Rovná je malá vesnice, část města Strážov v okrese Klatovy.
Parkoviště, restaurace s krbem a BTV, sauna (kapacita 6-7 osob), ruský kuželník, terasa, zahradní posezení, ohniště, grill, půjčovna sportovního náčiní.
bar
bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezením2L, 3L, 4L (jedna místnost nebo dvě průchozí ložnice) se sprchou a WC. 2L-pokoj č. 9 má vlastní WC na chodbě o patro níže.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrNově postavené útulné prázdninové byty, parkoviště, úschovna kol a lyží, zahradní posezení, pískoviště.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímJeden dvoulůžkový byt (barevná televize se satelitem, sociální zařízení, kuchyňský kout). Dva čtyřlůžkové byty se skládají ze dvou dvoulůžkových pokojů s barevnou televizí se satelitem, vlastního sociálního zařízení, kuchyňského koutu (el. dvouvařič, varná konvice, překapávač, lednice, nádobí, utěrky).
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Osidlování Šumavy je ve významnější míře datováno od 12 století, kdy zde začala být budována podél hranic Českého království obchodní Zlatá stezka. Od 17. století zde docházelo k rozvoji sklářství, dřevařství a pastevectví, které měly zásadní vliv formování zdejšího ekosystému. Šumava představuje pohoří, které bylo historicky vždy relativně řídce osídlené a po druhé světové válce byla zřízena dokonce železná opona (pohraniční pásmo). Absence lidských zásahů je jedním z faktorů, kterým vděčíme za dnešní jedinečnou a zachovalou podobu Šumavy. Kromě nedotčené přírody se Šumava pyšní také i množstvím zachovalých historických památek (technické, církevní, městské a vesnické památkové zóny) . Na Šumavě jsou Vám k ubytování k dispozici kempy, chaty, chalupy, ubytování v soukromí, rodinné penziony a hotely, rozsáhlé hotelové komplexy, apartmány. K výbavě běžně patří zahrady s posezením, úschovny kol a lyží, parkoviště. K vnitřnímu pak společenské místnosti, restaurace, bary. U apartmánů vybavené kuchyně.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Já tě mám taky ráda, Vojtíšku můj zlatý, tolik ráda, ani ti říci nemohu. Umřela bych za tebe, slast by byla umřít..."
„Nemluv o umírání. Má jsi, a má budeš! Jen počkej — kdo ví, čeho se dočkáš!... A co myslíš ? Sedlák se nebude vzpírat ?"
„Co by tatíček neudělal mamince k vůli! — Vždyť on se vlastně nevzpíral, on jen myslil, že to může ještě nějaký rok počkat. Ale já vím, že to počkat nemůže!"
„Tys holka! Tys holka! Do zlata tě zafasovat!... Škoda, že nejsi chlapcem! Svět by byl náš, kdybychom byli dva! — S Václavem není nic, do smrti se nevzmůže. Podívej se jen na něj, potácí se jako pitomý. Mrzí mě, že jsem mu něco řekl o svých zámyslech. Kdo ví, nevyzradí-li jednou něco a nezka-zí-li nám všecko. Pomýšlím-li na to, larev se mi žene k hlavě! Věř mi, jen tobě k vůli ho šetřím; nebýt tebe, uškrtil bych ho nebo utopil někde na Blatech jako štěně..."
Možná že postřehla i v panující tmě divoký, zlověstný pohled, jenž vyšlehnul z jeho očí, neboť vztáhla k němu obě ruce, jako by jej od sebe odstrčiti chtěla.
„Nemluv takhle," pravila všecka zděšena, „nechceš-li, abych se tě bála. Váša tě nezradí, třeba byl bázlivý. Jeho poděsilo tenkrát, jak ho zavřeli..."
„To právě mě tak mrzí! Tu je toho, pár hodin vězení! Tu bylo strachů kvůli němu! Řekni: mne kdyby byli zavřeli, pro mne by nikdo ani prstem nebyl hnul; nikdo by byl nezakročil, umřít by mě tam byli nechali! Nediv se proto, že nemám lidi rád! Lidem vládne, kdo má peníze; kdo jich nemá, chce-li s nimi obstát, musí jim nahnat strachu. A já jim strachu naženu, ha, ha, ha! — a marný nebude ten strach!"
„Já se tě také bojím, mluvíš-li takhle," vydrala se jí z hrdla řeč. „Z tebe jde hrůza..."
„Nebuď bláhová! Tys na světě jediný člověk, který se mne nemusí bát. Ty ne, moje zlatá! Tebe spíš já se bojím. Však víš, jak se přemáhám, abych ti neublížil. Každý ti bude závidět, jak tě povznesu."
