Šumavská ves je zmiňována již v roce 1327, přičemž už V roce 1358 má farní kostel a je rozdělena na část Dolejší a Hořejší. Část Dolejší patřila k Bystřici, Hořejší část k Pajreku. V roce 1467 rota křižáků celé městečko vyplenila a zpustlo, navzdory tomu že místní hustské vojsko křižáky porazilo. Obnova městečka počíná v 17. století. K památkám patří barokní radnice z roku 1684, původně gotický kostel sv. Tomáše (14. stol.), barokně přestavěný v roce 1813. Uprostřed náměstí stával kostel Čtrnácti sv. Pomocníků, zbořený v roce 1973. V roce 1895 byla do Nýrska přemístěna optická továrna W. Eckstein a spol. z Vídně. Pokračovatel výroby Okula a. s. je dodnes největším podnikem v Nýrsku. Koupaliště, autokemping. Německý název Neuern.
Parkoviště, restaurace s krbem a BTV, sauna (kapacita 6-7 osob), ruský kuželník, terasa, zahradní posezení, ohniště, grill, půjčovna sportovního náčiní.
bar
bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezením2L, 3L, 4L (jedna místnost nebo dvě průchozí ložnice) se sprchou a WC. 2L-pokoj č. 9 má vlastní WC na chodbě o patro níže.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrNově postavené útulné prázdninové byty, parkoviště, úschovna kol a lyží, zahradní posezení, pískoviště.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímJeden dvoulůžkový byt (barevná televize se satelitem, sociální zařízení, kuchyňský kout). Dva čtyřlůžkové byty se skládají ze dvou dvoulůžkových pokojů s barevnou televizí se satelitem, vlastního sociálního zařízení, kuchyňského koutu (el. dvouvařič, varná konvice, překapávač, lednice, nádobí, utěrky).
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Zelené srdce Evropy - tak se také nazývá Šumava - jeden z největších lesních porostů ve střední Evropě, Šumava. Rozlehlé náhorní planiny, rašeliniště, ledovcová jezera, hluboké lesy, divoké bystřiny, hrady, zaniklé obce, zříceniny, lidová architektura, kaplie, Vchynicko-tetovský a Schwarzenberský kanál, nejen to, ale mnohem víc je Šumava. To si uvědomovali již naši předkové a před sto lety v roce 1911 podali první žádost o vyhlášení národního parku na Šumavě. Až v roce 1991 se stala Šumava se svými 680 km2 největším národním parkem v ČR. Šumava jako typická lesní oblast středohorského charakteru je dodnes domovem původní středoevropské lesní zvěře. V lesích Šumavy se volně pohybuj losi a rysi, kteří byli do volné přírody vráceni v 80. letech. V potocích žije populace raka říčního. Na rašeliništích se vyskytuje vzácný tetřívek, v horských oblastech mohou návštěvníci zaslechnout tokání tetřeva a na otevřených mokřadech mohou pozorovat jeřábka lesního. Trasy pro pěší turistiku jsou doplněny i o trasy pro vozíčkáře a pro maminky s kočárky (více v této sekci Doprava – pro vozíčkáře). Rozsáhlá síť cyklotras láká pak na Šumavu každoročně tisíce turistů stejně tak, jako vodácký sport. Horní tok Vltavy, Otava a Vydra jsou splavné od jara do podzimu a sjet je může opravdu každý, kdo si půjčí loď. Lipno pak nabízí celoroční koupaní ať už v přímo v přehradě nebo v aqvaparku Lipno. Šumava díky vysoké nadmořské výšce a v zimě stabilní sněhové pokrývce má ideální podmínky pro zimní sporty. Většina běžeckých tratí je v poloze nad 1000 metrů nad mořem – více Bílá stopa. Běžecké stopy se upravují od poloviny prosince do konce března. Milovníci sjezdového lyžování jistě ocení vysokou kvalitu služeb, které poskytují ski areály Zadov-Churáňov, Lipno Kramolín, Špičák, Železná Ruda, bavorský Velký Javor nebo Mitterdorf - Philippsreut, rakouský Sternstein či Hochficht. K dovolené na Šumavě neoddělitelně patří návštěva historického města jako Prachatice, Sušice, Český Krumlov, hradu Velhartice, Rábí, Švihov, Kašperk, zámku Rožmberk, kláštera ve Vyšším Brodě a mnoha dalších. Rekreační střediska či odlehlá místa, apartmány, hotely, horské chaty a horské hotely, chaty a chalupy, pensiony jsou na Šumavě po celý rok připraveny vám nabídnout kvalitní a levné ubytování.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
A na to zase Vojta: „Chci to zvědět, musím to zvědět, ale já se ptát nemohu, se mnou by se nerozpovídala. Ty se jí budeš vyptávat, ty, Apoleno! — Na všecko, na nic nezapomínej, rozumíš ? Já budu poslouchat. Vojska táhla po Blatech, pravíš, vojska táhla a vojny se vedly. Kdo byl silný a chytrý, vyhrál, ten nebo ten. A já ti povídám, zase se povedou vojny a zas vyhraje, kdo je silný a chytrý..."
