Renesanční zámek z let 1583 - 1589, zbudovaný podle vzorů italských renesančních vil pro Viléma Rožmberka a postavil jej stavitel Baltazar Maggi z Arogna. V roce 1601 se Kratochvíle stala majetkem Rudolfa II., po bitvě na Bílé hoře ji daroval Ferdinand II. Oldřichu Eggenberkovi, od roku 1719 schwarzenberským majetkem. V průběhu doby jen malé stavební úpravy, v letech 1683 a 1696 postaveny 2 nové bašty, roku 1684 snížena vstupní brána a v roce 1696 zbořen dvůr Leptač. Barokní střecha je z roku 1762. Začátkem 19. století zámek adaptován na byty, od poloviny 19. století využíván jako muzeum.
Hrad a zámek Klenová se nachází se na kopci nedaleko Janovic nad Úhlavou. První zmínka o hradu pochází z roku 1287, kdy hrad střežil obchodní stezku ze Železné Rudy do Bavorska. Hrad pochází z 2. pol. 13. století, dnešní podobu získal za vlády Lucemburků. Ve 14. a 15. století vznikl palác a z 16. století pochází renesanční křídlo. V letech 1553 získal Klenovou Jiří Harant z Polžic a Bezdružic a podle tradice se zde narodil roku 1564 i jeho syn Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Zhruba od poloviny 17. století hrad chátrá. Obnova zříceniny v romantickém duchu byla započata v roce 1832, kdy panství koupil hrabě Eduard Stadion-Thannhausen, který navíc v letech 1834 - 36 zde nechal postavit novogotický zámek a komplex dalších obytných a hospodářských budov (sýpka, vila, kaple sv. Felixe, statek). Náročné stavební práce jej však natolik vyčerpaly, že panství musel prodat Františku Václavu Veithovi. Ten dokončil zámecké interiéry, jejichž výzdobu (iluzivní táflování stěn) zadal proslulému malíři Josefu Navrátilovi. Jako poslední vlastník je vedena malířka Vilma Vrbová-Kotrbová (proslulá svými portréty dětí), od 1951 byl hrad a zámek ve správě Národní kulturní komise a v roce 1963 zde byla zřízena galerie výtvarného umění. Nyní je přístupný nejen zámek, ale i celý hrad, kde jsou rovněž umístěny exponáty. Jako galerie také slouží vila manželů Kotrbových se stálou expozicí prací renomovaného restaurátora Františka Kotrby.
Ve 13. století stál v místech dnešního zámku raně gotický hrad, opora královské moci na jihu Čech. Přirozenou ochranu mu poskytovaly strmé srázy na západní, jižní a východní straně a ve skále vytesaný příkop na severu, kde se tyčila válcová věž. Po smrti Přemysla Otakara II. ovládli Hlubokou Vítkovci, avšak již v roce 1290 ji po obléhání získal král Václav II. Jan Lucemburský hrad zastavil, za Karla IV. opět patřil koruně. Později se zástavním držitelem stal Vilém z Pernštejna, který na hlubockém panství zakládal rybníky, v roce 1561 tu žili páni z Hradce. Za Adama z Hradce přestavěl v 80. letech 16. století Baltazar Maggi z Arogna hrad na renesanční zámek. Po Bílé hoře připadl jako konfiskát Baltazaru Marradasovi. V letech 1721-1728 Schwarzenberkové, jimž Hluboká patřila od roku 1661, přestavěli zámek barokně podle návrhu P. I. Bayera a A. E. Martinelliho. Pronikavou změnu přinesla romantická přestavba z let 1841-1871 ve stylu anglické windsorské gotiky. Projektoval ji arch. Fr. Beer, od roku 1861 v práci pokračoval F. D. Deworetzký. Tuto podobu si Hluboká uchovala dodnes.
První zmínka ve 14. století, do 16. století připojen k panství Velhartice, posléze jej získali Račínové z Račína, za nichž tvrz upravována. Severní část tzv. Starého zámku vznikla po roce 1565. Tvoří ji 2 rovnoběžná patrová křídla s vysokými renesančními štíty, stojící na starších základech. Od jihu se k Starému zámku připojuje tzv. Nový zámek, trojkřídlá budova s dnes již rozbořenou věží, s úpravou z 18. století, ale zřejmě starším původem.V okolí zámku malá zahrada s kaplí a besídkovým rondelem v nároží hradby.
