Na faře ve Čkyni byl 17. dubna 1995 zabit sedmi bodnými ranami nožem a údery dřevěným věšákem s kovovými hroty 73letý farář Jan Preisler, který ve zdejší farnosti sloužil deset let a byl velmi oblíbený. Na nedalekém kostele sv. Máří Magdalény má pamětní desku s nápisem: "Vzpomínka na dobrého a poctivého kněze p. Jana Preislera, který v tomto chrámu Páně a na zdejší farnosti sloužil 10 let. V Pondělí velikonoční 17. dubna 1995 byl zákeřně zavražděn na faře. Lehké odpočinutí dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Amen." Jan Preisler byl římskokatolický farář ve Vimperku a později Čkyni na Prachaticku. Ve věku 73 let byl v dubnu 1995 zavražděn. Z činu byl nejprve obžalován tehdy 27letý invalidní důchodce Libor P., po komplikovaném soudním jednání byl však obžaloby zproštěn. Jan Preisler byl zabit sedmi bodnými ranami nožem a údery dřevěným věšákem. Z něj byla sejmuta pachová stopa Libora P., která však nestačila pro závěr o vině. Libor P. byl do té doby 28x hospitalizován v různých psychiatrických zařízeních, podle znaleckého posudku se jednalo o člověka výrazně podprůměrného intelektu, se značně sníženou sociální přizpůsobivostí a nižší schopností nést odpovědnost za své chování. Podle znalce trpěl smíšenou poruchou osobnosti, která však mohla jeho ovládací schopnosti snížit jen částečně. Podle státního zastupitelství jeho motivem bylo získat peníze z velikonoční sbírky věřících, ve které bylo 3835 Kč. Vrah nebyl nikdy usvědčen a odsouzen.
Rajský mlýn na Ostružné sloužil i jako katr na řezání dřeva. Dnešní podoba mlýna pochází z přestavby v roce 1929, kdy byl ve vlastnictví rodiny Majdlovy. Čtyři roky před tím se stal mlýn dějištěm tragedie, která vzbudila velkou pozornost tehdejšího lokálního tisku. Udála se v něm totiž trojnásobná vražda, jejíž obětí se stala stará mlynářka, její vnuk Emil a čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Za počátek tragedie lze považovat 16. leden roku 1925, kdy v Rajském mlýně požádal o práci mladík sotva dvacetiletý, který se vydával za mlynářského pomocníka. Jak vyplynulo z pozdějších výslechů a procesu, již tehdy měl nekalé úmysly, přinejmenším plánoval krádež peněz. V malém mlýně, i když spojeném s pilou, však byla práce jen pro členy rodiny. Po poskytnutém obědě se mladík rozloučil, popřál mlynářce, své budoucí oběti, vše dobré a odešel. Osudová chvíle se přibližovala, ale jak se později ukázalo, nemuselo k trojnásobné vraždě dojít. Její pachatel Bedřich Krása, vyučený lakýrníka natěrač, domovskou obcí Česká Třebová, toho měl na svědomí mnohem více. Několikrát se pokusil o nedokonanou vraždu a provedl řadu loupeží a krádeží. Před Vánocemi se nedaleko Prahy v noci vloupal k jednomu kováři, který ho však přitom přistihl. Kovář povolal obecního strážníka, který zloděje svázal provazy na rukou a vedl ho na četnickou stanici. Spoutaný Bedřich Krása ale cestou utekl a strážníkovi zůstal jen browning a čtyři paklíče. Z archivních záznamů vyplývá, že Krása při výsleších neustále lhal, vymýšlel si a měnil výpovědi a teprve později se přiznal. Přispělo k tomu i zjištění, že mu vzhledem k jeho věku nehrozí trest smrti, v den vraždy nebyl totiž plnoletý. Tehdejší noviny napsaly: „Utěšuje se tím, že není plnoletý a že vrah ministra Rašína, který byl téhož věku, také provaz nedostal." (Zmíněný Rašínův vrah zemřel až v roce 1950, konec Bedřicha Krásy je zatím neznámý.) V neděli 1. února 1925 odešel mlynář Martin Majdl se svou ženou Marií na mši do čachrovského kostela. Ve mlýně byla ještě mlynářova sestra Terezie, která později odešla vyřizovat zakoupení usedlosti v