Šumava.cz

Manětín je město v severní části okresu Plzeň-sever a prvně se připomíná na tehdejší zemské stezce z Prahy do Chebu v roce 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. rytířskému řádu pražských johanitů. Ti si v roce 1235 na králi vymohli udělení práva soudu a hradeb, postavili zde první kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli, hlavnímu patronu řádu, a zřídili sídlo komtura, komendu. Její vznik lze předpokládat rovněž již ve 12. století, i když poprvé je písemně doložena až k roku 1325. Nacházela se v blízkosti kostela, patrně západním směrem v místech dnešní fary. V té době byla v prostoru západní části dnešního zámku vystavěna tvrz a klášter. V roce 1420 dal král Zikmund Lucemburský manětínské panství do zástavy Bohuslavu ze Švamberka, který se nejprve stavěl proti husitům, ale poté, co ho v roce 1422 zajali, se nakonec přiklonil na jejich stranu. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Na manětínské tvrzi sídlil správce - purkrabí. Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav, který se ostře stavěl proti tehdejšímu králi Jiřímu z Poděbrad. S dalšími českými pány založil v roce 1465 jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. Do dědičné držby (do té doby ho měl pouze v zástavě) manětínské zboží odkupuje roku 1483 Bohuslav ze Švamberka a připojuje k nedalekému Krasíkovu. Od roku 1544 Manětín vlastnil Volf Krajíř z Krajku, ovšem po jeho účasti ve stavovském odboji proti Ferdinandovi I. roku 1547 mu byl konfiskován. Dalšími držiteli Manětína se stali Šlikové z Holíče, po nich od roku 1560 Hrobčičtí z Hrobčic, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek. Ti však v tíživé finanční situaci museli panství prodat roku 1617 pánům z Roupova. Roupovští je rovněž zanedlouho ztrácí při pobělohorských konfiskacích v roce 1622 za účast ve stavovském povstání. Majetek se za 31 250 kop míšeňských dostává do rukou Estery Mitrovské z Nemyšle, rozené Lažanské z Bukové. Její manžel Jiří Mitrovský z Nemyšle se zasloužil o násilnou rekatolizaci obyvatelstva tím, že odvolal dosavadního faráře a dosadil na jeho místo jezuitu. V roce 1625 se proti němu vzbouřili poddaní a obléhali zámek. Mitrovského osvobodilo až přivolané vojsko z Plzně. Estera zemřela bez potomků, panství odkázala svému bratru Ferdinandu Rudolfovi Lažanskému z Bukové. Tím začíná na Manětíně éra hrabat Lažanských, kterým náležel více než 300 let. Za jejich vlády Manětín prožívá období nebývalé prosperity a hospodářské stability. Mezi osobnosti, které se velmi zasloužily o rozkvět města po hospodářské i umělecké stránce, náleží hrabě Václav Josef Lažanský (1673-1715) a zejména jeho manželka Marie Gabriela Lažanská, vnučka Humprechta Černína z Chudenic. Tato štědrá podporovatelka umění se snažila ze svého skromného venkovského panství vytvořit sídlo dvorské kultury. Svědčí o tom přítomnost řady vynikajících umělců - sochařů Štěpána Borovce a Josefa Herschera, malířů Petra Brandla, Filipa Kristiána Bentuma a Václava Dvořáka. Často zde pobýval plaský cisterciák Mauritius Vogt, kartograf, historik, ale i vynikající varhaník a komponista. K hudebníkům na manětínském dvoře patřili i Jaroslav Plánický a jeho syn Antonín Josef, vychovatel hraběcích dětí, a další umělci. 