lokalita: Německo
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Intersport Regen
Zwieseler Straße 23
Regen, Německo
Otevírací doba
Po: 09:30 - 18:00
Út: 09:30 - 18:00
St: 09:30 - 18:00
Čt: 09:30 - 18:00
Pá: 09:30 - 18:00
So: 09:30 - 16:00
Ne: zavřeno
Národní park Šumava je biosférická rezervace pod patronací UNESCO, má rozlohu 69030 ha a je největším národním parkem v České republice. Národní park Šumava spolu s německým národním parkem Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald) představují největší lesní komplex ve střední Evropě, často se o nich mluví jako o zelené střeše Evropy. V blízkosti Národního parku se nachází několik velkoplošných chráněných krajinných oblastí (CHKO). Tyto CHKO mají nižší stupeň ochrany než, který platí pro Národní park, nicméně se jich také týká omezení pro turisty na ochranu přírody. Národní park Bavorský les je prvním a zároveň nejstarším mezinárodně uznávaným přírodním parkem Německa. Rozkládá se na ploše 24.300 hektarů. Najdete zde 320 km výborně značených turistických cest, více než 200 km cyklistických stezek a 170 km běžkařských tras. To vše uprostřed nádherné přírody. Tento park se rozprostírá v srdci největšího zalesněného pohoří střední Evropy, uprostřed Bavorského lesa, na hranici České republiky a Německa, mezi Bavorskou Rudou a Finsterau. Vydejte se na průzkum přírodou. Ať už si chcete odpočinout nebo zasportovat. Využijte možnosti získat velké množství informací a poznatků týkajících se celé oblasti. Pro nic za nic nepatří Národní park Bavorský les mezi nejoblíbenější cíle pro pěší turisty, příznivce cyklistiky a ostatní návštěvníky. Při hledání ubytování na Šumavě máte možnost výběru z široké nabídky chat, penzionů, hotelů, ubytování v soukromí, chalup, apartmánů, apartmánových domů, horských chat, rekreačních středisek, ubytoven. K výbavě patří samozřejmě vlastní sociální zařícení, vybavená kuchyně, společenská místnost, zahrada s posezením, úschovna lyží a kol, parkoviště, vybavení pro rodiny s dětmi. Obvyklé je i připojení k netu wi-fi signálem. To vše při vzrůstajících cenách energií a inflace za několik let nezměněné ceny a tedy velmi levně. Počasí sledujte na šumavských webových kamerách, stav upravenosti běžeckých tras na Bílé stopě, novinky z regionu poslouchejte na Rock Radiu Šumava, Kiss Jižní Čechy.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Plul tiše po nebes modré báni šedý mráček, pohltil skvělou desku měsíce, překazil bujnou hru jeho rozdováděných paprsků, vrhl temný stín na bílé omítěné zdi, na střechy stavení, na sad, palouk i hladinu rybníčku...
Dívka se obrátila a odběhla do své komůrky.
Asi pět dní po právě vylíčené noční schůzi v sadě Potužákově kráčela zrána Apolena, přicházejíc od Pašic, po úzké hrázi, jež dělí rybník Zlivský, čili jak mu ve Zlivi říkají, Horní, od Bezdrevi, pod samou Zliví. Ač slunko se na ni nesmálo — v noci pršelo a bouřilo a po nebi dosud uháněly trhané, vlnité šedé mraky — ač oděna byla ve všední slátaninu, která, Bohu budiž žalováno! počínala nahražovati vkusný lidový kroj blatských žen a dívek, přece každý, kdo ji potkal, musil doznat, že i bez pestrých výšivek na zástěře, bez kvítkovaného živůtku, bez bělostných rukávů, bez zvláštního úboru hlavinky, pod jednoduchým červeně a černě kostkovaným šátkem, uvázaným pod bradou, byla neobyčejně hezké a švarné děvče. Nebylo člověka, ani mladého, ani starého, jemuž příznivý osud s ní potkati se dal, aby se za ní nebyl ohlédl. Avšak její zraky tu vpřed ubíhající, onde k zemi se upírající, jedva o koho zavadily; šinula se zajisté vpřed spěšnými kroky, pohroužená ve své myšlenky, nevšímajíc si ani Zlivského rybníku, jehož hladina, silným větrem zmítaná a rozvlněná, vroubená širokou stuhou zeleného, neustále se pohybujícího a ševelícího rákosí, se rozbíhala vlevo od ní, k severu, ani vpravo Bezdrevi, která jen úzkým hrdlem svým omývá jižní svah hráze, načež se rozstoupá, rozšiřuje v ohromnou šedou rozlitinu, ubíhající k jihu do nedozírných, mlhavých dálav, lemována k západu klikatě sbíhající hrází, nízkým vrbím porostlou, za níž se rozkládají močály rákosím a sítím porostlé, za těmito zelené louky, obilní lány a nízké borové remízy, vcelku na první pohled jednotvárný, rovný kraj, ale přece, blíže-li přihlédneš, plný barev a zvláštního půvabu;
k východní straně ční, téměř z vod vystupujíc, řada domků zlivských, v pozadí nízká pahorkatina, dále ostrov, zvaný Králičí vršek, jenž brání dalšímu rozhledu k Hluboké, pak pruhy černých, omšelých lesů, jež v dáli splývají s obzorem ...