blízké osadě Zahrádka. Ve mlýně zanechala v péči staré mlynářky (vdovy po mlynáři Janu Majdlovi - Martinově otci) svého devítiměsíční ho synka Emila. Doma zůstal také čtrnáctiletý čeledín Ignác Jonáš. Do mlýna brzy poté přišel budoucí vrah. Sekerou, kterou sebral na dvoře, udeřil starou mlynářku, když mu před chystanou loupeží zkřížila cestu. V síni pak touže sekerou těžce smrtelně poranil čeledína. Když pak začal v kolébce plakat malý Emil, neminuly rány sekyrou ani jeho. Teprve když ho umlčel, vypáčil loupežný vrah zásuvky a odcizil tři tisíce sedm set korun. Pak si obul mlynářovy nové boty a své staré schoval do otrub. Tam byly později nalezeny a posloužily i jako předmět doličný. Když si obžalovaný tyto boty na pokyn soudu při přelíčení musel obout, řekl, že mu sedí akorát. U soudu se také ukázalo, že Krása si za uloupené peníze koupil nový kabát a zbytek prohýřil s lehkými ženami v Praze. Vraždu objevily jako první mlynářova sestra Terezie a žena Marie, když se před polednem vrátily do mlýna. Mlynář Martin Majdl se ještě po mši stavěl v místním hostinci. Když se o něco později vracel domů, běžel mu naproti obuvník z Velhartic, shodou okolností jménem Švec se strašnou zvěstí. Když se totiž vracel z Čachrova do Velhartic, vyběhla ze mlýna mlynářova žena Marie se strašnou zprávou o třech mrtvých. Mlynář se okamžitě vrátil do Čachrova a vše ohlásil četníkům. Ti se neprodleně dostavili do mlýna a zanedlouho dojela i soudní komise z Klatov. Po všech nezbytných úkonech se rozběhlo pátrání po neúprosném vrahovi. Z počátku byl podezírán jistý K. Ortman příslušný do Domažlic, ale tato stopa se ukázala jako falešná. Pátrání se osobně ujal klatovský četnický velitel. S přispěním čachrovských četníků byli nalezeni dva důležití svědci, dvanáctiletí chlapci z Březí, kteří si osudného dne šli do mlýna pro prkénka. Na cestě přitom potkali mlynáře jdoucího na mši, ale hlavně u mlýna viděli asi dvacetiletého muže. U soudu ho pak pomohli alespoň zčásti identifikovat. Čachrovský četnický velitel si při čtení policejních zpráv povšiml popisu pachatele jiného trestného činu a zjistil velkou shodu s popisem pachatele vraždy v Rajském mlýně. Oba pachatele se pak podařilo ztotožnit. V obou případech se jednalo o již zmiňovaného nebezpečného lupiče a podvodníka Bedřicha Krásu. Zanedlouho 24. února 1925 byl pak trojnásobný vrah zatčen a 24. dubna 1926 byl porotním soudem v Kutné Hoře odsouzen těsně pod hranicí sazby na devatenáct roků, jedenáct měsíců a sedm dní těžkého žaláře. Trest by mu tedy měl skončit na začátku roku 1945. Ovšem dokumenty ukazují na něco jiného. Dva z nich z dubna roku 1940 jsou zatím poslední zmínkou o Bedřichu Krásovi. Německá kriminální policie projevila o trojnásobného vraha poněkud nepochopitelný zájem a vyžádala si od české policejní úřadovny v Kutné Hoře jeho spis. Zároveň se dotázala, zda je známo něco bližšího o současném Krasově pobytu. Spis byl německé kriminálce na dobu dvou měsíců zapůjčen, a jak vyplynulo z odpovědí, česká policie o současném pobytu Krásy nic nevěděla, pouze uvedla, na jak dlouho byl odsouzen. Tady se otevírá pole pro nejrůznější spekulace. Je možné, že německá kriminální policie pracovala na objednávku gestapa. Pokud by to byla pravda, pak je možné, že by hodlalo využít cynického vraha, podvodníka a notorického lháře jako svého agenta nasazeného proti domácímu odboji. Jak jinak lze vysvětlit poslední větu dopisu: „S ohledem na naléhavost případu prosím o co nejrychlejší vyřízení mé žádosti.