Šumava.cz

Koncentrační tábor Flossenbürg (Das Konzentrationslager Flossenbürg) byl nacistickým koncentračním táborem zřízeným v květnu 1938 ve Flossenbürgu v Horní Falci (Bavorsko, Třetí říše), poblíž hranic s Československem. Až do osvobození v dubnu 1945 prošlo táborem přibližně 100 000 vězňů, z nichž nejméně 30 000 zahynulo. Flossenbürg založili nacisté jako tábor pro politické odpůrce a tzv. kriminální živly. Volba místa poblíž československé hranice nebyla náhodná - již v této době plánovalo německé vedení a armáda zničení Československa. Velkou roli však hrála též přítomnost významných granitových nalezišť (ty patřily firmě Deutschen Erd- und Steinwerken (Německé zemní a kamenické práce) vlastněné SS), neboť Flossenbürg patřil mezi tábory, jejichž cílem bylo maximální využití otrocké síly vězňů ve prospěch válečného zbrojení nacistického Německa. Flossenbürg náležel do druhé generace nacistických táborů. Je jedním z prvních, v nichž byla uplatňována nová forma teroru pod heslem likvidace prací (Vernichtung durch Arbeit). Během 2. světové války pocházela většina vězňů poslaných do Flossenbürgu a jeho přibližně 100 pobočních táborů z Němci okupovaných východních zemí. Vězni byli ubytováni v 16 dřevěných barácích, krematorium leží v údolí hned vedle tábora a vede k němu výtah. Počet baráků se postupně zvyšoval. V září 1939 převedly jednotky SS 1 000 politických vězňů do Flossenbürgu z Dachau. V letech 1941-1942 bylo do tábora dovezeno 1 500 polských zajatců, většinou členů polského hnutí odporu. V červenci 1941 stráže SS zastřelili 40 Poláků na střelnici mimo tábor. Do září 1941 esesmani popravili asi třetinu z těchto polských zajatců. Koncem roku 1941 zde Němci popravili asi 1 000 sovětských válečných zajatců. Kvůli přílivu sovětských zajatců byl v táboře zřízen speciální vnitřní tábor. Jejich popravy sporadicky pokračovaly až do roku 1944. V táboře Mülsen St. Micheln, což byla pobočka Flossenbürgu, došlo 1. května 1944 k povstání vězňů. Ti zapálili své pryčny a zabili několik kápů. Stráže SS povstání potlačily, přičemž žádný z vězňů nepřežil. Část povstalců Němci převezli do Flossenbürgu, kde je později popravili. Od února 1943 byla část vězňů nasazena na otrocké práce v nově zřízených výrobních halách firmy Messerschmitt na výrobu stíhačky Me 109. V únoru 1943 žilo v hlavním táboře Flossenbürg přes 4 000 vězňů. Více než polovina z tohoto počtu byli političtí vězni – Poláci, Sověti, Češi, Nizozemci, Belgičani, Francouzi a Němci. Téměř 800 dalších byli němečtí kriminálníci, více než 100 homosexuálové a 7 Svědci Jehovovi. V průběhu války vzrůstala potřeba nucené práce pro potřeby Třetí říše a výsledkem bylo zřízení mnoha pobočních táborů (Němci je nazývali Außenlager), které patřily pod Flossenbürg. Celkem jich vzniklo asi 100 a nacházely se hlavně v jižním Německu a západním Československu. Dne 1. září 1944 se tábor stal výcvikovým centrem pro obrovské množství ženských strážných (Aufseherinnen), které se rekrutovaly většinou z továrních dělnic v Německu a Polsku. Bylo vycvičeno přes 500 žen, které pak sloužily v pobočních táborech Dresden Ilke Werke, Freiberg, Helmbrechts, Holleischen (Holýšov), Leitmeritz (Litoměřice), Mehltheuer, Neustadt (u Koburgu), Nürnberg-Siemens, Oederan, Zwodau (Svatava u Sokolova) a dalších. V roce 1945 zahrnoval táborový systém Flossenbürgu a jeho pobočných táborů na 40 000 vězňů, z čehož bylo téměř 11 000 žen. Vězni pracovali především ve zbrojním průmyslu a v lomech. Stejně jako vězni v ostatních nacistických táborech trpěli podvýživou, nemocemi, přepracováním