Šumava: Německo
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
První „Zwieselské dny skla - Zwieseler Glastage“ se konaly v roce 1987 v rámci Příhraničních slavností (Grenzlandfest Zwiesel). Na téma „Historické a soudobé sklo“ prezentovalo svými objekty třicet tvůrců skla rozsáhlou paletu sklářského umění. První týden Zwieselských dnů skla obohatilo pět špičkových přednášek. Během sedmi dnů prošlo expozici skla v prostorách „Finkenhalle“ více jak 10 000 návštěvníků, 400 posluchačů navštívilo večerní přednášky a 2200 osob přišlo na den otevřených dveří do sklářských provozoven. Po tomto úspěchu se už o rok později konala další výstava skla. Následně došlo ke střídání v dvouročním turnusu. Na Dny skla v roce 1990 byli poprvé pozváni vystavovatelé skla. Městský park se přeměnil na „Skleněnou zahradu“. Vyučující odborné sklářské školy Alois Wudy instaloval na ostrůvku řeky Regen svoji neobvyklou, ve větru znějící skleněnou harfu. Poeticky a akusticky upozorňovala s předstihem na připravované Dny skla. Doprovodná Aukce skla značnou měrou přispěla k mezinárodnímu věhlasu Dnů skla. Čtvrté Zwieselské dny skla v roce 1992 se už nekonaly v rámci Příhraničních slavností, ale odehrály se v „Domě hostů“ (Haus des Gastes). Téma pátých Zwieselských dnů skla v roce 1994 určila organizační rada jako „Budoucnost sklářského průmyslu v Bavorském lese“. V roce 1996 převzala organizaci Zwieselských dnů skla „Pracovní skupiny sklo“. Konaly se po tříleté přestávce v letech 1998 a poté 1999, 2000, 2002 (1. mezinárodní výstava s umělci z Čech) a 2004 (2. mezinárodní výstava s umělci z Čech a Rakouska) u firmy Schott v bývalé sklářské huti „Christine“. V roce 2002 a 2004 se o zvláštní pozornost a velký zájem návštěvníků postaraly jak doplňkové zvláštní výstavy v neobvyklých chodbách „Zwieselského podzemí“, tak i zapojení českých umělců do ojedinělé výstavy v renovované věži kostela. Od roku 2009 se „Zwieselské dny skla“ střídají obrok s Mezinárodní cenou sklářského umění na podporu mladé generace, „Zwieseler Kölbl“ (Zwieselská banička). Pětadvacáté výročí Dnů skla v roce 2012 bylo dosavadním vyvrcholením historie Dnů skla.
Turistický region Šumava se nachází na jihozápadě České republiky s lákavým Národním parkem Šumava. Při návštěvě tohoto regionu se turisté, cykloturisté mohou seznamovat s okolní neporušenou přírodou, hlubokými lesy, bystřinami a jezery, která jsou dostupná jak v letní, tak i v zimní turistické sezoně. Šumava leží na území okresů Český Krumlov, Prachatice, Klatovy a Domažlice. Šumava není jenom českým turistickým rájem, ale jeho území a aktivity na něm konané zasahují také do Rakouska, Bavorska, Falcka (Spolková země Německo). Často hledané ubytování Šumavy jsou Zadov, Churáňov, Železná Ruda, Špičák, Lipensko. Velkým lákadlem je i voda - Lipenská přehrada, ledovcová jezera jako např. Prášilské jezero, Černé a Čertovo jezero, Laka. Vyberte si z rozsáhlé nabídky ubytování na Šumavě - naleznete zde hotely a penziony, priváty a apartmány, chaty a chalupy a také kempy. Ubytování na Šumavě je úžasné v každém ročním období. Šumava to je levné ubytování, ubytování na samotě, luxusní ubytování. Šumavské webové kamery vás přes net on-line informují o počasí, o stavu sněhu, sněhových podmínkách o lyžování, pro běžkaře. Šumavský informační server Bílá stopa informuje on-line o upravenosti běžeckých stop. Oblíbenou destinací Šumavy je Lipenská přehrada, skiareál Lipno, kde došlo k prudkému rozvoji turistických služeb (Lipno Servis). Turistické informace přináší náš nejstarší šumavský net http://www.sumava.cz/, spoustu hudby, zábavy a informací přináší Rock Radio Šumava, Kiss Jižní Čechy. Šumavu proslavil film Král Šumavy podle stejnojmenné knihy, ale Králem Šumavy se dnes rozumí ale i Author Král Šumavy – vítěz cyklo maratonu MTB, ROAD.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Václav váhal odpověděti; cítil, že se nevymkne z vykonání toho, co od něho žádal Vojta, ale strachu z přímého účastenství na jeho konání ani tato slova jej nezbavila. Bylo poprvé, že k tomuto účastenství se slyšel pobádána; do této chvíle pouze věděl o hříbkových činech a hrubě ani neuvažoval, příčí-li se tyto zákonu, ale spoluviníkem jeho nebyl; nyní rázem pochopil, že páše do čehosi nedovoleného, nebezpečného. Projelo mu mozkem, že neodvratně a střemhlav se pořítí do hrůzné černé propasti, jejíhož dna neviděl.
