Šumava: klatovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Zadní Chalupy je zaniklá osada, která ležela na severním úbočí Ostrého a poblíž prameniště Chodské Úhlavy. První zmínka o dnes obci pochází z roku 1701, kdy je uvedena v pozemkové knize panství Bystřice nad Úhlavou. Podle tereziánského katastru z roku 1757 zde údajně bylo 12 domů. Stejný počet domů byl i v roce 1789. Podle popisu Království českého z roku 1854 byla katastrální obec Zadní Chalupy osídlena již 234 obyvateli a náležela k nýrské farnosti. V roce 1878 zde byla zřízena jednotřídní škola. Podle sčítání obyvatel žilo v obci v roce 1890 167 osob ve 30 domech, v roce 1930 bylo v obci 150 osob, z toho 140 německé národnosti, a 29 domů. Při poslední evidenci v roce 1939 žilo v obci 140 obyvatel. Po 2. světové válce obec zanikla vznikem železné opony a vojenského újezdu – byl sem zaveden zákaz vstupu. V roce 1950 byly budovy určeny k demolici i budovy finančních stráže č.p. 23 a školy č.p. 28. Dnes je místo klidným turistickým cílem, které propojuje česko-bavorské pohraničí přes turistický hraniční přechod Zadní Chalupy – Helmhof. Osobností spjatou s obcí je klasik šumavské německé literatury Anton Schott (8.února 1866, Uhliště - 4.dubna 1945, na svém panství Hub bei Mettmach, Horní Rakousko ) byl rakouský spisovatel autor množství povídek, padesátky samostatných knih a prastrýc spisovatele Josefa Holuba. Anton Schott se narodil 8. února roku 1866 v Uhlišti (Kohlheim) čp. 23 svobodné matce Theresii Zierhutové, dceři Johanna Zierhuta, podruha v Uhlišti č.p. 23, a Theresie, roz. Altmannové ze Svaté Kateřiny (Sankt Katharina). Jako manželské bylo dítě, pokřtěné původně jménem Anton Zierhut, legitimizováno až sňatkem chalupníka ze Zadních Chalup Franze Schotta, syna Antona Schotta a Barbary, roz. Windové ze Zadních Chalup s Theresií Zierhutovou. Protože nebyla na Zadních Chalupách škola, naučil se číst a psát od svého otce, teprve v roce 1878 byla v obci zřízena jednotřídka a v ní získal první školní vědomosti. Otec byl pouhým tkalcem, těšil se však obecné úctě svého okolí. V roce 1879 ho dal otec na reálku do Plzně, pro nedostatek prostředků musel studia ukončit. V patnácti letech nastoupil jako písař u advokáta Dr. Rennera v Nýrsku. Vlastním studiem se ale nadaný mladík nakonec dopracoval až k maturitní zkoušce na německém učitelském ústavu v Praze a v letech 1883–1895 působil jako učitel v blízkém Červeném Dřevu. Tehdy i otiskl své první povídky. V roce 1902 získal za román „Gottesthal“ (Boží údolí) významné ocenění, nechal učitelování a koupil si v obci Zadní Chalupy stará kasárna finanční stráže s několika polnostmi a stal se rolníkem. Věnoval se botanickým studiím a zajímal se o veřejné záležitosti natolik, že byl zvolen starostou obce. Když děti odrostly, prodal v roce 1918 usedlost a usadil se v Rakousku. Během své literární činnosti vydal na padesát svazků knih a třicet svazků povídek a novel. V románu Der letzte Richter (Poslední rychtář) popsal zánik výsad obyvatel Královského hvozdu, tzv. Králováků, v letech 1847–1848. Ve svých knihách opěvoval přírodní krásy šumavské země a šumavského sedláka. Zemřel v 79 letech 4. dubna 1945 na svém statku Hueb v Mettmachu v hornorakouském okres Riedl. Po jeho smrti bylo vydáno rozsáhlé dílo pod názvem „Einer der Stillen im Lande“ (Jeden z tichých v zemi). Anton Schott je prastrýcem německého prozaika se šumavskými náměty Josefa Holuba, rodáka z Nýrska a autora románu „Der rote Nepomuk“. Anton Schott získal v roce 1901 Cenu německé literární společnosti, v roce 1923 2. cenu Herder nakladatelství, udělení stříbrné medaile z Rakouské republiky roku 1929. Jeho literární dílo zahrnuje romány, povídky a historické romány, v jehož středu je život na venkově. Německý název: Hinter Helmhof.