Vmyslil, vmluvil se do vřavy bitevní, která, vynořujíc se ze šerých, omšených dob dávné minulosti, vyvstávala před jeho duševním zrakem. Z jeho očí jiskry sršely, pěsti se zatínaly ...
Lány vpravo, lány vlevo — širé lány do nekonečna, holé, zorané, jen tu a tam ještě strniště, hnědožluté, hnijící traviny, mrkavě po nich běžely, hrály šikmé paprsky odpoledního slunce jesenního; na nízkém obzoru kupily se páry, tu bělavé, onde zahnědlé, podobné špinavému kouři; lehaly na dálné modré hory, jichž obrysy se stíraly v jejich kotoučích, a blankyt nebeský přibíral zelenavých odstínů. Před rychle vykračující mladou trojicí rozkládala se Blata, místy zelená ještě jako čerstvý brčál, jinde prohnědlá, šerá, žlutá, posetá většími i menšími loužemi, jichž tiché hladiny se leskly v slunci jako zrcadla, a vzduchem táhly dlouhé stříbrné pavučiny babího léta, váznoucí na drobných křích, na skupinách planých růžin, bodláků, hlohových houštin, otáčející se o všeliký předmět, o drobné rostlinky, po zemi se plazící, obetkávajíce je stříbřitým vyšíváním, přilípajíce se na oděv, na ruce, na tváře, na vlasy kráčejících jim v ústrety lidí. Apolena jich měla celé třásně na vlasech, na brvách, na řasách; lehtaly ji, v samém smíchu se s nimi rvala; a poletující nad jich hlavami čejky křičely, jako by se posmívaly jejím pokusům zbaviti se těchto dotěrných dítek posledních teplých dnů roku.
Blížili se křivolakému toku potoka Soudného, kynuly jim potroušené vysoké topoly a osiky, jež lemují jeho bahnité, rákosím zarostlé břehy, v samém srdci Blat se ocitli. Jako uhlí černá zem, z níž vyrůstaly trsy tlících skřípin, houpající se pod jejich kroky rašelina; půda rozbrázděna, rozryta všemi směry, památka, již zanechala stáda vepřů, kteří donedávna se tu pásli; díry, černou vodou naplněné, zbytky trávníku udupané kopyty hříbat, jež od nepamětných let se na těchto místech proháněla.
Když došli potoka, přes nějž vedla lávka — dvě prkna bez všelikého zábradlí, Vojta stanul,udo kalných vod se zadíval.
„Pohlédni, Václave," pravil, „z dalekých hor přicházejí tyto vody, selskými grunty protékají, a přece prý jsou knížecí. Když sedláci chtějí zavlažit louky, brání se jim v tom, a sedláci mlčí. A ryby jsou knížecí a knížecí rybníky plní, ha, ha, ha! A to prý je právo!... A já ti zas povídám, že to právo není! Voda patří každému a ryba je toho, kdo ji chytne. Knížecí v těchhle vodách už nebudou dlouho lovit ani jiným bránit v lovení, a Horní rybník i Volešek i Bezdrev budou taky pro všecky, pro všecky, rozumíš, pro které já budu chtít, aby byly. Já, rozumíš, já, já!"
Václav přisvědčil; dle jeho rozumu ani jinak být nemohlo. Apoleniny líce hořely, její černé oči utkvěly na Vojtovi s výrazem nadšeného obdivu. Toto sebevědomí hochovo jí imponovalo ze všeho nejvíce. Nepřemítala o něm, neuvažovala, co v něm je klamného, fantastického. Trysklo z jeho síly a k síle žena lne...
