Šumavský rozcestník

stručně

název: rodný dům Dr. Bohumír Lifka
kategorie: kultura a památky
podkategorie: pamětihodnosti
lokalita: strakonicko
GPS: 49°18'59.916"N, 13°55'55.530"E

popis objektu:
Rodný dům Dr. Bohumíra Lifky v Radomyšli. Bohumír Lifka (24.března 1900, Radomyšl – 24.listopadu 1987, Praha) byl přední jihočeský badatel, člen Suverénního řádu Maltézských rytířů. Od 13. listopadu 1945 byl devoční donát první třídy a od 18. ledna 1979 magistrální rytíř v Českém velkopřevorství SŘMR. Od dětství byl pevně spojen s rodným městečkem Radomyšl. V něm se uchovává nejen období baroka, ale především vliv řádu Maltézských rytířů (jim tato oblast patřila jako světským a církevním majitelům po řadu staletí). Bohumír se v Radomyšli narodil v domě č.p. 83, v kupecké rodině. Obecnou čtyřtřídní školu v Radomyšli navštěvoval v letech 1906 - 1910. V letech 1911 – 1919 studoval na c.k. Jirsíkově gymnasiu v Českých Budějovicích, kde ukončil studium maturitou s vyznamenáním. Poté odchází studovat do Prahy na Filozofickou fakultu UK, kde studuje v letech 1919 - 1923. Na studiích na Filozofické fakultě v Praze jej po mnoha stránkách ovlivnila osobnost F.X. Šaldy. Přátelsky se s ním stýkal po celý život. Již v době studií na fakultě od roku 1921 absolvoval také státní knihovnickou školu a v roce 1923 studium končí doktorátem filozofie a diplomem bibliotekáře. Prvým Lifkovým zaměstnáním v roce 1924 byla práce v rodinné knihovně Stadionů, majitelů zámku Trhanov, která byla v roce 1923 přestěhována do zámku v Koutu na Šumavě. Toto zaměstnání se mu stalo osudovým a zámecké knihovny už nepřestaly provázet Lifku po celý život. Fondy těchto knihoven třídil, katalogizoval, hodnotil, popularizoval a hlavně zachraňoval. V letech 1925-1933 působil v redakci Masarykova slovníku naučného a poté ještě krátce v Univerzitní knihovně, než na 25 let zakotvil v knihovně Náprstkova muzea. V roce 1930 uzavírá manželství s Marií Michaelou ze starého kmetcího dvora Baborů v Černíkově nedaleko Radomyšle. Publikovat Lifka začal roku 1934 titulem "Zámecké a palácové knihovny v Čechách". Rok poté publikoval další práci - "Zámecké, hradní a palácové historické knihovny v českých zemích ve sféře Národního muzea". Z pověření Ministerstva kultury od roku 1954 organizuje pracovní skupinu pro přípravu katalogizace našich historických zámeckých knihoven. V roce 1959 byl ale zatčen, obviněn a odsouzen za údajnou protistátní činnost na 7 let vězení. Amnestie v roce 1960 sice umožnila jeho propuštění, ale již trvale se mu nepodařilo, aby se mohl zapojit do své předchozí práce, ztratil své pracovní zařazení. Po propuštění z vězení mu zbývá zhruba půl roku do důchodu. Z počátku byl zaměstnán jako pomocný skladník v družstvu "Obuna", kde působí asi půl druhého roku. Dalším jeho pracovištěm se stává antikvariát na Smíchově. Téměř až do svých 85 let pracuje na smlouvu o dílo pro Základní knihovnu ČSAV. Částečně byl v roce 1969 rehabilitován, kdy došlo ke změně rozsudku. Úplná rehabilitace byla provedena až v roce 1992, bohužel ale až 5 roků po smrti. Lifkovo rozsáhlé literární dílo zahrnuje práce o zámeckých klášterních a soukromých knihovnách, práce rodopisné, heraldické a literárně historické. Nelze opomenout jeho práce ze života a díla F.X. Šaldy. Velký kritik F.X. Šalda svěřil B. Lifkovi k uspořádání svou pozůstalost, která mu byla zabavena v době jeho zatčení v roce 1959 a nebyla již nikdy vrácena. Lifka též působil ve Spolku českých bibliofilů a Spolku sběratelů a přátel ex libris, při redigování časopisů Český bibliofil, Marginalie, Vitrinka, Erbovní knížky a krátce i Časopisu rodopisné společnosti čs. Významně se podílel na založení Muzea české knihy ve Žďáru nad Sázavou. Nejrozsáhlejší publikovanou literární prací je Ex libris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000 - 1900 (1980), dále soupisová práce Valdštejnská knihovna na zámku v Doksech (1969), Moravské léto F.X.Šaldy ve Starém Hobzí v r. 1912 (1971). Klasickou Lifkovou historickou prací jsou dějiny cisterciácké klášterní žďárské knihovny ("Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáru nad Sázavou", 1964). Tento titul sledující dějiny této knihovny od jejího vzniku v polovině 13. století až do jejího třetího a posledního zrušení je jedinou knižní prací na téma dějiny české klášterní knihovny. Ale vyvrcholením Lifkovy historické činnosti je bezesporu další celoživotní práce, a to o jeho milovaném rodišti "Radomyšl. Dílo "Radomyšl - dějiny jihočeského městečka a jeho okolí" dokončuje a odevzdává krátce před smrtí Místnímu národnímu výboru. Kniha vyšla až posmrtně v roce 1993. Velikou předností Dr. Bohumíra Lifky bylo umění prezentovat své mnohostranné zájmy na špičkové úrovni. V tom patří k nemnoha českým knihovníkům.