Červené Poříčí, původně nazývané pouze Poříčí mělo už od středověku vladycké sídlo v podobě tvrze. Dokladem je šlechtický přídomek, uváděný v písemnostech z první poloviny 14. století, kdy mezi léty 1318 - 1352 držel statek Jaroslav z Poříčí. O existenci tvrze je první zmínka až ze 16. století, konkrétně v prodejní smlouvě z roku 1569, kdy tvrz a ves Poříčí přešla z vlastnictví vladyky Hendrycha Mladoty z Jelmanic do vlastnictví pana Mikuláše Šice z Drahenic. Po smrti Mikuláše Šice v roce 1571 se statku ujal Adam Šic. Ten dostal do zástavy vsi Třebýcinu, Třebýcinku, Kokšín, Vosí, Jíno a Kbel, z nichž část později získal do trvalého vlastnictví a připojil je k panství Červené Poříčí. Po požáru v roce 1606, kdy tvrz Poříče s mlýnem, dvorem, stodolami, chlívy, maštalemi, obilnicemi do základů vyhořela, si pan Mikuláš II. Šic z Drahenic, syn při požáru zraněného a krátce nato pak zemřelého Albrechta Šice, nechal postavit pohodlný pozdně renesanční zámek při říčce či potoku Bradlavka. Zámek byl částečně opatřen předzámčím s průjezdní branou. Vlastní zámek byl původně jednokřídlou patrovou, půdorysně obdélnou budovou s nárožní polygonální věží o něco převyšující budovu. kamenná deska s datací 1611. Poříčský zámek datuje kamenná deska s rytým nápisem nad hlavním vstupem z nádvoří do roku 1611. Stavba svými lombardsko-saskými štíty odpovídá i soudobým stavbám prostředí. Základní prostorové členění se tu zachovalo i přes pozdější úpravy. Brzo po Bílé Hoře byl majetek panu Mikuláši II. Šicovi z Drahenic (stoupenec českých stavů a krále Fridricha Falckého) ze dvou třetin zkonfiskován a statek připadl královské komoře. Skládal se z Poříčí, Kokšína, Borové, Vřeskovic, Dolního Třebetína, Vosího, Oplotu, Horního Třebetína, Nedanic, Nedaniček, Kbel, Jína, Zeleného, Kaliště a krčmy v Nezdicích. Statek byl odhadnut na 87 127 kop grošů míšeňských.Adam Philipp von Kronberg. Roku 1623 jej koupil plukovník Filip Adam z Kronberku. Po něm se také Poříčí jmenovalo Korunní. Pánové z Kronberku, kteří získali později hraběcí titul, se ještě jazykově asimilovali s českým pobělohorským prostředím, jak svědčí i česky psaná prodejní smlouva tří slečen-dědiček. Pozůstalé dcery Magdaléna Isabela, Marie Diana a Emanuela Maxmiliána po hraběti Otovi z Kronberka, zemřelém v roce 1692. Od Filipových dcer koupil roku 1709 panství Jan Jiří z Haubenu, barokní výzdoba v panském patře zámku, který přikoupil ještě Roupov, ale v roce 1716 padl jako císařský generál ve válce s Turky. Panství zdědila dcera Františka Augusta provdaná za hraběte Norberta Thörringa von Jettenbach. Panství Červené Poříčí a statek Roupov byly spojeny v jeden celek roku 1752 za této majitelky. Thörringové patřili rovněž mezi starou bavorskou šlechtu a udržovali čilé styky s Bavorskem včetně kurfiřtského dvora v Mnichově. Za Thörringů na zámku panoval docela rušný společenský život. Vedle zápisů různých zajímavých kmotrů z matrik to potvrzují i ojedinělé zmínky z jiných zdrojů. Na jaře roku 1731 tu byla například hraběnka Isabela Černínová, rozená z Westerloo, choť hraběte Františka Josefa Černína, na ,,granátnickém plese“. Podobné plesy tu byly asi častěji – granátníci, jak důstojníci, tak i prostí vojáci, bývali také často kmotry i svědky při křtech a svatbách po celých několik desetiletí v 18. století. Matriky prozrazují, že Thörringové tu měli i své dvorní trubače. Roku 1759 přešel statek z hraběnky Františky Augusty Thörring von Jettenbach na jejího syna Josefa. Panství bylo prodáno roku 1763 v dražbě bavorskému vévodovi Klementu Františkovi a ten je začlenil pod