popis objektu:
Budova solnice v Pasově stojí na pravém břehu Dunaje nedaleko jejího soutoku s Innem. Cesta soli vnitrozemí, jako například do Čech začínala v Alpách. Z alpských ložisek v Reichenhallu v bavorském vévodství a později především Halleinu v salcburském arcibiskupství putovala natěžená sůl v prosticích (speciálních kónických bečkách) na zvláštních lodicích po alpských řekách Saalachu a Salzachu. Salzach se vlévá do Innu a tak se po něm lodi se solí dostaly až do Pasova. Sůl se poblíž hradební věže (bašty Scheiblingsturm) vykládala a přes úzkou šíji poloostrova (Ortspitze) byla dopravena do pasovské solnice (Salzstadel). V solnici pasovští obchodníci a úředníci sůl překoupili, proclili a propustili k další cestě. Pod ochranou mohutných pasovských pevností Oberhaus a Niederhaus byla sůl a s ní další zboží přepravena přes Dunaj do pasovského předměstí Ilzstadt. Přímo nad soutokem Dunaje a Ilzu pak začínala tzv. Zlatá stezka. Naproti Niederhausu a pod kostelem svatého Bartoloměje se zboží naložilo na hřbety soumarských koní, zformovaly se soumarské karavany a někdy i s ozbrojeným doprovodem vyrážely po staroslavné Zlaté stezce na sever. Cesta vedla přes soumarské osady Salzweg, Strasskirchen a Leoprechting malebnou krajinou pasovského biskupství, které bylo od 12. století samostatným malým státem v rámci středověké římské říše. Karavany z Pasova se potkávaly a míjeli s karavanami, blížícími se z Čech. Karavany směrem do Čech byly naloženy solí a vzácným zbožím z jihu a orientu (koření, drahé látky, oděvy, zbraně, vína, benátské sklo, šperky atd.), na druhou stranu v druhé putovaly především obilí a potravinářské produkty z české kotliny (kožešiny, kůže, maso, chmel, slad, pivo, prachatická pálenka a v pozdních dobách české sklo). Jižně od města Waldkirchen se Zlatá stezka od 14. století větvila - od původní trasy do Prachatic se zde pod hradem Kaltensteinem oddělovaly mladší trasy do Vimperka a do Kašperských Hor. Po celodenní zátěži a pochodu musela karavana někde přespat, odpočinout si a nabrat nové síly. Na původní trase se nabízelo městečko Waldkirchen, trůnící nad krajem na vysokém kopci. Následující den čekala na soumary a jejich koně nejtěžší překážka, kterou mohutný pohraniční horský hřeben, který po dlouhá staletí pokrýval hluboký smíšený prales. Do 15. století byla posledním obydleným místem na pasovském území osada Fürholz a až později přibyly mladší osady Grainet a vysoko na hřebeni Leopoldsreut a Bischofsreut. Mezi obydlenými místy čekala na karavany napajedla s čerstvou tekoucí pramenitou vodou. Po překonání pohraničního hřebene sestoupila prachatická Zlatá stezka k Mechovému potoku, který tvořil zemskou hranici mezi českým státem a pasovským biskupstvím. Stoupání a klesání, stále dokola, stále v hloubi pohraničního hvozdu, který byl plný divoké zvěře a v němž někdy číhali i tlupy lapků. K ochraně stezky vyrostly na vysokých kopcích strážní hrady – na prachatické větvi Hrádek na Stožecké skále a na té vimperské Kunžvart nad pozdější osadou Strážný. Jejich malé posádky dohlížely od 14. do 16. století na provoz na stezce a varovaly před hrozícím nebezpečím.