Došli do Zbudova, prošli vraty statku Kubatovic. Na zápraží stála babička, shrbená, maličká, svátečně oděná. Usmívala se, smály se sivé, staré oči, smál se z nich modrý blankyt nebeský, rozdováděly se sluneční paprsky po nesčíslných vráskách a rýhách vetchého, zvadlého obličeje, a bylo, jako by i všecky tyto vrásky a rýhy, jedna každá zvlášť a všecky dohromady, se smály a plesaly.
„Hněvat bych se měla, vnučko, opravdu hněvat," uvítala Apolenu; „tys mi tenkrát dala, jaks utekla, vjíš! Umřít mohla bába z toho strachu a soužení! To byl nápad, odpusť ti Pánbůh! A potom, ani přeptat se nepřišla, jak je bábě a jak přečkala leknutí... Vjída, vjída děti..."
„Babičko zlatá, vždyť jsme vám vzkázali, že všecko je dobře..."
„Dyť je dobře, dyť je dobře. Jen dyžs přišla, děvečko, potěšit bábu. Vjítám tě, vjítám a tebe taky, chlapče! Jak se máš ? To byly strachy o tebe! Nu, zaplať Pánbůh, že to nedopadlo hůř. Však tvůj táta nám povjídal, a o tom panu správci taky, tam na Hlubokej, co se vás zastal. Nu, hodnej pán, dej mu Pánbůh štěstí za to! Ten na Vondrové tenkrát, ten takovej nebyl, dej mu Pánbůh nebe a odpusť mu jeho vjiny! Ten by se vás nebyl zastal. Nu, Němec byl tvrdý jako křesadlo, ani rozprávět s náma neuměl, jen nadávat a klít. Nu, už je na boží pravdě a doklel. Proklínali ho, ale já jsem ho neproklínala, vjíte! Odpouštět se má, děti, aby Pánbůh taky odpustil. Nu, pojďte děti, vejděte ke mně do komůrky, v sednici se sešla obec a muži se radí... A tenhle, kdo je ten ?"
Ukázala na Vojtu. Pověděli jí. Prohlédla si zkoumavým okem hříbka, vzpomněla si.
„Aj — už vím, to je ten tý Mariány, co šla do světa, co váš táta mu stál kmotrem. Nu, pojď taky, chlapče, pojď! Vítám tě."
„My potom přijdeme, bábo," ujal se slova Václav, „jen co trochu uslyšíme, jak se obec radí. Budete nám povídat, jak bývalo na Blatech, viďte? — A potom o Kubátovi, co dal hlavu za Blata."
„I budu povjídat, chlapče, budu — jenže paměť už se krátí. Už jsou tu léta, můj Bože, léta!"
Odvedla si vnučku do své komůrky a hoši zůstali v předsíni, kde kromě nich stálo ještě asi deset synků a chasníků. Dveře do světnice byly otevřeny dokořán.
Ve světnici mužů namačkáno — jedva místo stačilo. Sklenic dlouhé řady po stolech, dva tři mladí lidé pilně nosili pivo. Kotouče modrého dýmu tabákového se valily k dosti nízkému stropu, pod nímž se široce rozplývaly. Slovo sem, slovo tam, v temný šum splývaly hlasy.
Obec se radila. Forma porady nebyla nijak parlamentární; nikdo nepředsedal, nikdo neřídil debatu, a přece bylo, jako by každý slyšel, o čem ten který mluvil. Skupiny hlav se tvořily, skláněli se druh ke druhu, jak podle sebe a proti sobě seděli, pak některý vstal, k jiné skupině přistoupil, posedl k ní a mluvil, krátce, věcně, vážně; tu a tam ozvala se krátká, úsečná řeč a všichni vůkol ztichli a naslouchali chvíli, načež šumný hovor se rozpředl znovu. Nebylo stran, nebylo výkonů řečnických, nebylo napohled ani růzností v názorech, a přece tu běželo o řešení otázky, jež nadobro a navždy měla učinili konec od nepaměti panujícím poměrům. Cosi dojemného tryskalo z valné hromady těchto typických jihočeských tváří, těchto po valné většině statných, hřmotných, ba obrovitých postav, v nichž žil a byl a z nichž mluvil nezdolný a klidný ve svém konzervatismu duch celého národa, po dlouhé věky šlapaného, mučeného, porobeného, ale přes všeliká protivenství nezničeného a ve svém jádru nezměněného. Jakmile se přesvědčili, že poměry časové vyžadují změnu po tak dlouhou dobu platného zvyku a řádu, přistoupili také všichni, jednou myslí jsouce jati, ku provedení nutných změn. Na všechno pomyslili, o všech drobnostech důkladně a zrale již dříve byli uvažovali. Žádná z obcí, žádný z jednotlivých příslušníků obcí nesměl býti zkrácen, aniž komu křivda se měla stati. Dej jim do rukou řetěz odborného zeměměřiče, aby každému odměřil, co mu patřit bude; dej jim papír a inkoust, aby načrtli výměry ploch a vypočítali v cifrách, jak velký každého bude podíl: odmítnou a řeknou, toho že nedovedou.