a krutým zacházením. Odhaduje se, že mezi dubnem 1944 a dubnem 1945 bylo zabito více než 1 500 vězňů. Došlo k instalaci šesti nových šibenic. Koncem války přesáhl počet mrtvých kapacitu krematoria. Výsledkem bylo, že esesmani začali těla házet na hromadu, kterou poté polili benzínem a zapálili. Vězni odsouzení na smrt byli drženi o hladu a samotě v tmavé kobce zvané bunkr předtím, než byli popraveni. Počátkem roku 1945 byla do Flossenbürgu převezena skupina tzv. \"Sonderhäftlinge\" (\"zvláštních vězňů\"), do níž patřili příslušníci vojenského odboje a vysocí představitelé různých států. Byli vězněni odděleně od ostatních vězňů a mnoho z nich zde bylo popraveno, mj. tzv. \"mužové 20. července 1944\", tedy členové skupiny, jež se pokusila spáchat atentát na Hitlera. Začátkem dubna 1945, když se americké jednotky začaly blížit k táboru, popravili nacisté skupinu lidí, kteří byli zapleteni do atentátu na Hitlera v červenci 1944. Jednalo se o generála Hanse Ostera, admirála Wilhelma Canarise, rev. Dr. Dietricha Bonhoeffera, Dr. Karla Sacka, Dr. Theodora Strüncka a generála Friedricha von Rabenau. Spolu s nimi byl zabit francouzský odbojář Simone Michel-Lévy, který v táboře organizoval povstání. 20. dubna 1945 začala násilná evakuace 22 000 vězňů. V táboře byli ponecháni jen ti velmi slabí. Cílem pochodu smrti byl lágr Dachau. Předtím, než vězni dosáhli svého cíle, více než 7 000 jich zemřelo vysílením nebo je zastřelily stráže SS. Ženský pochod smrti putoval přes Tachov, Nýrsko, Hartmanice, do Volar a Prachatic, kde je hromadný hrob. Někteří vězni transportovaní vlakem skončili na hřbitově Běšiny. V tomto táboře také zahynuli lidé z okolí Jana Smudeka známého jako Nepolapitelný Jan. Než americká armáda tábor 23. dubna 1945 osvobodila, zahynulo ve Flossenbürgu více než 30 000 vězňů. Vojáci jednotek 90. a 97. pěší divize našli v táborových barácích asi 1 600 nemocných a slabých vězňů. Mezi významné vězně patřil Filip (lankrabě hessenský, pravnuk královny Viktorie, guvernér Hessen-Kasselu, člen NSDAP. Později od strany odpadl, Hitler měl navíc podezření, že lankrabě má podíl na pádu Mussoliniho. Uvězněn v táboře v září 1943. Věznění přežil a zemřel v roce 1980), Wilhelm Canaris (velitel zpravodajské služby Abwehr v letech 1935–1944. Popraven 9. dubna 1945), Kurt Schumacher (budoucí hlava německé sociální demokracie SPD), Dmitrij Karbyšev (generál Rudé armády v letech 1943-1944), Ignacy Oziewicz (první velitel polské odbojové armády Narodowe Sily Zbrojne), Dietrich Bonhoeffer (německý luteránský pastor a teolog), Rudolf Viest a Ján Golian (slovenští generálové a velitelé Slovenského národního povstání. Zřejmě popraveni v táboře.), Jack Agazarian (britský agent Secret Intelligence Service), Andrij Juščenko (otec bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka), Hjalmar Schacht (říšský ministr hospodářství (1934–1937), prezident říšské banky (1924–1930; 1933–1939)), Kurt von Schuschnigg a jeho žena (rakouský politik), Marcel Verfaillie (francouzský komunista a člen protinacistického odboje. Popraven v táboře.), Vladimír Škacha (československý voják, příslušník výsadku Silver B.), Jan Kefer (český astrolog, hermetik a publicista). Soud se zločinci z Flossenbürgu začal v Dachau 12. června 1946 a skončil 22. ledna 1947. 46 (někdy se udává 52) bývalých zaměstnanců tábora bylo americkým vojenským soudem obžalováno ze zločinů vraždy, mučení a hladovění vězňů. 40 bylo shledáno vinnými: 15 z nich bylo odsouzeno k smrti, 11 dostalo doživotí a 14 obdrželo trest od 1 roku do 30 let vězení.