská a dalších 134 žen a dívek a také 127 mužů a chlapců bylo zastřeleno ve stejný den, 24. října 1942. Na rozdíl od předchozích exekucí bylo rozhodnuto nezveřejňovat jména popravených. Těchto 262 zavražděných spadalo do tzv. akce Kubiš (jak se o nich mluvilo na gestapu) a byli to příslušníci rodin parašutistů nebo jejich spolupracovníků, tedy těch, kteří je podporovali či ukrývali. Anna Letenská byla po válce vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem. Ve Vinohradském divadle jí byla dne 30. listopadu 1947 odhalena busta (umístěná na prvním divadelním balkóně). Maminka Marie si k ní chodila po válce s dcerou povídat. V roce 1948 byla po Anně Letenské v Praze pojmenována dřívější ulice V Pštrosovce, která spojuje náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady. Po Anně Letenské je pojmenována i ulice v Ostravě. Osud Anny Letenské se stal námětem pro povídku Norberta Frýda Kat nepočká (1958), podle níž natočil v roce 1971 režisér František Filip stejnojmenný film s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Frýd ale prý skutečnou povahu Letenské nevystihl. Pamětníci se shodují, že byla neobyčejně laskavá, velmi hodná a moudrá žena. V roce 2008 byl v Německu natočen dokumentární film Andula - Besuch in einem anderem Leben. Život české herečky vypráví Hannah Herzsprung a je doprovázen vyprávěním dosud žijících svědků té doby a herečky Anny Letenské. Vypráví zde i české herečky Zita Kabátová a Eva Gerová, které zvládly své vyprávění v německém jazyce. U nás byl film vysílán pod názvem Anna Letenská: Komička a nacisté na kanálu Viasat History. Marie Svobodová, maminka Anny Letenské, netušila až do konce války, že byla její milovaná dcera popravená. Rodina to před ní tajila – báli se, že by tu zprávu neunesla. Musela v životě vydržet hodně. Harcování po štacích, věčnou starost o děti, ztrátu manžela, ale také bombardování Českých Budějovic 23. března 1945. Z patrového rodinného domu, kde žila s dcerou Helenou, zbyly jen sutiny. V nich zůstala i většina fotografií z dětství a mládí herečky Anny Letenské. Anna Letenská byla po válce vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem. V Divadle na Vinohradech jí byla dne 30. listopadu 1947 odhalena busta, umístěná na 1. divadelním balkóně. Od října 2022 má pamětní desku v dlažbě před vchodem kladenského divadla. V roce 1948 byla po A. Letenské pojmenována dřívější ulice „Ve Pštrosce“, spojující náměstíčko za Vinohradským divadlem s Vinohradskou ulicí a Riegrovými sady. Osud A. Letenské se stal námětem pro povídku Norberta Frýda, nazvanou Kat nepočká, podle níž natočil režisér František Filip v roce 1971 stejnojmenný film s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli.