č. 12, 341 01 Třebomyslice, Tel: 376 514 495
Parkoviště, restaurace pro ubytované, posilovna, sauna, venkovní posezení s grilem, úschovna a půjčovna kol a lyží.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen
garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezením2L s možností přistýlky se sprchou, WC, BTV/SAT. Apartmány 2 - 6 ti lůžkové s vlastní koupelnou, WC, BTV/SAT, vybavenou kuchyňkou a venkovní terasou s výhledem na pasoucí se koně.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce SilvestrŠumavská roubená chalupa u lesa, nedaleko kempu Annín na řece Otavě.
bar bezbariérový pokoj bezbariérový přístup domácím zvířatům vstup povolen garáž gril internet, wifi konferenční centrum krb nekuřácký objekt ohniště parkoviště otevřené parkoviště uzavřené společenská místnost úschovna cenných předmětů zahrada s posezenímParkování u objektu, hala s krbem, kuchyně s tekoucí vodou, tenisový kurt 1 hod. denně zdarma.
vybavení pokojů: balkón CD přehrávač DVD přehrávač internet, wifi koupelna s vanou koupelna se sprchou lednice minibar pračka satelit televize trezor WC na pokoji apartmány 2L apartmány 3L apartmány 4L apartmány 5L apartmány 6L 1L 2L 3L 4L 5L 6L přistýlka stravování restaurace jídelna snídaně obědy večere restaurace v objektu, možnost ubytování bez stravy vlastní vaření společné vlastní vaření na pokoji lednice mikrovlnná trouba myčka nádobí nádobí sporák toustovač trouba konvice bazén venkovní bazén vnitřní fitcentrum ping-pong sauna solárium squash šipky tělocvična tenisový kurt úschovna kol úschovna zimní výbavy vysoušeče obuvi wellness whirpool brouzdaliště dětská postýlka dětská židle dětské hřiště dětský bazén dětský koutek hlídání dětí houpačka pískoviště prolézačky skluzavka dětský vlek trampolína salónek zasedací místnost kongresový sál bussiness centrum dataprojektor flipchart konferenční set pódium šatna v sezóně pouze týdenní pobyty ubytování celoročně / provoz v zimní sezoně kauce Vánoce Silvestr
Šumava je oáza uprostřed hustě osídlené střední Evropy, kde najdete možnosti pro fyzickou i duševní rekreaci. Nabídne Vám odpočinek i poznání v nádherné přírodě. Poznejte malebné zákoutí Jižních Čech a Šumavy během cyklistiky, turistiky, vodní turistiky, hypoturistiky, sjezdové lyžování nebo běžkování v Bílé stopě. Národní park Šumava jako přírodní „ostrov" a protipól intenzivně využívaných krajin, zprostředkovává člověku krásu, sílu i slabosti přírody a poznání jejích zákonitostí. K poznávání Šumavy Vám poslouží ubytování na Šumavě - chalupy, rodinné penziony, apartmány, farmy, hotely, chaty, horské chaty, penziony a další. Většina nabízí ubytování za příznivé ceny a je vybavena pro pohodlný pobyt turistů, lyžařů, běžkařů, cyklistů, rodin s dětmi během rekreace, dovolené, víkendu. Řada z nich nabízí rodinný pobyt s dětmi s nabídkou vybavení pro děti, dětských a sportovních hřišť, pískovišti.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Nazejtří bylo pilno u Potužáků, pilno a veselo. Jedva slunce se ukázalo nad modrými horami staré Šumavy, již Vojta s Václavem upravovali bahnem a pískem zanesenou a travou zarostlou strouhu, jež měla odváděti vodu z rybníčka. Vojta pracoval za tři, ani na chvíli si nepopřávaje odpočinku, a nadto s neobyčejným důvtipem, s dovedností, jež zkušenému struhaři by byla dělala čest. Václav se jevil mnohem méně hbitým a dovedným.
„Jen-se toho neboj!" napomínal jej hříbek, ale tentokráte nikoli úsměšně, nýbrž s laskavým, přívětivým úsměvem na rtech; „podívej se na mne: tak! tak! — abys toho chytil víc na lopatu... Taky si toho nesmíš naházet v cestu, abys to nemusel odklízet znova... A tuhle pozor! — rovně za mnou, aby nebylo zátočin a voda se nestavěla..."
Václav nemluvil, jen spokojeně a blaženě se usmíval, snaže se, seč byl, aby se řídil návody mu dávanými; ani zdaleka nepomyslil, že účel díla, jež konal, není nijak čestný a poctivý; naopak, zdálo se mu, že se podjímá čehosi spravedlivého, samo sebou se rozumějícího; vždyť započaté dílo mu zaručuje klid a Vojtovu přízeň. Vojta řekl, že živá duše se nedopátrá, že rybníček v Potužákovic sadě se promění v sádky na — kradené ryby. Ošklivé slovo, tohle „kradené!" — vždyť vlastně kradené nebudou, když jich nachytá Vojta! — Vojta si jinak nemůže pomoci, musí nachytat ryb, aby došel jistého cíle, který jemu, Václavovi, nebyl sice jasný, ale který nemohl býti jiný nežli vznešený a velkolepý, protože jinak by si ho byl člověk tak důvtipný, dovedný a srdnatý nebyl vytknul. Řekl-li Vojta, že věc zůstane tajná, nelze za to míti, že by se vyzradila... A jak dobrý, přívětivý, laskavý je ten Vojta! Zcela jiný, než býval!...
Ký div, že se na něho hněval, že ho měl v opovržení, vida jeho pošetilou bázlivost a malátnost, jež velkým jeho záměrům se stavěla v cestu!... Že se jen tak vzpíral, takovým černým obavám poddával v příčině tohoto rybníčku!... Vzpírat se vůli Vojtově! — Jaké bláhové počínání! — Vojta provede vše, co jen chce; jeho vůli nelze vzdorovati; zato jakou bezpečnost zaručuje jeho přátelství!... Ve Vojtovi vězí něco neobyčejného, nevšedního, však se podiví svět, až sezná, co se z něho vyklube!... Sedlákům vrátí lesy, jež páni proti právu jim odňali... Tohle by měl říci svému otci, jenž nemá tušení, že by takový bohatýr a mstitel povstati mohl, jenž by napravil odvěké bezpráví! — Co by tak řekl ? Jakýma očima by pohlížel na Vojtu?... Ne, nesmí mu to říci, dosud čas se nenaplnil. Však otec se dočká. Zatím nezbývá než slepě a bez rozmýšlení se říditi dle rozkazů a návodů Vojtových...
Tyto myšlenky kroužily mu mozkem při jeho práci a před duševním jeho okem vyvstávaly mlhovité, a přece luzné obrazy, představující budoucí moc a slávu Vojtovu, jenž sídleti bude na zámku nádhernějším, nežli jest knížecí sídlo na Hluboké a rozdávati bude milosti svým věrným... A podle Vojty bude trůnit jeho sestra Apolena, oděna v brokát a háv zlatem krumplovaný, jakým se odívaly královny a kněžny pohádkové...
A jak se tak kochal v těchto vidinách, rýpaje se v bahně strouhy, vytrhl ho ze snění Vojtův hlas.
„Pardyje, ty budeš koukat, až se to vyvalí z toho rybníčka! Snad dnes večer, snad zítra ráno prokopám tu hráz. To bude podívaná! Škoda jen, že z pulců, co tu byli, jsou už žabky. Skáče jich tu na tisíce..."
Kolem sedmé hodiny přiběhla Apolena. Usmívala se jako májové jitro na Vojtu i na Vaška, k snídani je volala. Hoši se usmívali na ni i druh na druha, všickni navzájem si rozuměli.
„Podívejme se, co jste už vykonali!" zvolala dívčina, tleskajíc ručkama; „dílo vám letí zrovna."
„Ba," přisvědčil Vojta, „třeba se činit, a činíme se! Váša je chlapík dnes, ani ho nepoznávám."
„Nu vidíš, Vojtíšku, dobré slovo!" vece dívka a pohled vděčného uznání odměnil Vojtu; „což jsem ti neřekla ?"
Václav zářil radostí. Odhodil lopatu, chopil Vojtu za rameno. „Už se tě nebojím," pravil, „a přece do ohně skočím, rozkážeš-li!"
