Šumava.cz

České Velenice jsou město v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji, na hranici s Rakouskem. Hospodářský a stavební rozmach města na území dnešních Českých Velenic zapříčinila stavba železnice, neboť na strategicky výhodném místě nedaleko od historického centra Gmündu bylo vybudováno nádraží. To tehdy tvořilo významný železniční uzel celého Rakouska-Uherska. Postupně zde byly vybudovány tratě z Vídně do Plzně (1869) a do Prahy (1871). Pokračovala výstavba úzkokolejné dráhy do Líčova a Kamýku (1900) včetně výtopny a konečné stanice této lokální zemské železnice – Niederösterrechische Waldviertelbahnen (dolnorakouské dráhy Lesní čtvrti), dále výstavbou druhé větve úzkokolejky do Vitoraze a Velkých Kerušic (1902). Velký provoz potřeboval i železniční dílny a opravny -  ty dali práci více než 1000 zaměstnanců a tak za prací do předměstí Gmündu přistěhovalo spousta dělníků. Prvním přednostou dílen se stal Čech Josef Karel a železniční dílny byly spravovány ředitelstvím drah v Praze. Význam dílen i nádraží neustále vzrůstal. V roce 1874 byly dílny a nádraží v Gmündu poprvé rozšiřovány. Projekt zahrnoval rozšíření krytých pracovišť i zvýšení počtu kolejí pro vlakovou přepravu. V roce 1897 byly dílny přiděleny k ředitelství drah do Vídně. Důležitost železničního uzlu nebyla touto změnou příliš ovlivněna. Také nebyly narušeny ani neustálé inovace dílenských prostor. Vývoj dílen se nezastavil ani v době 1. světové války. Roztroušené osady se tak změnily v moderní městský ráz. Ještě v roce 1870 nebylo na území dnešních Českých Velenic, kromě stavení původního osídlení v České Cejli, Josefsku a Dolních Velenicích žádných domů. Stále trvající nedostatek ubytovacích možností pro narůstající počet pracovníků si vynucoval potřebu obytných budov. Z počátku byl problém ubytování řešen pronájmy v okolních vesnicích a samém městě Gmündu. Dolnoveleničtí sedláci prozíravě započali s výstavbou obytných dvoupodlažních budov po obou stranách dnešní Vitorazské ulice, které výhodně pronajímali. Stejně tak i na území České Cejle podél komunikace shodné s dnešními ulicemi Československých legií a Revoluční byly vystavěny obytné jedno, dvou, výjimečně třípodlažní domy s četnými obchodními a výrobními provozovnami. V období 1898 až 1904 byla zaznamenána stavební exploze, kdy vzniklo 125 novostaveb. Z vojenských potřeb získat dostatek prostoru pro přeložiště a posun vlakových souprav bylo zřízeno též nové nádraží v roce 1909.  Po 1. světové válce bylo na základě smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye 10. září 1919 město Gmünd rozděleno. Větší a historická část zůstala v Rakousku a severozápadní část, tj. nádraží a okolí za řekou Lužnicí, byla od Rakouska odtržena. Dne 31. července 1920 byla přičleněna k Československu. Dnešní České Velenice vznikly spojením původních vesnic Dolní Velenice (1387 Wielants, 1496 Bielants, Unter a Ober Wielands), Česká Cejle (od 1280, německy Böhmzeile) a Josefsko (od 1780). Tento útvar se zpočátku nazýval Cmunt v Čechách. Český Cmunt se 1. prosince 1922, podle výnosu ministerstva vnitra č. 85374, stal městem, které dostalo název České Velenice. Na začátku 20. století zde byl jeden z prvních trolejbusových provozů v celém tehdejším Rakousko-Uhersku (1907 až 1916). Tuto výstavbu si vynutila poměrně velká vzdálenost od centra města rakouského Gmündu (2,6 km). Sloužila k přepravě osob i nákladů od poštovního úřadu na gmündském náměstí až ke starému nádraží v místech dnešní zásobárny ČSD ŽOS. Bylo to tehdy ojedinělé dopravní dílo. O-busy jezdily 15 krát denně za obyčejné jízdné 20 haléřů rychlostí 15 km/hod. V Českých Velenicích bylo až do roku 1927 také nádraží úzkorozchodné železnice vedoucí do Groß Gerungs (Velkých Kerušic), Litschau (Ličova) a Heidenreichstein (Kamýku). V roce 1927 bylo nádraží zrušeno, ale úzkokolejka přes České Velenice jezdila až do roku 1951, kdy byly rakouské dráhy nuceny postavit přeložku po jižním břehu řeky Lužnice. České Velenice byly po celou dobu prosperujícím městem s živou železniční křižovatkou. Po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 vznikly pouze některé hospodářské problémy, které vyplývaly z částečné závislosti na sousedním Gmündu zásobujícím do té doby město elektrickou energií a vodou. V říjnu 1938, tedy po Mnichovské dohodě byly České Velenice připojeny k Německé říši, k městu Gmünd, a dostaly název Gmünd III.-Bahnhof. Během druhé světové války byl v Gmündu zřízen sběrný tábor, v němž byli umístěni maďarští Zidé. Válka zde skončila velice nešťastně: na žádost Rudé armády byly 23. března 1945 České Velenice jako důležitý železniční uzel, jímž proudily na východ německé zbraně, bombardovány americkým letectvem. Třicet bombardérů Consolidated B-24 Liberator 15. letecké armády USA zasypalo nádraží, železniční dílny a okolí tisícem leteckých bomb. Zahynulo asi 1 300 lidí. V celém městě bylo zničeno 27 domů a různě poškozeno 176 dalších, včetně nádraží a dílen. Bombardování způsobilo hromadný odchod obyvatel z města. Důvodem odchodu byla ztráta obydlí, ale i ztráta zaměstnání v rozbořených železničních dílnách. Rudá armáda vstoupila do města 7. 5. 1945 a den nato převzala správu nad celými dílnami a nádražím. České Velenice tak byly po šesti letech připojeny k Československu.ˇPo válce bylo postaveno takřka nové město. Bylo vybudováno nádraží, železniční dílny i obytné domy. Předválečný ruch se ale do Velenic už nikdy nevrátil, zapříčinila to zejména „železná opona“, která města izolovala od okolního světa. Až do roku 1989 kontrolovala každého příchozího, a to i z vnitrozemí, Pohraniční stráž.  V letech 2010 - 2012 bylo celé nádraží zrekonstruováno investicí 870 000 000 Kč a České Velenice opět tvoří moderní stanici evropského měřítka. Slouží jako přestupní stanice pro spoje z Vídně do Českých Budějovic (Plzně) a Veselí nad Lužnicí (Prahy). Trať České Budějovice – České Velenice je nově v celé délce elektrifikována. Pamětihodnosti: kostel sv. Anežky České, stoletá jírovcová alej, památná strom Velenický klen.