Šumava.cz

Bitva u Nekmíře se odehrála na blíže neurčitém místě v lokalitě poblíž tvrze Nekmíř, která byla vzdálené cca sedmnáct kilometrů severozápadně od Plzně. Tehdy nepočetný husitský oddíl Jana Žižky z Trocnova někdy na přelomu roku 1419 a 1420 porazil výrazně silnější vojsko krajského landfrýdu pod velením Bohuslava ze Švamberka (za Václava IV. působil jako nejvyšší komorník a od roku 1396 jako člen královské rady). V bitvě došlo k prvnímu doloženému použití vozové hradby za éry husitských válek. Této bitvě předcházelo uzavření příměří dne 13. listopadu 1419, které na téměř půl roku ukončilo boje kališnické a katolické strany uvnitř a v okolí české metropole. Část venkovských radikálů, nespokojených s kolísavou politikou pražské radnice, v čele s Břeňkem Švihovským z Rýzmburka, bratry Kunešem a Chvalem z Machovic, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, nebyla ochotná tuto smlouvu akceptovat a odcestovala do působiště kněze Korandy, centra husitského hnutí - Plzně. Z Plzně pak vedli boj proti západočeským feudálům organizovaným do krajského landfrýdu vedeného Bohuslavem ze Švamberka a podnikali výpady proti drobným základnám nepřítele v širším okolí. Kvalitní zbraně na dobývání panských opevnění získali z plzeňské zbrojnice. Post vojenského velitele města patrně zastával trocnovský zeman Jan Žižka, jehož jméno je spojeno i s výpadem proti tvrzi Nekmíř, jejíž majitel Hynek z Nekmíře byl jedním z aktivních členů landfrýdu. Dne 12. prosince 1419 tedy vytáhl z Plzně v čele 300 mužů se sedmi vozy, na nichž vezl beranidla k prorážení bran, děla k ostřelování hradeb a zřejmě i jeden velký prak. U vsi Nekmíře v místě zvaném „Na smrtelnici“ ho po nějaké době dostihl zhruba dvoutisícový oddíl Švamberkových jezdců, kteří mu v podstatě vnutili bitvu. Je otázka, jakou obrannou formaci proti nim Žižka s pouhými sedmi vozy zvolil – na uzavřený kruh bylo povozů málo, proto se častěji hovoří o obranném půlkruhu, na který jezdci narazili zřejmě nečekaně. Jezdeckou formaci se pak husitům podařilo rozbít nejspíš intenzivní střelbou z kuší i z palných zbraní. Jediné známé informace o bitvě pocházejí ze starších textů Starých letopisů českých, z nichž je považován za nejspolehlivější rukopis E, jenž pochází z poloviny 15. století. Historik František Palacký se domníval, že předlohou pro tento záznam byla ztracená Kronika Matyáše Loudy z Chlumčan († 1460), který byl v době události v Plzni přítomen. Slavný boj tam kdysi připomínala jen pamětní cedulka. V roce 2017 se místní z nedaleké obce Nekmíř rozhodli, že vytvoří důstojnější připomínku slavné bitvy. Po bitvě u Nekmíře muže plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, podkomořího krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze oblehla Plzeň, a po dobu několika dalších měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně. Samotní husité však byli v určité nevýhodě, neboť byli nuceni čelit vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Nejenže město již v polovině března svíralo několik narychlo vybudovaných bašt, ale příslušníci místní katolické a německé opozice začali proti nim opevňovat své domy. Pod tlakem okolností tedy nakonec přistoupili na návrhy pražských vyjednavačů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům Plzně svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu. Pravděpodobně 23. března vyrazilo přibližně 400 pěších (včetně žen a dětí) s dvanácti vozy a devíti jezdci k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor, nicméně smlouva, kterou jim královská strana zaručila podmínky kapitulace, nebyla dodržena. Postupující kolona byla o dva dny později napadena u Sudoměře silnými oddíly landfrýdu a feudálů operujících v píseckém kraji, a jen díky opětovnému použití vozové hradby a správné volbě terénu si husité vynutili cestu k vytčenému cíli.