„Do ohně neskočíš, jen do té strouhy tady," smál se Vojta. „Já se budu musit vydat na Blata se hříbaty; budeš-li mít po chvíli, urovnej to tu ještě trochu, však jsem ti ukázal, jak se to dělá."
Apolena kývla hlavinkou za bratra.
„Budu-li mít jen maloučko pokdy," zvolala, „přijdu mu pomoci, aby do večera dodělal práci."
Obrátila se, domů utíkala, zavála v ranním větříku světlá sukýnka, zaleskly se v slunci bílé bosé nožky. Oba hoši ji následovali, málo po ní vešli do světnice.
„Vypadáte jako hastrmani," pravil vesele sedlák, „hodně-li jste toho nadělali?"
„Však uvidíte, sedlák, jak to poženeme," odvětil Vojta; „nejdéle zítra ráno zbude v rybníčku už jen bahno. Kdybych nemusel na Blata, bylo by to do poledne. Ale jak se večer vrátím, hned se do toho dám."
„Nu, jen ať tě to neomrzí, až budeš musit pomáhat při vyvážení bahna."
„Mne žádná práce neomrzí, sedlák, — nejméně taková, kterou posloužím Vášovi. Vzal si do hlavy, že ten sad se musí dát do pořádku, třeba tedy mu vyhovět."
Potužákovi připadalo, že cosi vřelého vyznívá z hlasu hříbkova.
„Nu, máš ho rád, Vášu, Vojto! To mne těší, vidíš! Jsi hodný za to!"
Slovo našlo ozvěnu v srdci toho, k němuž bylo promluveno. Potužák nemíval ve zvyku chválit za vykonanou práci a povinnost. Rozumělo se samo sebou, že v jeho domě každý se musel činit seč byl. Nehledíc k Apoleně, žádný člověk do té chvíle neřekl Vojtovi, že je hodný. Tohle slovo bylo pro něho něco zcela nového. Zavířilo mu v hlavě, začervenal se, avšak odpovědi nenašel.
Hospodyně přistoupila, položila ruku na jeho plec. „Bodejť, že je hodný," pravila. „Jen nech, chlapče, však ti toho uznáme."
Ještě tohle! Dusilo ho to, ani dojísti nemohl. Neříkal nic, ale po chvíli vstal a vyšel ven ze světnice. Zamířil do konírny, odvázal hříbata i koně, kteří nebyli v práci, a hajdy s nimi na Blata. Kdyby Potužák nebo selka se byli povšimli té chvíle Apoleny, byli by musili postřehnouti, jak velice ji potěšilo pochválení, jehož se dostalo Vojtovi; líce její hořely, oči jen hrály; snad z obavy, aby neprozradila, co se dělo v její duši, vyběhla také, do sadu pádila, do křoví zalezla, kde v noci se scházívala s Vojtou, na zem se vrhla, do trávy ještě mokré od ranní rosy, smála se, plesala, ač velké slzy jí tryskaly z očí...
V sednici zatím otec a matka hovořili s Václavem.
„Když ses tak zabral do toho sadaření," pravil Potužák, „pročs nepromluvil dříve ? Což bych ti byl bránil ? ale tys slova neřekl, jen jsi chodil jako zmoklá slepice a hlavu věsil."
„Když jsem viděl, že se vám do toho nechce, táto, bál jsem se vám říci..."
„Ty blázínku!" přerušila jej matka; „copak tě nemáme rádi ? Cožpak je něco zlého, cos chtěl ? A vidíš, do Vojty se mi líbí, že tak k tobě stojí. Ani bych se toho nebyla nadála do toho chlapce! Zcela jiným mi připadá, zcela jinak kouká. Takový zamračený býval, jedva člověku do očí se podíval, až strach z něho chodil."
„Nu, uvidíme, potrvá-li to," prohodil Potužák.
„Apolena je taky celá blažená," matka vedla svou, „tak jim to přeju, těm dětem!... A pravdu přiznat, táto, nechtěls do toho! Zrovna přinutit jsem tě musila! Podívej se teď na ně, jakou jsi jim způsobil radost!"
