Šumava: vimpersko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Vimperští měšťané získali právo vařit pivo od Petra Voka z Rožmberka a tak si zřídili svůj pivovar roku 1641 z původní radnice. Sdružení měšťanů s oprávněním vařit pivo vlastnilo dům č.p. 64 na Pivovarském náměstí, provozovalo hostinec Sklepy a bylo výlučným dodavatelem piva do hotelu Habsburg. Objekt prošel řadou přestaveb a úprav v souvislosti s vývojem technologií. V roce 1894 byla přistavěna věž pivovaru. Od roku 1945 byl pivovar v národní správě. A později bylo rozhodnuto neprovozovat dále dva pivovary ve Vimperku, měšťanský pivovar ukončil výrobu piva a vařilo se již pouze v zámeckém pivovaru. Vaření piva bylo zastaveno roku 1946, společnost de iure zanikla roku 1949. Od té doby objekt sloužil jako skladiště. V roce 1967 byla definitivně ukončena tradice výroby piva ve Vimperku, která trvala 380 let a i zámecký pivovar byl uzavřen. Po roce 1990 došlo při přestavbě na restaurační zařízení k obnově řady historických prvků. Dnes restaurace a sídlo několika firem. Na tradici vaření v současnosti navázal soukromý Šumavský pivovar. Ten se nachází v ulici Steinbrenerova 48/1a vznikl v roce 2010.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Po této cestě, spojující Pašice s Plástovicemi, ubíral se lichý starší muž, zvolna kráčeje proti chýlícímu se slunci, jež jako ohromná rudá koule stálo nad sinými horami věnčícími obzor. Vysoká, poněkud hubená postava jeho trochu kupředu se klonila: chůze člověka, jenž mnoho pracoval, mnoho a těžce se lopotil. Do brunátná osmáhlý obličej ostrých, skoro tvrdých rysů, nedbale oholený, poněkud přimhouřené oči, velké opálené ruce, oděv, režná košile, obuv, slaměný širák na hlavě, jedním slovem: celý jeho zevnějšek prozrazoval zřejmě, jakého druhu práce konal. Blatský sedlák typického rázu. Nepospíchal, každou chvíli se zastavoval, vpravo vlevo se zadívával; častěji vpravo, do žírných polních lánů, do Blat, za Blata, kde zahaleny poiou v závoji lehounkých par a počínajícího večerního soumraku, nové a nové lány se rozkládaly, kde zraky odpočívaly na bílých dvorcích, na červených střechách statků, na zeleni sadů četných vesnic a dědin blatských i zablatských; vlevo pak, k jihu, kam jen tu a tam pohledem zabrousil, rozlívala se široká hladina Volešku rybníka, rákosím vroubená a prorostlá, nehybná jako roztavený kov, sivosiná, nad níž poletovaly houfy bělavých, povykujících racků, po níž tiše plovala stáda divokých kachen. Viděl ty i ony, zrakem jich nesledoval, jen tu onde maně, opovržlivě, téměř zlostně rukou máchnul, jako by sám s sebou hovořil.
Došel k samým Plástovicům, k prvním chalupám této bohaté, úhledné vesnice. Kamenná hradba vroubila napravo cestu, za hradbou, podepíraje se o ni, stál člověk, padesátník jako on, jenž již drahnou chvíli na přicházejícího své oči upíral. Byl poněkud menší jeho, ale silnější, ramenatější. Na hlavě, která jedině přes hradbu čněla, měl podobný slaměný širák, starý, od slunce do šeda spálený, propocený, dlouhým užíváním úplně z formy vyšlý; neměl na sobě ani kabátu, ani vesty; ušpiněná, potem prosáklá, na krku a na prsou otevřená režná košile lepila se na plece a ramena.
„Jakube?" zvolal pojednou na příchozího, jenž, bera se mimo, pohroužen v myšlenky, nebyl si ho povšiml, ba, ani ho nespatřil. Oslovený sebou trhl.
„Aj, Jouzo, heleďme!"
Přistoupil blíže, přeje dobrého večera. Muž za hradbou se vzpřímil.
„Dejžto Pánbů!" odpověděl; „Přeju taky. Copak tě sem vede? Či jdeš dále, snad do Selce k bratrovi?" „Nejdu do Selce. Sem jdu, k tobě mám namířeno, Jouzo." „Nu, a?"
„Kakraholtské parno dnes. Už by, namouvěru, trochu vláhy neškodilo. Potom by zas mohlo být hezky, až by žně začaly. Stojí pěkně všecko, jaře lip než ozimy, jen to Kupkojc žito se mi nelíbí."
„Špatné semeno, Jakube! Řek jsem mu to hned, jak na podzim zašíval. Chtěl to ošidit, ošidilo jeho. Nu, nevěřil, smál se! Byl na studiích, rozumí všemu lip. — Nu, a co mi neseš? Posloužím ti něčím?"
„Nu víš, jen tak jdu. Promluvit se chce. Třeba poradíš. Jakpak, že se tě ptám, prodals tu svou dvouletou hřebičku v Netolicích? Povídali u nás, žes tam s ní byl."
„Neprodal, Jakube. Nebyly ceny, jen dvě stě padesát nabízeli. To radši počkám, pod tři sta ji nedám."
„Já jsem toho svého dvouletého valáška prodal včera ňákému židovi do Budějic za dvě stě osmdesát pět. Taky jsem se ošíval, tři sta deset jsem chtěl, ale žid dával dvě stě sedmdesát. Tak jsem mu ho musel nechat za ty peníze. Nic plátno, Pepík v Praze potřebuje pořád, Ferdovi a Frantovi aby člověk taky ještě dával. Je toho moc na mne."
Jouza pozatřásl hlavou.
„Dvě stě osmdesát pět za toho vraného valáška je málo," odpověděl. „I tři sta deset je málo. Takový koník! Kdybys byl čekal do jara, přes čtyři stovkys mohl žádat, a namouduši, byl bys je dostal. Ale tuhle o tom rozprávět nebudeme. Pojď, zajdeš k nám a povíme si."
Dal se podle hradby směrem k vesnici a došel po třiceti krocích místa, kde hradba byla prolomená polní cestičkou, uzavřenou laťovými dvířky, jež odstrčil a na cestu vyšel. Oba pak brali se mlčky do vsi.
Na návsi vstoupili do velice úhledného selského statku s pěkně omalovaným štítem, octli se na prostorném, čistě drženém dvoře, uzavřeném po levé straně obytným stavením a konírnou, naproti vratům stájí, kde umístěn byl hovězí dobytek, a stodolou, na pravé pak straně chlévy pro drobný brav a kůlnou. Vše bylo pěkné, zánovní, stavení taškami kryté, nikde neurážel nepořádek, ba, všude zámožnost a pečlivý dohled hospodářův se jevily.