popis objektu:
Ve vsi Slatina u Horažďovic židovská komunita existovala téměř tři sta let. Rozsahem židovského osídlení (ghetto, synagoga, škola) je Slatina svým způsobem ojedinělá. Držba Slatiny rodem Kunášů znamenala i výraznou změnu v jejím životě. Kunášové, podle příkladu mnohých jiných šlechticů, začali s postupným usazováním židů na svém panství ve Slatině. Umožnili jim pronájem některých opuštěných chalup a poskytli pozemky ke stavbě vlastních obydlí, která dala základ slatinskému ghettu. Do slatinské náboženské obce příslušelo 12 vesnic, na hřbitov však byli pochováváni židé ze širokého okolí. Původní dřevěná synagoga stála v centru ghetta. Stála na čtyřech nosných dřevěných sloupech. Byla velmi malá, o rozměrech asi 8 x 6 metrů. Nová synagoga ve Slatině je samostatně stojící patrová, prostě klasicistní stavba s valbovou střechou. Vnější rozměry budovy činí 18,9 x 11,4 m, výška po hlavní římsu 7 m. Vystavěna byla v roce 1868. Bohoslužby zde probíhaly až do roku 1912. V září roku 1917 opustil Slatinu poslední Žid a téhož roku koupil synagogu za 10 800 Kčs obchodník a učitel hudby pan Karel Volmut. Synagogu přestavěl na kupecký krám a z modlitebny udělal stodolu. Po druhé světové válce se odstěhoval a opuštená stavba sloužila k různým účelům obce i místního Jednotného zemědělského družstva. JZD synagogu využívalo ke skladování strojených hnojiv. Po sloučení družstev tehdejší vlastník JZD Svéradice v roce 1975 prodalo a noví vlastníci ji v roce 1983 obnovili do dnešní podoby. Tato zděná, na vesnické poměry honosná stavba byla jako jedna z mála postavena mimo území někdejšího ghetta, na návsi. Synagoga je orientována přibližně ve směru, kde leží Jeruzalém, tedy na východ, jak je tomu u převážné většiny chrámů postavených v diaspoře. Tato tradice je porušena pouze u několika málo staveb. Stěny templu prolamují přes obě podlaží velká půlkruhově ukončená okna. Vnitřní výzdoba byla velice střídmá. Synagogální umění zde bylo vyjádřeno převážně pomocí ornamentů, symbolů a písma. Malby se bohužel dochovaly jen ve velmi malé míře. Jedna z maleb je nad místem kde byla umístěna schrána na tóru, zvaná "arón ha kó-deš". Na průčelí synagogy nad vchodem do templu byly zřejmě umístěny dvě desky kamenného Desatera, nebo jiný hebrejský nápis. Vstup do templu byl zřejmě umístěn uprostřed jižní strany budovy, která měla z této strany původně dva vchody. První byl pravděpodobně využíván pouze pro vstup do západní, obytné části budovy, kde byl byt učitele a školní třída. V přízemí byl roku 1917 vybudován malý krámek. Jedna z místností v přízemí byla zřejmě využívána jako kuchyně. Nasvědčuje tomu nález obrysu černé kuchyně, zjištěný během rekonstrukce místnosti. Podle některých pramenů zde měla být i pekárna macesů. Požívání těchto chlebů (macesů, hebr. macot) se opírá o biblickou tradici, podle níž se Židé po útěku z Egypta museli živit plackami z nekvašeného chlebového těsta. V přízemí se také nacházela židovská rituální lázeň zvaná mikve. Nádrž jež by měla pojmout nejméně 762 litrů vody a být dost hluboká, aby umožnila dospělému úplné ponoření byla napájena tekoucí vodou z pramene. Ve starověkém Izraeli používali mikve kněží k rituální očistě před službou v Jeruzalémském chrámu. V současné době mikve slouží pro duchovní očistu ženy po menstruačním cyklu, po porodu, či jiném krvavém výtoku. Ponoření do mikve je také nezbytnou součástí konverze k judaismu (musí jej podstoupit jak mužští, tak ženští konvertité). Muži chodí do mikve zpravidla pouze v období tzv. Vysokých svátků (Roš ha-šana a Jom Kipur) za účelem duchovní přípravy a očisty před těmito významnými židovskými svátky. Přesná poloha mikve nebyla zjištěna. Za vchodovými dveřmi se otevírá prostor chodby s valenou klenbou a segmentovými oblouky. Z pravé strany navazuje na chodbu schodiště do prvního patra budovy, taktéž s valenou klenbou. Druhý vchod byl zřejmě vstupem do přísálí tvořeného třemi málými síněmi s klenbou. Prostor byl pravděpodobně vyzdoben malbou a židovskými nápisy, z nichž k příchozím promlouvala modlitba "kaddiš" "za ty, kteří jsou zde, i za ty, kteří jsou na jakémkoli jiném místě. Budiž jim i Vám dán klid, milosrdenství, dobrodiní, slitování ..." Třemi oblouky, sklenutými do dvou masivních žulových sloupů, je tento prostor otevřen do vlastní modlitebny, vysokého sálu, jež byl zdoben symbolickou malbou. Zde se shromaždovali koncem každého týdne v pátek po vyjití první hvězdy a ve sváteční den sobotu židovští muži, vždy s pokrývkou hlavy. Na straně východní - obrácené k Jeruzalému - byla schránka na tóru (Pentateuch - pět knih Mojžíšových, nejstarší část Starého zákona), zvaná "arón ha kó-deš". Vlastní schránka bývala trvale zakryta oponou zvanou "párochet". Uprostřed sálu bylo umístěno řečniště zvané "almemor", kde bývalo čteno z posvátné tóry, která se sem před bohoslužbami přenášela z oltáře. Její text rabín (židovský kněz) odvíjel z pergamenového pásu namotaného na dvou válcích. Mimo bohoslužby byla vždy povlečena vzácnou rouškou. Z almemoru vyhlašoval židovský kněz také všechny příkazy církevní, obecní, zdravotní, i pokyny k soukromému a rodinnému životu a zde také jistě byla prováděna i rituální obřízka. Lavice již v moderním uspořádání v řadách směřovaly čelem ke svatostánku a řečništi při východní stěně. Ženy neměly do vysvěcené části synagogy přístup. Aby mohly alespoň pasivně přihlížet náboženským obřadům, byla pro ně určena prostora v prvním patře budovy, otevřená do modlitebny třemi otvory s dřevěným zábradlím a přístupná jen zvláštním venkovním schodištěm ze severní strany synagogy.