“ Originál dalšího dokumentu odeslala čachrovská četnická stanice v prosinci 1925 soudu v Kutné Hoře. Sděluje v něm vyžádané místopisné údaje a připojuje náčrtek místa činu a ručně nakreslenou mapku okolí Rajského mlýna. Závěr si zaslouží citaci: „Ohledně zhotovení fotografických snímků v oznamuji, že naše četnická stanice žádný fotografický aparát nemá a nebyly by nám výlohy za fotografování mlýna od četn. úč. skup. hrazeny.“ Nutno dodat, že četnická stanice neměla tehdy ani psací stroj. Ostatní dokumenty jsou zdrojem některých podrobností. Bedřich Krása narozený 6.3.1905 v Žamberku okres Dobruška byl zadržen a zatčen 24.2.1925 o třetí hodině odpolední v Praze VII. Četnická stanice v Dobrušce pak soudu sdělovala: „Bedřich Krása měl celkem 9 sourozenců, z nichž není žádný nijak duševně chorý a neb zatížený a vůbec z těchto dětí nebyl nikdo nikdy nemocen.“ Dědičné zatížení bylo za Rakouska- Uherska polehčující okolností, to zřejmě věděl i obžalovaný Krása a před soudem si kromě jiného vymyslel moravského strýčka faráře, který měl být dán do blázince. Jak dále zjistili dobrušští četníci strýček farář, nevlastní bratr již nežijícího muže Krasový matky, zemřel na Moravě stářím bez toho, aby byl na duchu chorý. Mlynář Martin Majdl, jehož matka se ve svých šedesáti pěti letech stala obětí vraždy, žil na mlýně až do své smrti v roce 1953. Jeho žena Marie pak zůstala na mlýně dlouhých dvacet dva let sama. Pokud mohla, chovala ke své obživě krávu, pro kterou sušila seno na přilehlých loukách. S okolním světem se stýkala málo, s výjimkou chatařů a příbuzných. Věrným společníkem jí byli psi, kteří mlýn hlídali. Bělina a poté Cikán se stali přáteli chatařů, od kterých každý víkend dostávali něco na přilepšenou. Svůj život skončila paní mlynářka v říčce Pstružné, kde byla mrtva nalezena až za několik dnů. Naplnila se tak její slova, že dopadne jako její věrný pes Cikán. Sekera je podle vyprávění příbuzných zazděna u vchodu do mlýnice. Marie a Martin Majdlovi neměli děti, a tak mlýn přešel dědictvím do majetku příbuzných, kteří jej zanedlouho prodali.
nstržm. Michal Svatoš (1988, Čimice - 3. července 2015, Škodra, Albánie) byl hasič, který sloužil od roku 2008 na požární stanici v Sušici, cestovatel, motorkář. Byl zabit se svojí přítelkyní Annou Kosinovou během dovolené ve večerních hodinách v pátek 3. července 2015 v Dukagjinu v severní části Albánie v horské oblasti národního parku Theth - místo patří mezi turisty k nejoblíbenějším. Vrah na dvojici zaútočil nedaleko místa zveného Prekal poblíž města Škodra. Policie na místě činu našla útočné pušky AK-47, Michal a jeho přítelkyně byli zbaběle zavražděni zezadu čerstvě propuštěným trestancem, dvacetiletým Sokolem Mjacajem v těchto Albánských horách. Dvacetiletý Albánec Sokol Mjacal, který se k činu po dopadení policií přiznal, řekl, že motivem vraždy byla krádež automobilu. Sušice se s Michalem rozloučila 27.července 2015 obřadem, který začal ve 13 hodin a trval okolo 40 minut. Do síně měli přístup pouze Michalovi nejbližší a pozvaní smuteční hosté. Rozloučit se s ním ale přijelo i mnoho jeho kolegů, také strážníci sušické policie a zaměstnanci záchranné služby. Na závěr obřadu zazněly houkačky hasičských vozidel i sanitek. Vedle nich na místo události dorazila také asi osmdesátičlenná skupina motorkářů, která projela za Michala Sušicí spanilou jízdu.
Karel Rziepel přezdívaný „Citron“ z Vimperka proslul v kauze objednávky vraždy novinářky Sabiny Slonkové jako neúplatný tím, že ji nezabil a vše, co o její plánované likvidaci věděl vypověděl na policii. Karel Rziepel ale není žádný svatoušek - strávil v českých, německých a rakouských věznicích více než třetinu života.