stručně

název: rodný dům a pamětní deska A.M. Píša
kategorie: kultura a památky
podkategorie: pamětihodnosti
lokalita: strakonicko
GPS: 49°10'0.007"N, 13°53'4.307"E

popis objektu:
Rodný dům Antonína Matěje Píši ve Volyni s pamětní deskou s nápisem: „V tomto domě se narodil 10. 5. 1902 PhDr. A.M.Píša literární kritik a básník. 10. května 1972.“ Antonín Matěj Píša (10.května 1902, Volyně - 26.února 1966, Praha) se narodil v rodině správce záložny ve Volyni, kde také vychodil obecnou školu. Od 1914 studoval na klasickém gymnáziu v Písku. Po maturitě (1921) se zapsal na Filozofickou fakultu UK v Praze. Studoval bohemistiku a germanistiku (učiteli mu byli Jan Jakubec, Miloslav Hýsek, Otokar Fischer a Arnošt Vilém Kraus). Již od gymnazijních let se Píša účastnil veřejného a kulturního života v Písku. Jako sedmnáctiletý debutoval v Píseckých novinách, v časopise středoškoláků Ruch a otiskl také první báseň v Neumannově Červnu, jehož se brzy stal pravidelným spolupracovníkem. V této době se seznámil se Zdeňkem Kalistou a Svatoplukem Kadlecem, a zejména s Jiřím Wolkrem, s nímž uzavřel trvalé přátelství. Oba byli zprvu členy Devětsilu, ale záhy jej pro nesouhlas s jeho vyhraňující se orientací směrem k poetismu opustili. Po Wolkrově smrti prožíval Píša těžce životní přelom, rozešel se s většinou generačních druhů. Znovu se sblížil s Literární skupinou a s okruhem jí blízkým. V roce 1927 Píša zakončil básnickou dráhu časopiseckou publikací veršů z již nerealizované sbírky Plaché kroky. V témže roce získal titul PhDr. prací Otakar Theer a začal pracovat jako zástupce Otokara Fischera ve funkci divadelního referenta Večerníku Práva lidu. V redakci Práva lidu pracoval Píša až do roku 1938, kdy po zrušení deníku přešel s částí redakce (Jaroslav Seifert) do Národní práce (1939–1941) a posléze do stejnojmenného nakladatelství (1942–1945). Po osvobození krátce pracoval v deníku Práce, v sezoně 1945 - 1946 byl dramaturgem Národního divadla. 1946 –1947 opět působil jako novinář (Práce, Právo lidu) a poté jako redaktor v nakladatelství Práce (od 1948). 1951 Píša z novin odešel a soustředil se (vedle rozsáhlé lektorské činnosti) k práci ediční a literárněhistorické. 1952–1954 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, od 1954 po odchod do důchodu v roce 1963 byl redaktorem v nakladatelství Čs. spisovatel.