Zato všichni vůbec a každý z nich zvlášť nosili v hlavě cosi jako jasně rozměřený plán celých širých Blat a dopodrobna a neomylně dovedli udat, které obci a kterému v ní žijícímu sedlákovi ten který díl připsati dlužno, a podivná věc, jak plán celku, tak i rozvrh dílů, jak si ho představovali, ve všech hlavách byl stejný, skoro totožný. A jedna řeč. „Žádná hádka, žádné spory, žádný advokát! My si to spravíme sami, geometr to rozměří, jak my to udáme, a tak se to pak zanese do katastru..."
Devět blatských obcí, devět dílů zprva. Ale průhony jsou do Blat pro dobytek také z jiných obcí. Na ty také třeba pomyslit, náhradu jim dát; kromě toho jsou jednotlivci z jiných obcí, kteří mají právo pastvy na Blatech a za to daň platí: i těm dlužno bud právo odkoupit nebo vykázat a vepsat jim do knih kus pozemku. Tohle se týče v prvé řadě obce Hlavatecké, pročež se této vykáže její celkový podíl na Blatech a ten ai si ona pak rozdělí na základě zvláštní porady. S tím Hlavatečtí souhlasí, proto se nedostavili k této všeobecné poradě.,.
Vojta podepřen o veřej naslouchal s vytřeštěnými zraky. Co slyšel a viděl, působilo naň přemocným dojmem. On zajisté znal na Blatech každý keř, každou strouhu a každou píd půdy, — v té příčině se nedoslechl ničeho, co by mu bylo novým; ale hovor o majetku a najmě o majetku jednotlivců přinášel mu nové pojmy. Blata náležela sedlákům — toť bylo vše, co o nich věděl; sedláci, co jich tu bylo, pasou tam svůj dobytek, a on pase koně jednoho z nich! Ale onen jeden je otec Apolenin. Apolena pak je jeho svět, jeho blaho, jeho pýcha; jí k nohám by složil vše, co vně sebe vidí; cítil zajisté už dávno, že se v něm dála ohromná změna: jeho divokým, nezřízeným žádostem, jež donedávna jako zhoubné plameny šlehaly maně a slepě po všem, co se mu stavilo do cesty a co jakýmkoli způsobem přicházelo jim v dosah, dostalo se pojednou určitého cíle a směru. Vše v něm už dávno vřelo, kvasilo. Pro ni, jí ke cti a slávě a aby jí dokázal, že je hoden její lásky, vidělo se mu vykonat něco velikého, něco, o čem všichni lidé, přítomní i budoucí, budou mluvit s obdivem a s uznáním, o čem se budou skládati pověsti a báje jako o Kubátovi... Kolem jeho skrání budoucí věky utkají zlatou zář, as takovou, jakou vídával na obrazech svatých a světic. Pak s jeho jménem se slije a sloučí navždy jméno Apolenino... Jeho srdce se vznítilo, jakýmsi milým, netušeným, necítěným dosud teplem se zahřálo ... Cítil nyní pojednou, že otec té dívky, jenž tu seděl s ostatními, je blízkým i jemu, a ostatní, celé toto shromáždění, jež se radilo klidně, vážně, zachovávajíc navzájem dobrou vůli, jsou s Potužákem jedno, a on též je s nimi zajedno, nerozlučně s nimi spojen. Poprvé je viděl takto shromážděné, poprvé, co byl živ, vzbudil se v jeho nitru pocit příslušnosti k nim, jednoty s nimi. Tak mocně působil tento cit, že slzy ho zalily, první slzy jiného původu těch, jež kdy do té chvíle vytryskly z jeho očí, a volno a blaze bylo mu v duši. Oné chvíle kdyby Potužák, kdyby kterýkoli z těchto klidně a věcně se radících sedláků byl k němu přistoupil a řekl: „Vojto, podívej se na nás, jak tu jsme všichni zajedno! Tys taky náš, s námi jedno jsi, ale osvědčit se musíš, obětovat se třeba za všecky" — bez rozmyšlení i smrt by byl podstoupil...