18. století také bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Haffeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka a syn. V Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a F. K. Bentum, architekti J. B. Santini a J. J. Hess, sochaři Š. Borovec a J. Herscher a hudební skladatel Jan Josef Brixi. V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 1830 sílily protesty proti robotě. Po jejím zrušení, v roce 1850, vzniká nový soudní okres Manětín. V roce 1857 byla vystavěna silnice do Žlutic, současně byla projektována i železniční trať Plzeň – Žlutice – Karlovy Vary. Po vzniku samostatné ČSR v roce 1918 vyvěsila většina občanů města české prapory, pouze na zámku visel černo-žlutý prapor, který byl následovně místními Čechy odstraněn. Posledním pánem z rodu Lažanských na manětínském panství byl Jan Karel Lažanský (1857-1932), čestný rytíř řádu johanitů, český konzervativní politik. S manželkou Idou, dcerou Karla III. z orlické větve Schwarzenbergů, měl tři děti. Jejich jediný syn Karel Jan zemřel na začátku první světové války v bosenské Bijeljině coby poručík c. k. dragounského pluku č. 13. Dcery Terezie a Vilemína se provdaly za bratry Josefa a Františka hrabata Seilern-Aspangy. Vilemína zemřela krátce po svatbě. Terezie (1890-1979), po smrti otce doživotní uživatelka velkostatku Manětín - Rabštejn, jako jediná ze třech sourozenců měla další potomky, a to dva syny Františka Josefa a Jana Karla a dcery Ilonu a Idu. Nejmladší z dětí, Jan Karel Seilern-Aspang (1921-1944), byl ustanoven dědicem manětínského panství, padl ovšem v červenci 1944 ve svých 23 letech na německé frontě v Haliči. Po druhé světové válce je majetek rodu Seilern-Aspang na základě dekretů prezidenta republiky zestátněn. Zkonfiskovaný zámek byl zestátněn a využíván jako kanceláře různých organizací. Terezie, žijící po smrti svého manžela trvale v Manětíně, byla odsunuta do Rakouska. Zemřela 1. ledna 1979 ve Waidhofenu nad Dyjí v nedožitých devadesáti letech… Manětín byl jedním z posledních měst v oblasti s převládajícím českým obyvatelstvem – byl obklopen německými obcemi (Rabštejn nad Střelou, Pšov, Bezvěrov). V roce 1923 definitivně padly veškeré plány o výstavbě lokální železniční tratě z Plzně do Manětína. Železniční zastávka Manětín vznikla na trati Plzeň – Žatec někdy ve 30. letech, ale byla vzdálena 10 km od obce. Později byla přejmenována na Mladotice – zastávka. Po Mnichovské dohodě, 30. září 1938, se stal Manětín poslední českou obcí v okolí, která nebyla přičleněna k Říši. Manětín byl osvobozen 7. května 1945 americkou armádou. Odsun Němců Manětín nezasáhl tolik jako většinu okolních vesnic. Vysídleny byly pouze dříve německé vesnice, které tehdy pod Manětín nepatřily (např. Rabštejn nad Střelou, Zhořec). Nástup komunismu přinesl také správní reformu, kdy se od roku 1949 stal Manětín součástí okresu Plasy (do té doby byl okres Kralovice). V roce 1988 převzalo zámek od Státních lesů Muzeum a galerie severního Plzeňska a provedlo rozsáhlou rekonstrukci. V Manětíně se ukrýval během Protektorátu a zde se také na konci války přihlásil na četnické stanici Karel Čurda (10. října 1911, Stará Hlína u Třeboně – 29. dubna 1947, Praha)  - byl za druhé světové války československým vojákem v exilu, člen paradesantu Out distance a konfident gestapa. Jako parašutista byl 27. března 1942 vysazen na území Protektorátu Čechy a Morava jako člen výsadkové skupiny Out Distance spolu s Opálkou a Kolaříkem. Po válce se přihlásil 15. května 1945 na četnické stanici v Manětíně. Oběšen byl v Pankrácké věznici 29. dubna 1947 v 11:57. Pamětihodnosti: zámek Manětín, barokní domy na náměstí, barokní sochy po celém městě, poutní kostel sv. Barbory, kostel sv. Jana Křtitele. Osobnosti: Jeroným Brixi (plasský cisterciák, varhaník), František Wonka (římskokatolický kněz, manětínský děkan). Město se dříve jmenovalo Mantiná, Manetín, v lat. a německých textech Manetin.