V roce 1991 si Ivan Roubal pronajal u obce Čachrov na Klatovsku usedlost známou jako „Pohádka“, kterou pak svými vraždami proslavil. Původně zde chtěl chovat jeleny, ale nepodařilo se mu získat potřebná povolení. Proto se pustil do chovu drůbeže a černých vietnamských prasat. Také se zde seznámil s Petrem Hepnerem (pozdější obchodní partner Ivana Roubala), který si chtěl pořídit v blízkosti Roubalovy usedlosti vodní pilu. Když měl Heppner vyřízena skoro všechna povolení, znenadání zmizel i se svou přítelkyní. Nedlouho po jejich zmizení začal Roubal používat jeho vozidlo a také z Heppnerova bytu odvezl nábytek, který později prodal. Podnětem k vyšetřování zločinů Ivana Roubala se stala dvojnásobná vražda, která se stala až v roce 1994. Poté se rozjelo vyšetřování, na základě kterého byl obžalován z pěti vražd. V roce 2000 byl za tyto vraždy odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Kolem opuštěného a dnes chátrajícího stavení léta kolují děsivé historky… Historie místa dříve nazývaného Christelhof se začala psát už v 16. století, kdy zde německá rodina Pangerlových postupně vystavěla tři stavení. Stály na mírném svahu louky a z jejich oken se nabízel pohádkový výhled do kraje. Do dnešní doby se dochovala jen nejmladší budova z 19. století. A právě k ní se váže událost zaznamenaná dobovým tiskem, která navždy změnila osud dříve poklidného obydlí. Je 12. května roku 1828 a blízké městečko Strážov zachvátí velký požár, při němž dvě třetiny obce včetně radnice lehnou popelem. Obyvatelé nešťastnou událost dávají za vinu ošklivé stařeně, která se před časem nastěhovala do malé chatrče, která stávala na kraji stráně u lesa dole pod Pohádkou. Považují ji za čarodějnici, neboť vařila všelijaké lektvary na probuzení i uhašení milostné vášně, vyznala se v léčivých bylinách a uměla vyrobit i amulet na ochranu proti ohni. Je možné, že byla trnem v oku hlavně svým sousedům z Christlhofu, kteří si na ni po okolních vsích stěžovali. Strážovští se proto rozhodnou učinit jejím čarodějnickým kejklům jednou provždy přítrž. Vtrhnou do chatrče, vyvedou nešťastnici na louku a lynčují ji a kamenují. Zkrvavená čarodějnice se doplazí k nejbližší bříze a obejme ji. Než naposledy vydechne, prokleje samotu a její majitele. Od té doby se na Pohádce začnou dít podivné věci. Obyvatele v noci děsí noční můry. Slyší čísi nářek a klapot dřeváků. Nicméně až do konce druhé světové války žije rodina Panglerova poměrně spořádaným životem. Vypráví se, že jednoho z Panglerových synů zastřelili, když se vracel z války domů. Jisté je, že v roce 1947 se celá rodina musela na základě Benešových dekretů z tehdejšího Československa vystěhovat. Statek byl přejmenován na Pohádku a střídali se v něm různí majitelé. Jako v pohádce se jim tu zřejmě nežilo. Jedna žena údajně zešílela a v pominutí smyslů odešla s dětmi do lesa. Její muž se pak oběsil. Poslední majitelku pronásledovaly tak dlouho zlé předtuchy a vidiny, že nakonec prchla k příbuzným. Nejděsivější kapitola Pohádky se ovšem začala psát až po listopadovém převratu, kdy si zchátralé stavení bez elektřiny pronajal tehdy 40letý Ivan Roubal, jeden z nejhorších sériových vrahů v historii České republiky. Vraždit ale začal až poté, co se na Pohádku přestěhoval. Do té doby neměl konflikt se zákonem až na to, že byl členem Svědků Jehovových, jejichž činnost totalitní režim zakazoval. Ze sekty však vystoupil ještě před rokem 1989. Své oběti svazoval do kozelce a mafiánským způsobem jim omotal smyčku tak, aby se vlastní vahou nohou sami oběsili. Soud mu prokázal pět vražd, ale podezříván byl minimálně ještě ze tří. Jejich těla se však dosud nenašla. Spekuluje se, že klatovského podnikatele Františka Heppnera a jeho ruskou přítelkyni zavraždil právě tady na statku a jejich těla pak předhodil prasatům, aby zahladil stopy. Jejich zmizení vysvětloval odchodem do Německa, kam se prý chtěli ukrýt před českou policií. Přitom používal jejich auto, z bytu jim odvezl věci a rozprodal nábytek. Ivan Roubal dostal nejvyšší možný trest – doživotí. Ivan Roubal narozený 12.května 1951 zemřel 29.června 2015 ve věznici Karviná. Počtem svých vražd zaujímal Roubal jedno z předních míst sériových vrahů v ČR. Psychiatři zjistili, že Roubalovo IQ má hodnotu 112.
Téměř devatenáctiletá studentka Terezka z malé vesničky Lnářský Málkov v jižních Čechách spáchala sebevraždu. Namířila proti sobě zbraň a střelila se přímo do srdce. Prý kvůli nešťastné lásce. Dívka těžce nesla rozchod s přítelem, se kterým byla tři roky. Pár desítek hodin před sebevraždou si na Facebooku změnila profilovou fotografii na snímek, kde je celá v černém, a později se naposledy telefonicky spojila s bývalým. Ten pro ni zřejmě nadějné zprávy neměl, a tak Tereza vzala legálně drženou zbraň partnera své rozvedené matky a ve svém pokoji v domku ve Lnářském Málkově se střelila do srdce. Neměla šanci přežít. Profil dívky byl plný emotivních vzkazů od spolužáků a také chmurných statusů: „Peníze jsou všechno, na vzhledu záleží, vztahy jsou jen o sexu a přátelé jsou falešní… Vítejme v roce 2012,“ napsala na Facebook 9. září 2012. Bohužel měla pravdu, pro kterou také zemřela.