stručně

název: Kohoutí kříž, Nicov
kategorie: kultura a památky
podkategorie: pamětihodnosti
lokalita: kašpersko
GPS: 49°7'31.237"N, 13°37'34.243"E

popis objektu:
Kohoutí kříž z Nicova je zajímavou památkou lidového umění. Do roku 1890 stál nad Nicovem dřevěný kohoutí kříž, v roce 1890 byl přepracovaný na nový, z tepaného železa a plechu. Původně od roku 1890 byl umístěn při polní cestě nad Nicovem, ovšem v 60. letech minulého století byl poškozen vandaly. Dnešní kříž na okraji lesa severovýchodně od Nicova je kopií z roku 2005, poškozený originál byl přenesen v 60. letech 20. stol. do muzea a dnes je umístěn u kostela sv. Markéty v Kašperských Horách. Od kříže nádherný panoramatický výhled. Na jeho vrcholu je kohout jako symbol Vzkříšení a kříž s nástroji Kristova umučení. Kohoutí kříže (něm. Hohnakreiz) se zpodobněním nástrojů Kristova umučení jsou označovány jako kříže Arma Christi a rozšířené byly v 18. a 19. století v Bavorsku. Na vrcholu kříže je kohout jako připomínka trojího zapření Krista apoštolem Petrem. Hodiny ukazují 3. hodinu, kdy Kristus skonal na kříži. Vedle Kristova těla jsou pak na kříži zpodobněny nástroje, které byly použity při ukřižování: kopí, tyč, žebřík, lopata, kalich, houba, kladivo, kleště, trnová koruna a další symboly. Druhý dochovaný Kohoutí kříž je také v nedaleké Úbislavy u Stach.

stručně

název: zlatá stezka
kategorie: kultura a památky
podkategorie: pamětihodnosti
lokalita: Lokalita
GPS:

popis objektu:
Zlatá stezka vedla z německého Pasova na jih naší země a byla cestou velmi významnou. Proudily po ní náklady všeho možného i nemožného zboží. Od zásob jídla, koření až po módu. Uplynulo tisíciletí od té doby, kdy je stezka v historických pramenech poprvé zmiňována.

stručně

název: pamětní deska Jan Matějka
kategorie: kultura a památky
podkategorie: památníky
lokalita: strakonicko
GPS: 49°18'58.088"N, 13°55'54.022"E

popis objektu:
Pamětní deska na rodném domě Jana Matějky v Radomyšli s nápisem : „V tomto domě se narodil Jan Matějka, nar. 15.5.1918, zem. 22.11.1976, podplukovník letectva, který statečně bojoval za II. světové války u Československých perutí RAF v Anglii proti Německu. Zde nalétal neuvěřitelných 2 601 hodin. Po roce 1948 byl tvrdě perzekuován komunistickým režimem.“

stručně

název: Toulavá kamera ČT - Radomyšl
kategorie: kultura a památky
podkategorie: publicistické pořady
lokalita: strakonicko
GPS: 49°18'58.359"N, 13°55'55.101"E

popis objektu:
Seriál České televize Toulavá kamera si vybrala v jednom ze svý dílů Radomyšli. Historický městys se nachází 7 kilometrů od Strakonic směrem na Blatnou. Městský znak Radomyšl obdržela už roku 1605 za vlády velkopřevora Matouše Děpolta z Lobkovic. Má podobu bílé orlice v červeném štítě se zlatou zbrojí a korunou, se zlatou pružinou přes prsa a křídla. Nad její hlavou je umístěn maltézský kříž. Bohatá historie městyse sahá až do pravěku. Archeologický výzkum prokázal osídlení sahající do 5. století našeho letopočtu. V samém centru obce bylo odkryto rozsáhlé pohřebiště, pocházející z dob osídlení prvními Slovany ve 12. století. Od 14. století byla bohatá historie obce neodmyslitelně spjata s řádem Maltézských rytířů. První písemná zmínka o Radomyšli je z roku 1284, kdy byla obec zmiňována jako majetek panského rodu Bavorů ze Strakonic. V roce 1998 byl Parlamentem České republiky obci udělen prapor. Tolik jen v kostce z historie. Kamera se vypravila na místa, kde byla uložena hlína z Jeruzaléma. Ve 12. století zde žili předchůdci Radomyšláků, tedy poměrně velká skupina lidí, kteří se pravděpodobně zúčastnili druhé křížové výpravy s velmožem Bavorem ze Strakonic. A o tom svědčí velice zajímavé znaky na náhrobnících – raritní v celé České republice. Renesanční tváří Radomyšle byl maltézský převor Mikuláš Křížek, který celou Radomyšl přestavěl a postavil zde první variantu poutního chrámu sv. Jana Křtitele. A slovo dostanou i místní baráčníci.

