lokalita: Německo
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
C&A Regensburg
Friedenstraße 23
Regensburg, Německo
Otevírací doba
Po: 09:00 - 20:00
Út: 09:00 - 20:00
St: 09:00 - 20:00
Čt: 09:00 - 20:00
Pá: 09:00 - 20:00
So: 09:00 - 18:00
Ne: zavřeno
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
Byť časů kalný proud, byť zlovůle nebo nerozum, byť snad i dobrý úmysl jedinců zahladily a setřely mnohou stopu dějů skutečných: paměť lidu zůstala věrnou a z jeho mysli se nevytratila upomínka na sedláka bohatýra, ba, když čas nadešel, znovu oživla, a to stačí úplně, stačí tím spíše, že nové doby nadešly a s nimi jiné směry a podmínky existenční. Zásadní spory mezi lidem selským a bývalou vrchností, velkostatkem a jeho správou, zapadly v hrob minulosti a jich místo zaujal oprávněný zápas národů a jich vrstev o zlepšení svého bydla, zápas to, který dojista během času po mnohé stránce leccos ještě vyrovná a každému jeho právo přiřkne, tak jako zaručena jsou dnešního dne nezadatelná práva každého člověka, aby rovným byl druhému před zákonem, stejně všem odměřujícím, stejně všecky chránícím. Soutěž jednotlivců i tříd a boj o bytí ovšem potrvají, poněvadž bez nich nelze si představiti pokroku, ale vrstvy bojujících se vymění a forma zápasu čím dále tím více pozbude osobní krutosti a nenávisti. Musel by zoufat nad lidstvem, kdož by si vývoj jeho jinak představoval. Soutěž a zápas buďtež, ale soutěž a zápas Udí slušných, lidí, již neodhodili všelikého náboženství a nezvrátili se v divoké, krvelačné šelmy! — Soutěž lidských bytostí, které nezapomněly, že ze všech zákonů nejvznešenější jest onen, jenž velí milovati bližního jako sebe sama a na jehož provádění pomáhá každý ideál, povznášející člověka nad suchou, vyprahlou poušť sveřepého egoismu...
Ba, změnily se časy! Nevládnou více na vondrovském dvoře blíže bezdrevské hráze, odkud se vládlo po staletí porobenému selskému lidu, bezcitní, omezení karabáčníci, pochopové a drábi, kteří tak podivně svým jednáním a vystupováním ilustrovali povídání o zlatých starých časech, ba, spravují veškeren velkostatek, rozsáhlý majetek knížecí, úřadníci inteligentní, vzdělaní a osvícení, kteří dobře pochopili, že právní zásada „každému své!" nejlépe poslouží zájmům a zdaru panství. Poměr dobrého sousedství lépe poslouží než spory a útisky. Rolnictvo zámožné, nezávislé, mravně povznesené ukáže se býti lepším sousedem než ožebračená, znemravnělá chátra, tu podlézavá, onde zbujná a zlomyslná. O tom, budiž za to Bohu chvála! — jak držitelé velkostatků, tak i opravdově vzdělaná část jich úřadnictva — a ta dnešního dne je rozhodně u většině a dává směr — dávno jsou přesvědčeni. Třeba pouze, aby po věky živená vzájemná, často ničím neodůvodněná nedůvěra nadobro přestala. K tomu pracuj, kdokoli povolán! — Vždyť zájmy všech, kdož společnou matku půdu vzdělávají a z jejích darů žijí, jsou totožný a při vzájemné dobré vůli všecky nahodilé a často jen domnělé neshody a protivy urovnati a odkliditi lze...
Když tedy rozhodnut jest staletý spor o královská zbudovská Blata, pásly na nich a užívaly jich nahoře jmenované obce po řadu let společnou, nerozdílnou rukou, jakož už činívaly, dokud spor ještě trval. Teprve později, asi začátkem let osmdesátých, přikročeno k dalšímu dělení mezi jednotlivé starousedlíky, z nichž nyní každý má na nich svůj podíl, z něhož sklízí bujnou trávu, pokud jich neproměnil v pole, a z něhož tu a tam i drnu a hlínu dobývá. Z těchto časů, jak už naznačeno, společná pastva koňů, bravu a hus přestala, a jen na podzim se do Blat vyhánějí stáda skotu. Poezie hříbků (tj. pasáků koňů) a husáků vzala zasvé, ale věčná poezie přírody, nekonečně rozmanitá pestrost, jimiž matička všeho tvorstva bez ustání se měnící háv svůj zdobí, oj, ta i nadále zůstala. Jen vnímavých očí třeba, aby člověk ji vezde postřehl, třeba lidé nevidomí mu řekli, že marně by ji hledal v těchto jednotvárných rovinách.
V době, kde počíná naše historie, v červenci roku 187*, nebylo ještě provedeno poslední rozdělení Blat, a za žloutnoucími lány ozimními, za zelenými dosud jařmi, sbíhajícími severně od cesty duby vysázené po hrázi Volešku rybníka, cesty hlinité, plné vyschlých kaluží, v nichž kola projedších tudy povozů zůstavila hluboké rýhy, bělela se v mihotavé dáli nesčetná stáda hus. Vzduch jako by se tetelil v žhavém dechu rozpálené celodenním žárem ploché půdy, které nikde se nedostávalo stínu a jejíž pažit zežloutl, zhnědl, místy do¬konce zčernal; jen tam, kde zbyly louže a podle toku vod potoka, v ramena se rozbíhajícího, zelenala se tráva, bujelo sítí a rákosí, kupily se křoviny, vypínaly se řídce rostoucí vrby a topoly.