Oči Vojtovy tkvěly na něm s nevýslovným výrazem. Cítil, že není pomoci, že musí uposlechnouti, byť i životem poslušenství zaplatil. „Nu?" vece Vojta.
„Já půjdu... Já půjdu," blábolil ubohý hoch, „já... jenom nevím, kterak... to... ustrojit... kterak se matce... nabídnout, že jí dojdu pro ten koš. Přece víš, že... takové dochůzky... nejsou pro mne. Já mám jiné věci na práci. Matka pošle děvečku nebo... hůdě (malé služebné děvče). Mně by se jen smáli..."
„To jsou samé hloupé řeči, ty babo, ty bačkoro!" vpadl mu do řeči Vojta; „na ty mě nechytneš, ty! Já vím, proč chci, abys šel ty, a ty půjdeš!"
A zase na něm utkvěly oči Vojtovy s oním hrozným výrazem, jemuž síly jeho nestačily čeliti. Viděl tyto zlověstné oči, které mu připadaly jako dvojice příšerně ze tmy svítících rozžhavených koulí. Klopil své vlastní zraky, ale nebylo možno je odvrátit; i kdyby je byl zamhouřil — zavřel, byl by cítil upřený na sebe pohled, před nímž byl malomocný, který se mu do mozku vbodal. Pot mu vystoupil na čelo, bylo mu, že tlukot srdce se zastavil.
Vtom se vzpřímila Apolena, všecek její obličej se vynořil zase ze tmy.
„Poslouchej, Vojto,"ozvala se kladouc ruku na rameno hříbkovo, „já ti něco povím. Vidíš přece, že tenhle je škemra nimravý, jemuž každý vidí na nose, co má v myšlenkách. Vyvede ti něco hloupého, s to máš přece rozum. Nech ho! Já ti pro ty ryby dojdu sama."
„A proč bys ty pro ně chodila?" odtušil vzdorně Vojta; „on musí jít." „Já ti to vyřídím lip..."
„Ale já chci, aby on šel. On musí odvyknout strachu, zonačit trochu, aby z něho bylo něco jiného než nemotorné ucho."
„Ale já tě prosím, Vojto, abys ho nechal. Slyšíš, já tě prosím! Udělej mi to k vůli, nebudeš litovat."
Vojta se dal do smíchu.
„Tys namouduši holka," pravil, „jaké člověk musí pohledat. Když tedy prosíš, udělám ti to k vůli a půjdeš ty. Jsem jist, že to dobře vyřídíš."
Usmál se na ni ještě jednou s výrazem úplně změněným, z něhož vyzírala spokojená hrdost, a třepí ji důvěrně pravicí na plece.
Dívka se usmála také; líčka vzplanula nachem, zalesknul se úběl zoubků a z očí vyšlehl pohled plný nadšení a horoucích díků.
„Z tebe nebude do smrti než sedlák," Vojta se obrátil na Václava; „dřít a lopotit se budeš za pluhem až do smrti, protože nemáš kuráže, co by se za nehet vešlo. Tvá sestra je jinaká, pardyje! — škoda, že není chlapcem! Máš tu otročinu v krvi, nikdo ti ji nevyžene. Já zase jsem člověk volný, který si nedá poroučet, a budu dělat do své smrti, co se mi bude líbit, jen až tu vojnu setřesu, ale ta mě vycvičí. Jdi teď chrnět, aby tě ta tvá dřina neumořila zítra."
Rozešli se. Václav se vrátil do konírny cestou, kterou byl přišel, Vojta pokývnuv hlavou Apoleně, usmál se na ni spokojeně a zmizel v houštině jako duch; Apolena postála chvilku, dívajíc se za ním. Viděla jej ještě na okamžik, an vynořiv se ze stínů, přehoupl se přes hradbu sadu. Světlo měsíce polilo dívku zvláštním kouzlem, postříbřilo její pěkný obličej, pozadovádělo si v prsténcích černých vlasů, zbavených pouta šátku a spadajících v rozkošném nepořádku na čílko i skráně, na ramena i na režnou košilku, sbíhalo po barevné sukýnce až k bosým bílým nožkám, stahovalo její pružný, ztepilý život, takže postava se zdála ještě štíhlejší a vyšší než beztak ve skutečnosti byla...