Šumava je jednou z nejnavštěvovanějších oblastí České republiky, která má svým návštěvníkům co nabídnout během celého roku. V letní sezóně jsou pobyty na Šumavě atraktivní především pro turisty a cykloturisty (turistické trasy na Šumavě, šumavské cyklostezky) nebo milovníky vodních sportů – ti navštěvují hlavně okolí vodní nádrže Lipno (koupání, rybaření, windsurfing a kiting na Lipně) . V zimním období přichází ke slovu lyžování na Šumavě – kvalitní služby poskytuje Skiareál Špičák, Železná Ruda, Lipno Kramolín, lyžařský areál Zadov – Churáňov nebo se můžete vydat za hranice a využít možnosti lyžování na Velkém Javoru, Hochfichtu, Sternsteinu. Penziony, chaty, chalupy, hotely, apartmány na Šumavě poskytují útulné ubytování v krásné přírodě a zároveň jsou ideálním východištěm pro poznávání okolí nebo můžete posedět v restauraci některé ze stylových šumavských chalup. Ubytování na Šumavě - ubytování v chalupách, rodinných penzionech, apartmánech, farmách a dalších objektech na Šumavě. Šumava je lákavým cílem pro ty, kteří hledají majestát a velebnost přírody, fyzické i psychické zotavení. Národní park Šumava přitahuje stále více vyznavačů cykloturistiky. Mimo veřejné komunikace lze na kole jezdit pouze po vyznačených cyklotrasách. Cyklotrasy jsou značeny v severozápadní části území symbolem cyklisty na dřevěných směrovkách nebo na žlutých plechových směrovkách, podobně jako pěší trasy. Šumava nabízí ideální podmínky pro zimní turistiku na běžkách (informuje server Bílá stopa). Pozvolná stoupání a mírné sjezdy jsou charakteristická pro rozsáhlé Šumavské Pláně. Nadmořská výška se téměř stále pohybuje nad 1 000 m, a proto jsou zde i sněhové podmínky po většinu zimy dostatečné. Trasy vedené podél plavebních kanálů (Shwarzenberský a Vchynicko-tetovský) jsou velmi zajímavé a vůbec ne náročné. Na Šumavě je proznačena síť lyžařských tras o celkové délce 450 km, z toho 250 km přímo v Národním parku Šumava, rolbou se udržuje 320 km. Zimní krajina je nádherná, když se příroda ukládá k zimnímu spánku. Pro obyvatele lesa je to ovšem období strádání. Ubytujte se na Šumavě a buďte šetrní k přírodě, jejíž krásy stojí za zachování v nezměněné podobě.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Pane Nováku," pravil na to Krušnej, „my víme, že vaše slovo něco platí, a proto jsem řekl, aby se kmotr obrátil napřed na vás. Já mám syna, ten je v Praze na právech, za půl roku bude doktorem, paragrafy zná jako otčenáš, a ten, toť se rozumí, když přijde domů, leccos nám poví a poučí nás, tak já tedy taky vím, co leccos obnáší. A potom tuhle kmotr není žádný žebrák a zachovalý člověk. Podívejte se do knih a uvidíte, jak si stojí v Plástovicích Potužák. Nemá zapotřebí, aby skrblil, a není taky člověk, který by koukal na ňákou tu zlatku..."
Potužák vtom už vyňal z nějaké kapsy desítku, a podávaje ji sluhovi, jenž honem nastrčil ruku, pravil:
„Můj zlatý pane... nechci urážet... ani svádět, ale byl bych rád, kdybyste tu maličkost přijal... a navždy vděčným se ukážu..."
„Dobře, dobře," odvětil velmi přívětivě pan Novák, „já rozumím, pantáto. Vy mi jako dáváte ty peníze, abych vašemu synovi přilepšil na stravě. To je v pořádku, to zákon dovoluje, dosud obžalovaný není odsouzen. Já mu taky přilepším, o to se nestarejte..."
„Toť se rozumí, že je to dovoleno," vece Krušnej, „to můj syn nám stokrát řekl. A potom: představte si jen, pane Nováku, nastávají žně — neshnije-li nám všecko na polích — jaká to rána pro kmotra, jediný jeho syn vytržen z práce! Dyť to nemůže ani být, pro takové nařčení!"