Než, toho všeho, jak už praveno, Apolena sobě nevšímala; neviděla hloučky divokých kachen, plujících po Zlivském rybníku, ani lysek, ani dvojici skvostných roháčů, potápějících se, lovících drobné rybky, nesledovala očima bílých racků, kroužících nad vodami Bezdrevi, hlučně povykujících, ni přemetů nádherně se vznášejících čejek. Přešla hráz i můstek přes potok, vylévající se kalným proudem ze Zlivského rybníka, zahnula vpravo, přeběhla železniční trať, vedoucí podle samé Bezdrevi, a zahýbala už do vsi, když pojednou se potkala s mladým člověkem, oděným v zánovnou uniformu železničních zřízenců.
„Aj hleďme!" zvolal, zočiv ji a stanuv, „potom že nemám štěstí! Ubírám se na dovolenou a první rodačkou, kterou potkávám, jsi zrovna ty... jste zrovna vy" — opravil se — „Pánbůh vás poslal, Apoleno! Koukám na vás už hezkou chvíli, věděl jsem, že vás znám, ale kdo by vás hned poznal, když vás dva roky nespatřil? Tenkrát jste byla hubené, vytáhlé hůdě, a v takovou švarnou dívčinu jste vyrostla! Pozdrav vás Bůh, má zlatá!"
Podívala se na něj, jak tu stál před ní, pěkně urostlý, růžový v obličeji, modré oči jen mu hrály, tmavorusé knírky, do ostrých hrotů zakroucené, dodávaly mu výraz sebevědomé kurážnosti; nicméně se nepodobalo, že by byl působil na ni uchvacujícím dojmem, neboť nedotkla se podávané jí ruky, ba, čílko se zakabonilo a uhnout se hleděla.
„Já vás neznám," odsekla krátce.
„Ale, ale, má panenko — není možná, abyste mne nepoznávala ! Já jsem se přece tolik nezměnil z těch dvou let, co jsme se neviděli... Víte, tenkrát o pouti v Selci!"
„Já vás jistě neznám," opakovala.
„I dobře mě znáte, jen pamatovat se nechcete! Vždyť jste ze mne oči nespouštěla, když jsem byl u vás na návštěvě ve vojenském mundúru, s šavlenkou po boku! Ovšem, tenkrát jste byla malá ještě. Přece nebudete povídat, že neznáte Ferdu Krušnejch? — Co?"
Uchopil ji za ruku, která držela řilec.
„A — pravda — vy jste Ferda Krušnejch," odpověděla. „Teď se pamatuju. Pozdrav vás Pánbůh taky..."
„Nu, tak vidíte! Už mi nepopřete, že bychom nebyli staří známí."
Přesto bylo zjevno, že obnovení staré známosti jí nezpůsobilo přílišné radosti; ještě méně se vůčihledě potěšila, když se jí tázal, kam jde, a nevyčkav ani odpovědi, jedním dechem se jí nabízel, že ji doprovodí, že počká, až si vyřídí svoje záležitosti, a že pak s ní půjde až do Plástovic.
„Vy se mnou jít nemůžete,"pravila, „nedočkal byste se mám tu mnoho obchůzek..."
„Aj! To by tak bylo! Třeba do večera počkám. Máte to marné, už se mne nezbavíte, moje růžičko! Vždyť jsme staří známí, tak říkajíc příbuzní. Což mi nestál kmotrem váš pantáta! Sluší se, abych ho navštívil..."
„První cesta je přece k rodičům," vpadla mu do řeči; „přijďte k nám zítra... kdykoli... budete vítán..."
„Proč mě odháníte? Sám Pánbůh mi vás přivedl do cesty. S vámi půjdu, budu vám povídat, aby vám nebylo smutno samotné."
„Děkuju vám za dobrou vůli, ale mně smutno není nikdy. Až si tu své věci vyřídím, dám se do Zbudova k bábě. Možná že tam pobudu do večera, možná taky až do rána. Přijďte k nám zítra, chcete-li navštívit tátu."