Americkou zpěvačku české skupiny Monkey Business Tonyu Graves ve Vimperku napadli a uráželi příznivci Dělnické strany sociální spravedlnosti. Stalo se tak v sobotu 26. listopadu 2011 večer, kdy zpěvačka, která vystupovala v diskotéce Calypso odběhla do protější hospody na polévku. Tam ale byli celou sobotu příznivci Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), kteří ve Vimperku pořádali mítink kvůli problémům se zdejšími Romy. Tahali ji za vlasy, plivali na ni a křičeli rasistická hesla. Zpěvačka Tonya Graves žije v České republice od roku 1995 a něco podobného tu nezažila poprvé.
U bývalé osady Skelná, tehdy se jmenovala spíše Glaserwald se stala hospodská rvačka zakončená vraždou, jenže ještě ve stínu hákového kříže. Bylo krátce po půlnoci ze 7. na 8. srpna 1938 a v Horrerově hostinci na konci osady Glaserwald bylo ještě před třemi hodinami živo. Uvnitř sedělo asi dvacet mladých lidí. Hráli na housle, kytaru a harmoniku, zpívali a tančili. Společnost tvořili příslušníci německé sociální demokracie. Poněkud stranou se posilňovali alkoholem tři mladíci, kteří k většině nepatřili. Na rozveselenou skupinku navíc hleděli dosti pohrdavě. Jednalo se totiž o tři (Baierl, Kuchler und Schwarz) příslušníky Sudetoněmecké strany. Zcela stranou seděl československý voják – finančník Matějka. Henleinovci postupně začali společnost provokovat. Urážením sociální demokracie i provoláváním nacistických hesel. Došlo k prvním strkanicím. Finančník Matějka pranici urovnal a po čase z hostince odešel. Henleinovci stupňovali provokace a ve 22 hodin večer hostinský neúnosnou situaci radikálně vyřešil. Sociální demokraty vykázal z hostince na cestu a podnik uzavřel. Henleinovce uzamkl v kuchyni. Po hodině, kolem 23. hodiny ale otočil klíčem v zámku a nacisty pustil také ven. Sociální demokraté si na henleinovské provokatéry před hostincem počkali. Strhla se další rvačka. Ke slovu při ní přišly půllitry a blýskly se dokonce i nože. Nyní již odbyla půlnoc a rvačka stále pokračuje. Wenzel Baierl křičí na Roberta Hoidena: „Jsi marxistický prase!“. Robert se již neovládne a zasadí Wenzelovi smrtící rány. V zápětí je zatčeno pět sociálně demokratických rváčů a Robert Hoiden se následně přiznává k Baierlově nešťastné vraždě. Případ vraždy soukmenovce se v rozbouřené době více než hodí představitelům Sudetoněmecké strany. Přesně takového hrdinu teď henleinovci prostě potřebují… Sudetoněmecká strana nenechala totiž nic náhodě a vyzvala k veliké účasti na akci. Kronika města Klatov se zmiňuje o 6000 účastnících. Pohřbu se navíc účastní patnáct poslanců a senátorů SdP, dvacet uniformovaných krajských vedoucích SdP z celých Čech i Moravy, ordneři a mládež v bílých a šedých košilích. Mezitím od bavorského Weidenu provokativně přilétá čtyřmotorový letoun. Porušuje náš vzdušný prostor. Má za úkol shodit věnec přímo od vůdce sudetských Němců - Konrada Henleina. Klatovy přelétá letoun od severozápadu k jihovýchodu v devět hodin dopoledne. Je vyhlášen poplach a z Plzně startuje československé letadlo, ale mezi tím se německý letoun bezpečně vrací přes hranice do Bavorska. Netrvá dlouho a Baierl je podle očekávání prohlášen za národního mučedníka. Poslanec Frank pak využívá příležitosti k propagování nacismu a terčem jeho projevu je samozřejmě vrah Robert Hoiden. Ten je označen za dezertéra německé velké věci, který utekl do českého národa, a za rudého zrádce.Nelze se divit, že událost velice upoutá i vojenského přidělence Velké Británie v Československu Reginalda Sutton-Pratta. A přesně to si Henleinovci přejí…