„Ale, to je na dlani, že je to hloupé nařčení," přesvědčoval pan Novák, který už nekrčil ramenoma ani hlavou nepotřásal, ani brv nestahoval; „takový zachovalý mladík aby něco podobného provedl, jakže by to mohlo být! Nemějte žádných starostí, pantáto Potužáku, to vám povídám já! Jaká by to byla spravedlnost, podržet ho tady? Pustíme ho, to je bez řečí! Jako ptáček vyletí..."
„Nu tak vidíš, Jouzo," ujal se slova Krušnej, „dobře bylo, že jsme se obrátili na pana Nováka... Musí přece vědět pan Novák, co může být a co být nemůže. Já bych řekl, že máš po starosti..."
Než Potužák po starosti neměl.
„Děkuji za dobré slovo, pane Nováku," pravil, „ale přece bych rád věděl, kdy ho asi pustí, a proto bych rád promluvil s panem soudcem..."
A pan Novák s okázalou srdečností:
,,Nestarejte se pranic! Pustíme ho, možno ještě dnes, možná že až zítra... za dva, za tři dni... řeknu vám to, jen jak do toho protokolu nahlédnu. A s panem soudcem promluvíte, to vám výmolní, jak tu před vámi stojím! Taky mu vyložím celou tu věc a řeknu mu, že ten hloupý četník provedl nesmyslnou věc. Řekněte mi, jak se to vlastně stalo všecko, abych to pověděl do posledni maličkosti."
Potužák mu pověděl.
„Cože?" zvolal Novák, vyslechnuv ho do konce; „cože? Toho já znám, ten už tu byl zavřen u nás! Tomu že by byl vzal dva zlaté ? — Ten jakživ neměl dva zlaté, protože kdyby měl šesták, by ho šel propít! — Takhle na holky, na ty je jako kocour na myši! Pro takovou věc — darmo o ní mluvit! — byl taky vyšetřován, jenže to zapřel a svědků nebylo! a dvě děti má, každé s jinou, ten lump darebácká! — Řekněte mi, nebyla v tom snad holka?"
„Nevěděl bych..."
„A já vám povídám: byla!" — Pan Novák stáhl náramně brvy a hustá, prošedivělá kštice skákala po lebce jako lebeční kůže opice gorily.
„Nu, počkej!" pokračoval ve své řeči; „až já budu s panem správcem, já mu jak náleží strčím pod nos, jak takového lumpa, zloděje, taškáře, holkáře mohou přijmout za pěšáka! Panu soudci taky řeknu, aby na jeho svědectví nedával, že to není hodnověrný člověk. A k tomu ten ochlasta baštýř z Vomáčky! Ten si v tom taky smočil svůj zakalený rozum!..."
Zkrátka, spravedlivý hněv páně Novákův s chvíle, co dostal desítku na přilepšení stravy Václavovy, stupňoval se neustále
„Že ti dva za nic nestojí," pravil Krušnej, „a že na jejich slovo nelze dát, řekl sám pan správec. Mluvili jsme s ním dnes na bezdrevské hrázi. Nebýt tuhle kmotra, byl by se utopil mládek Radonický..."
„To je ten, co chodí za vaší dcerou, viďte?"
„Nu, chodí, ale já to nemám rád. Holka si ho vzala do hlavy..."
„To je hodný člověk! Tomu nebraňte! Ten by už dávno měl být baštýřem. Taky se jím stane, ručím vám za to. A vy jste ho vytáhl z vody, pantáto Potužáku?"
„Nu, já nebo jiný, na tom nezáleží. Podal jsem mu tyč a on vylezl. O tom bych ani nemluvil."
„A proč byste nemluvil o tom? Hleďte, já jsem taky vytáhl topícího se člověka z vody a mluvím o tom. To bylo na vojně, když náš regiment ležel v Terezíně..."
Počalo dlouhé vypravování o tomto záchranném skutku, jenž byl vypsán do všech podrobností. Konec pak vyzněl v ten smysl, že člověk, jenž jinému člověku život zachránil, má právo a nároky na nepomíjející úctu a vděčnost svých spoluobčanů a že by jeho jméno se mělo vyhlásit veřejně všemi úřady po celé zemi. Že se tak nečiní, je citelný nedostatek veřejného řádu a dokonalé spravedlnosti, jenž jedině nese vinu, že pan Novák do té chvíle není kancelistou.
„Ale vašeho syna propustíme," dodal, „jen vyčkejte pana soudce, já ho náležitě připravím a pak vás sám k němu dovedu."