ústřední správu svých statků. V držení bavorského rodu zůstala statková doména včetně Červeného Poříčí do roku 1803, kdy přešla na sekundogenituru habsburského rodu, a to na Ferdinanda III., kurfiřta salzburského, který se stal roku 1814 velkovévodou toskánským. Podle rodinných ujednání Habsburků, převzatých později do smlouvy vídeňského kongresu, byly bývalé statky toskánských velkovévodů včetně Červeného Poříčí určeny pro vnuka císaře Františka I., Františka Karla, vévodu zákupského, syna císaře Napoleona, a do jeho plnoletosti je měl užívat Ferdinand III., velkovévoda toskánský. V případě předčasného úmrtí vévody zákupského měla panství připadnout jeho bratrancům. V roce 1832 po smrti Františka Karla, vnuka císaře Františka I., přešla majetková država na Leopolda II. toskánského vévodu, který ji držel až do roku 1847. Zámek spolu s celým panstvím se ještě před polovinou 19. století stal součástí korunních statků. Základ hospodářství panství tvořilo tradičně tak jako jinde zemědělství - rostlinné výrobě, chovu dobytka a ovcí. Z ostatních odvětví hospodářství panství je nutné připomenout pivovar v Červeném Poříčí, panskou pilu a mlýn v obci Jíno a lom na vápenec, o který musela vrchnost vést spory s klášterem v Chotěšově. Po vzniku Československé republiky přešel zámek do státního majetku, odtud pod Ústřední ředitelství státních lesů. Po 2. světové válce zůstal zámek ve státní správě, časem se stal sídlem lesního závodu pod Krajskou správou lesů. V roce 1990 patřil Západočeským státním lesům, lesní závod Přeštice. Od roku 1997 se o zámek stará Památkový ústav Plzeň.
První zmínky o Dubu jsou z let 1274. Na místě dnešního zámku stávalo tvrziště, později tvrz, hrad a teprve pak zámek – v průběhu let mnohokrát přestavovaný. Jedním z prvních majitelů je uváděn Jan z Dubu. Dále rod Dubských z Třebomyslic, který sídlil na Dubu v 1.polovině 15.století. Rod Dubských z Třebomyslic byl významný český rod, který za krále Václava IV. a později Ladislava, získal velké majetky převážně na Moravě, a proto nakonec prodal Dub a přesídlil úplně na Moravu. Potomci tohoto hraběcího rodu dodnes vlastní zámek Lysice na Moravě. Dalším významným rodem, sedícím na Dubu, byl rytířský rod Boubínských z Újezda. Z tohoto rodu vynikal zvláště Petr Boubínský, který byl členem družiny skvělého Viléma z Rožmberka. Rytíř Petr Boubínský byl nesmírně charismatický muž, který požíval důvěry Viléma z Rožmberka, doprovázel ho na cestách, honech a slavnostech, ale byly mu svěřovány i diplomatické úkoly. Byl např. mezi vyvolenci, kteří jednali o polskou korunu pro rakouský císařský dvůr, kdy Vilém z Rožmberka svojí výmluvností získal polskou korunu takřka pro sebe. Prvními dochovanými pozůstatky po předchozích majitelích jsou dva alianční znaky Říčanů a Hodějovských (nad oknem východního křídla a u krbového ostění v hale). Pavel Kavka z Říčan byl jedním ze zemských správců za stavovského povstání proti Habsburkům v letech 1618 až 1620. Po porážce na Bílé hoře sice nebyl popraven, jelikož nestál na špičce odboje, ale byl uvězněn na hradě Zbiroze a veškerý majetek mu byl zkonfiskován. Teprve když v roce 1622 jeho manželka, rozená Anežka Hodějovská z Hodějova, vyplatila čtvrtinu hodnoty statku, byl Dub převeden na její jméno. Po složení dalšího finančního obnosu byl i Pavel Kavka osvobozen, ale jeho zdraví bylo útrapami věznění tak podlomeno, že za necelý rok po svém propuštění umírá. Na Dubu se pak vystřídala celá řada dalších majitelů. Po Říčanech následovali Markvartové z Hrádku, hrabata Buquyové, Rajští z Dubnic, Zuckerové z Tannfeldu, nebo