stručně

název: radnice Radomyšl
kategorie: kultura a památky
podkategorie: architektura
lokalita: strakonicko
GPS: 49°18'58.359"N, 13°55'55.099"E

popis objektu:
Obec Radomyšl zakoupila roku 1691 soukromý dům v severovýchodním koutě náměstí za účelem zřízení radnice. Přestavba na místě staré budovy byla od základu vedena jako novostavba objektu a proběhla roku 1836. Ze starého stavu zůstala zachována pouze šikmá sklepní chodba ve tvaru T, zasahující svým ramenem pod Kostelní uličku. Na obvodové zdi chodby nasedají dnes cihelné segmentové klenbičky. Podle plánu z roku 1832 byla postavena nová střídmá jednopatrová klasicistní budova s valbovou střechou. Nucenou přestavbu prodělala znovu po požáru 1868, kdy vznikla vížka v ose hlavního průčelí. Ve druhé polovině 20. století byla na tehdejší dobu poměrně citlivě upravena vnější fasáda. Čelní průčelí zdůrazňoval trojosý střední rizalit s průjezdem uprostřed přízemí a s trojúhelným tympanonem nad hlavní římsou, ze které vyrůstala dřevěná oplechovaná věžička s přilbovou stříškou. Dispozice, která se v podstatě dochovala dodnes, zahrnovala v přízemí byt a šenkovnu, v patře další úřední byt, archiv, kancelář a zasedací místnost. Úřad městyse v budově sídlí dodnes.

stručně

název: Radomyšl
kategorie: města a obce
podkategorie: města a obce
lokalita: strakonicko
GPS: 49°18'58.359"N, 13°55'55.101"E

popis objektu:
První písemná zpráva o městysu Radomyšl je z roku 1284. To se nachází ve výčtu majetku Bavorů ze Strakonic. V roce 1320 daroval faru s kostelem Vilém Bavor ze Strakonic řádu maltézských rytířů a roku 1359 získal řád i samotnou Radomyšl. V roce 1870 se v Radomyšli narodil unitářský duchovní Norbert Fabián Čapek. Obec Radomyšl byla vyhlášena Jihočeskou vesnicí roku 2005. Nachází se v ní kostel sv. Martina původně z 12. století, jeho stavba je spojována s hutěmi Bavorů ze Strakonic. Nejstarší podoba kostela je známa až po archeologickém výzkumu, který odhalil tvar a půdorysné rozměry původního románského kněžiště a reliéf terénu před dobou vzniku románské svatyně. Původní gotické kněžiště bylo postupně rozšiřováno až do dnešní podoby ve které setrvává od konce 14. stoleti. Kostel sv. Jana Křtitele je barokní stavba, která nahradila starší renesanční stavbu v letech 1733 - 1736. Nad vchodem v oblouku římsy je osazena kamenná kartuše se znakem velkopřevora Gundackera Poppa z Dittrichštejna. Natáčely se v něm dvě filmové svatby - Troškova Princezny ze mlejna a druhá řada seriálu Nemocnice na kraji města. V městě je také Křížová cesta, která vede od hráze rybnika až ke kostelu sv. Jana Křtitele. Dům čp. 11, zde se 26. dubna 1779 narodil nálezce Zelenohorského rukopisu Josef Kovář. Nachází se zde pamětní deska umístěná nad vraty ve stupňovitém štítku. Sousoší Blahoslavené Panny Marie z roku 1860 se nachází na náměstí před budovou radnice.

Šumava.cz