Přisedl blíže k ní, sklonil se nad ní.
„Podívej se mi do očí!" pravil, „však vyčteš z nich, že pravdu mluvím. Tys všecko, tys celý svět... Kdybys ty nebyla, nebyl by svět..."
Snad viděla i v té tmoucí tmě jeho oči, snad čtla v jeho pohledu. Upokojila se; proud slzí, jenž mimoděk jí vytryskl z očí, ulevil stísněné hrudi, polekanému srdci. Objala jeho šíji, přitulila se k němu jako lichotící kočka.
„Vojto," pravila po chvíli, „máš-li mě opravdu rád, jedno k vůli mi učiň! Nestraš už bratra, buď k němu dobrý. Věř mi, jen strach před tebou tak mu padá na duši, že chodí jako omámený. Domluv mu laskavě a uvidíš, že se změní."
Vojta neodpovídal.
„Ty mě rád nemáš," jala se mu vyčítat; „ty mlčíš, když tě prosím! Co si mám myslit o tvých řečech, když nejednáš, jak mluvíš ? Radši mě zab, aby tomu byl konec!... Vidíš, domnívala jsem se, že budeš mít radost, jak se všecko k dobrému obrátilo, a ty zatím se zlobíš a hrozíš a o uškrcení a utopení mluvíš... a Vášovi křivdíš. Dostál ti v slově, pořád tatíčka prosil stran toho rybníčku; nebylo jeho vinou, že tatíček odkládal. Až jsme potom oba řekli matce, vzalo to obrat. Tak se tedy zbytečně na něho zlobíš! A teď já tě prosím, abys ho nestrašil, dobré slovo mu dal, a ty mi neodpovídáš..."
Vojta, jenž dívku dotud v náručí držel, pustil ji, zase ji objal, jako šílený ji líbaje.
„Tys to provedla, ty!... Nikdo jiný!" šeptal; „Václav nemá v tom zásluhy, ty mu strkáš svoje!... Ale abys viděla... jak tě mám rád... slibuju ti, že ho nebudu strašit, že mu po dobrém domluvím... že se mu třeba poděkuju... všecko kvůli tobě... ale tolik ti říkám, že je to marné... on jiným nebude... v krvi má ten strach... nezbaví se ho do své smrti... Já si už bez něho pomohu... tobě k vůli, tobě k vůli... tys má!..."
Třpytily se na čistém nočním blankyte hvězdičky, tiše táhly věčnými kruhy svými, zamihlo se slabounké mrkavé světlo na bílých lících dívčiných, dotud slzami zvlhlých, na dvojici bílých ramen, jež střelhbitě se ovila okolo černé hlavy hochovy.
„Teď vidím, že mě máš přece rád, můj Vojtíšku!" zaplesala dívka; „a já tě mám za to, možno-li, ještě tisíckrát radši... zdá se mi, že jsem... ona královna, kterou jsi mě chtěl udělat..."
Ba, byla tou královnou! Moc lásky se znovu osvědčila, věčná moc lásky, bázeň silného před slabým, beroucí se stejně odvěkými kruhy jako velká tělesa všehomíra. Nezdolnými pouty obetkávala duši divocha, krotila jeho nezřízené pudy a choutky, ochočovala ho...
Poseděli ještě kratičko, rozloučili se; dva stíny přeletěly starým sadem, různými směry se rozběhly. —
Václav se povaloval na svém loži beze sna, rva se s úporně naň dorážejícími černými myšlenkami, chmurnými představami. Celá řada nocí takhle mu minula, bez konce dlouhých nocí, z nichž žádná mu nepřinesla odpočinku ani úlevy. Cosi neznámého, příšerného jej zaléhalo na způsob těžké můry. Cítil se ve vleku jakési tajemné síly, o níž věděl jen tolik, že nestačí, aby se jí vymknul. Co Vojta chtěl, muselo se stati, a jakmile se to stane, záhuba bude neodvratná, záhuba jich všech, otce, matky, sestry i jeho vlastní.