baroni Nádherní. V roce 1839 přichází na Dub jeden z nejvýznamnějších majitelů, rytíř Mořic z H?nigsteinu. Jako jeden z nejvýznamnějších majitelů je uváděn proto, že jeho zásluhou byl zámek přestavěn do dnešní tudorovské podoby. Rytíři Mořici z Honigsteinu se tehdejší zámek jako sídlo nezamlouval, a proto ho nechal, podle návrhu profesora architektury Českého vysokého učení technického v Praze, Josefa Niklase, rodáka z nedaleké Volyně, přestavět do tehdejší módní novogotické podoby. J. Niklas jako asistent techniky vyučoval kreslení na pražské reálce také dva syny B. Němcové. Přestavba zámku trvala od roku 1854 do roku 1860. Byla však natolik nákladná, že se při ní tehdejší majitel tak zadlužil, že už roku 1865 musel celé panství prodat. Sám pak společensky klesl na pouhého ředitele panství v Kolíně , odkud později odešel do Rakouska, kde zemřel. Romantický život na zámku za doby rytíře z Honigsteinu literárně ztvárnil spisovatel Bohumil Havlasa, rodák z nedalekých Strunkovic nad Blanicí ve svém románu Tiché vody. V roce 1865 kupuje zámek pražský měšťan Odkolek. V roce 1872 ho však už prodává pražskému Židovi Schlessingerovi. Ten držel panství pouhých deset let a v roce 1882 je panství znovu prodáno MUDr. Bellotovi a jeho ženě Anně. Dr. Bellot ale už za čtyři roky umírá po nezdařené operaci. Jeho manželka držela zámek ještě šest let – od roku 1892 ho však trvale předává své dceři Alině, která se provdala za Rudolfa Bambergra. Sama si nechala v roce 1902 postavit naproti faře nákladnou vilu (za 40 000 Kč), která byla po ní pojmenována Anna. Sem pak zajížděla z Prahy na celé léto po dobu dvaceti let až do své smrti v roce 1922. V roce 1917 prodává Rudolf Bamberger zámek rodině Bromovských. Josef Bromovský byl řídícím správním radou Spojených strojíren Ruston – Bromovský – Ringhofer. Krátce po koupi panství, už v roce 1923, však umírá.Po jeho smrti převzala majetek jeho žena Marie, rozená Daubková z Litně. Spolu se třemi dětmi – Josefem, Marií a Jiřím zde žila až do roku l948. Po roce l948 Josef s matkou odchází do Rakouska. Zde umírá nejprve matka, za mnoho let po ní syn. Marie odešla do Austrálie, kde žije dodnes. Jiří odešel až v roce l950 do Anglie. V roce 1948 byl zámek převeden do majetku státu a přeměněn na internát Středního odborného zemědělského učiliště. Tato léta byla obdobím naprosté devastace objektu. Zámecké komnaty byly přizpůsobeny potřebám školy, tzn. místnosti byly vykachlíkovány, přeměněny na WC, koupelny a ubytovací pokoje. Na podlahy byly všude položeny dřevotřísky a na ně linoleum, což mělo za následek zničení všech dřevěných podlah v přízemí i některých v patře. Do dřeva se dostala dřevomorka, takže prakticky veškeré dřevěné části v zámku shnily. Když se Jiří v roce l992 z Anglie vrátil, neměl již sil na jeho obnovu a zámek roku l998 prodal.
Původně gotická tvrz, přestavěná na zámek s renesančními a barokními prvky. Velký sál s unikátní freskovou výzdobou
V Chanovicích vznikla tvrz ve 14. Století, kdy ji držela celá řada majitelů neznámého rodu. Od 15. století ji vlastnili Chanovští z Dlouhé Vsi, kteří tvrz několikrát upravovali a patřila jim až do roku 1717. Tehdy panství získali páni z Rummerskirchu a od roku 1794 celá řada dalších majitelů. Rozměrný komplex jedno- a dvoupatrových budov nepravidelného půdorysu kolem ústředního čtvercového nádvoří, do kterého vede dlouhý průjezd. Zachováno gotické zdivo s renesančními a barokními přestavbami, z nichž poslední z let 1811-1838 dala zámku v podstatě dnešní podobu. U zámku zahrada s glorietem z první třetiny 19. století.