Peklu propadnou všickni, časné hanbě a věčnému zatracení. Utkvělo v něm přesvědčení, že Vojta je ďábel, jenž je všecky zapletl do svých hrůzných sítí. Každým dnem se ho bál více; bylo mu jasno, že marně by se mu stavěl na odpor, a také uniknouti mu není možno. Od těch dob, co k němu přistoupil tam na poli, nařizuje mu, aby otce přiměl k vyčištění rybníčku, Vojta na něho nepromluvil slovem, ale pohledy jeho mluvily řečí zlou, řečí tak strašnou, že se pokaždé zachvěl do nejhlubších hlubin své duše, kdykoli se s ním potkal. Uposlechl jeho rozkazu, poprosil otce, aby dal sad upraviti, rybníček vyčistiti, bahno vyvážeti. „Nu, takový spěch tohle snad nemá," odpověděl otec, „nějaký rok to snad ještě počká." — Tajná radost mu projela duší nad touto odpovědí, ach, krátká, jedva mžik trvající radost, kterou vzápětí zakřikl v jeho nitru se ozvavší burácející hlas: „Nemůže to počkat, neprodleně se to musí vykonat!" A jiný hlas nato, bolestný, plný trpkých výčitek: „Co to žádáš od tvého dobrého, čestného otce, který tě miluje? — Jsi ďáblovým pomocníkem, pokoušíš ho, pekelná osidla mu strojíš: Prosíš ho, aby se stal spoluvinným zjevné krádeže, zlodějem sám!..." Mlčel proto, neopětoval prosby; ale Apolena přišla s touže bídnou mrzkou žádostí, naklonila k ní nejprve matku, a matka zas se jeho tázala, ovšem jeho sestrou naváděna. „Tak ty tedy chceš dát do pořádku sad, rybníček vypustit a vyčistit?" — Že chce, odpověděl a hlas jeho se mu zajíkal. Tu Apolena se přitočila. „Vidíte, maminko, takový je netrouíalec! Už dávno má tohle v hlavě a neosmělil se říci tatínkovi." — Vždyť prý řekl, omlouval se, „otec odkládá, myslí, že je na to času dost." Nato Apolena spustila dlouhou řeč. „Vidíte, maminko, za něho musím promluvit. Je tak skleslý na mysli, že jazyk mu oněměl. Nemá jiného přání, ne-li toho, aby ten sad přišel do pořádku. Už několik neděl tomu, upozornil jej na to pištínský pan řídící a vykládal mu, že je to hanba pro naše hospodáře, že svých sadů tak málo dbají a ovocnářství si nehledí jako rolníci za Prahou, kteří těží velké peníze ze svých sadů. Netečnost a lenost prý je to. Nu, řekni, není to pravda?..." A bylo to pravda; pištínský pan řídící, jenž se náhodou kdysi v polích s ním sešel, dotkl se vskutku tohoto předmětu, ale více tak mimochodem, a on — Václav — se pak o tom před Apolenou zmínil, ale rovněž jen tak povrchně, a ona se toho nyní chytila! Nu ovšem, věděla proč! Trapně pomyslit, jak je ve spárech tohoto ďábla, a ke všemu: s radostí a s nadšením nosí pouta, do nichž ji ukoval. — A potom matka: „Věru, tys bláhový chlapec! Běží-li ti tolik o zvelebení sadu, proč jsi váhal se nám svěřit? Toť přece na dlani, že se ti bude po vůli; vždyť po nás, dá Pánbůh, budeš hospodařit na statku ty; těší-li tě sad a myslíš-li, že z něho docílíš jednou užitku, kdopak by ti bránil, chceš-li si jej upravit. Nestarej se, ještě dnes promluvím s tátou."... A matka do-jista už promluvila! Otec svolil, nelze pochybovat; nepřipadne mu na mysl, že jeho svolením se dostane v pohyb kolo osudu, jež je všecky zdrtí. On je nezadrží, nemá na to síly. Kéž Bůh sám ve svém milosrdenství se smiloval a odvrátil ďáblem strojený úklad!...
Jako hejno dravých ptáků dorážely naň tyto myšlenky, zaplašit jich nebylo lze; semkly se v děsivý kruh, srdce i mozek drásaly...
Kdyby Vojta aspoň uznával, jak strašnou oběť mu přináší, jak, jen aby plnil jeho rozkazy, svých milých čest a blaho všanc dává! Ale Vojta ke všemu a za vše ho ještě nenávidí. Číhá na vhodný okamžik, a jakmile tento nadejde, vrhne se na něho jako lítý vlk, aby ho časně i věčně zahubil. Snad ho živí jen kvůli jeho sestře, kterou už zhanobil...
Ucítil ruku na své pleci, horkou, tvrdou ruku. Zděsil se ještě více, vytřeštil oči do tmoucí tmy. Neviděl zpočátku ničeho; teprve po chvíli se zdálo, že z té černé, vše zastírající tmy vystupuje dvojice žlutě fosforeskujících očí, a dušený šepot se dotkl jeho sluchu.
