Šumava.cz

První písemné zmínky o Orlíku pocházejí z let 1230-1251, z doby vlády Václava I., kdy je v archivních zprávách zmiňováno clo na Vltavě u Orlíka, který byl v té době jen dřevěným hrádkem, postaveným na strmé skále jako orlí hnízdo (odtud nejspíše název). Další zprávy z let 1287-88 dokazují, že Orlík patřil ke královským državám Václava II. (správcem země byl tehdy za nezletilého panovníka Záviš z Falknštejna) - jako půrkrabí na Orlíku je v v té době uváděn Zdislav ze Šternberka. Na přelomu 13. a 14. století prošel Orlík přestavbou na kamenný gotický hrad, který sloužil jako opěrný bod a správní centrum královské moci. V rukou českých králů zůstal Orlík až do roku 1357, kdy jej dle dochované listiny Karel IV. udělil v ušlechtilé manství svému kancléři Dětřichu z Portic (s podmínkou vydržovat na hradě královskou posádku). Tento dar byl zřejmě uznáním za nemalé osobní zásluhy Dětřicha o císařskou korunovaci Karla IV. v Římě. Dětřich z Portic však vzápětí postoupil Orlík svému synovci, který byl královským půrkrabím na pražském Vyšehradě -prameny však neuvádějí, proč se Dětřich Orlíka tak záhy zbavil. Roku 1369 věnoval Karel IV. Orlík dalšímu ze svých dvořanů, a to Hyncíku Pluhovi z Rabštejna, který v roce 1395 vyměnil Orlík s mimořádně podnikavým Zikmundem Hulerem za jeho majetky na Chebsku. Huler, ač měšťanského původu, patřil k největším oblíbencům Karlova nástupce krále Václava IV., který jej pověřil úřadem podkomořího a člena královské rady. U Hulera na Orlíku Václav IV. velmi rád pobýval, rád zde lovil a vyřizoval zde-byť s krajní nechutí (to ovšem nejen na Orlíku) i některé panovnické povinnosti. Roku 1405 byl Zikmund Huler obviněn z padělání zápisů v zemských deskách a když nebyl schopen prokázat svou nevinnu, (aniž král učinil jakékoli kroky pro jeho záchranu) byl následně téhož roku na staroměstské radnici potupně sťat. O dva roky později, roku 1407, prodal Zikmundův bratr Ondřej Orlík Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína.Rovněž nový majitel Orlíka patřil k nejvýšším zemským úředníkům - byl nejvyšším mincmistrem království. V okruhu krále patřil Petr Zmrzlík k straníkům Jana Husa. Také jemu a jeho manželce Anně poslal Hus z Kostnice v červnu 1415 své poslední pozdravy. Rovněž Petrovi synové Václav a Jan patřili k husitům - jejich hostem na Orlíku býval i Jan Žižka, který odtud v roce 1422 odeslal list Domažlickým. V roce 1457 nastoupil dědictví Jaroslav Zmrzlík, podporující Jiřího z Poděbrad za jeho bojů s panskou a katolickou Zelenohorskou jednotou. Orlík se tak dostal do přední bojové linie, neboť nedaleký Zvíkov byl v držení Rožmberků (příslušníků Zelenohorské jednoty), takže časté boje se odehrávaly i mezi oběma těmito hrady. Poslední Zmrzlík Václav se poté, co Orlík v roce 1508 podlehl zničujícímu požáru, odstěhoval na Lnáře, a v roce 1514 prodal Orlické panství Kryštofovi ze Švamberka, který byl již tehdy i majitelem Zvíkova. Orlík se tak stal sídlem hospodářské správy panství orlicko-zvíkovského. Z tohoto důvodu byl i Orlík v letech 1514-20 důkladně opraven, mimo jiné i zvýšen o patro. Po smrti Petra Voka (1611) se stali orličtí Švamberkové dědici rozsáhlého rožmberského majetku a tím i jedním z nejbohatších rodů v zemi. Jan Jiří Švamberk přesídlil do Třeboně a na Orlíku zůstala jen panská správa (tak tomu bylo až do roku 1802, kdy se Orlík stal sídlem schwarzenbergské sekundogenitury). Posledním z rodu Švamberků byl Petr, který stejně jako jeho otec patřil k předním osobnostem protestantské strany před vypuknutím českého stavovského povstání. To předurčilo Petra k tomu, aby se po Druhé pražské defenestraci 23.5. 1618 stal jedním ze 30 stavovských direktorů země. Po vítězství na Bílé hoře (1620) nad českými odbojnými stavy přikročil císař Ferdinand ihned k dobývání hradů odbojných pánů - Orlík se vzdal vojskům generálů Baltazara Marradase a Dominika Huerty v roce 1621 - načež byl dokonale vyloupen a zplundrován. Mezitím byl Petr ze Švamberka i s potomky potrestán konfiskací veškerého majetku - smrti na staroměstském popravišti unikl Petr Švamberk jen díky tomu, že dokázal včas civilně zemřít (1620). Zbytky zařízení Orlíka odvezl jeho nový majitel Adam ze Šternberka na hrad Bechyni. Po smrti Šternberka v roce 1623 kupuje Orlík od císaře Jan Oldřich z Eggenberka a to za celkem 159.360 kop grošů. V témže roce se stal Eggenberk říšským knížetem a v roce 1628 vévodou krumlovským. Manželkou posledního bezdětného Eggenberka Jana Kristiana (1717) byla Marie Ernestina Schwarzenbergová (1719), která odkázala eggenberský majetek svému synovci Adamu Františku Schwarzenbergovi – touto cestou se stalo i orlické panství majetkem Schwarzenbergů. Převratné změny však Orlíku přinesl rok 1802, kdy se stal sídlem sekundogenitury. Od této doby dochází k přeměně Orlíka v panské sídlo, doprovázené nejen stavebními pracemi - prvořadě zvýšením zámku o jedno patro, ale i náročnými úpravami interierů, včetně jejich postupného zařizování novým nábytkem, obrazy, plastikami, vzácným porcelánem, sklem, kameninou a sbírkou historických zbraní. Byť tyto práce byly přerušeny požárem hned v roce 1802, úspěšně vrcholily při novogotické úpravě samotné budovy, prováděné dle plánů profesora pražské Akademie Bernarda Grubera v letech 1840 až 1860. Zámek Orlík se tak tyčí na skále nad Orlickou přehradou (umělým jezerem) a pojme téměř 150 místností včetně chodeb a přilehlých prostorů. Desetinu z nich můžete navštívit na prohlídkové trase. Během prohlídky zámku máte možnost shlédnout cenný nábytkem, obrazy, porcelán, lustry, sbírku zbraní, množství loveckých trofejí, soubor vyznamenání a řádů, které získali předchozí majitelé za různé zásluhy. U zámku byl vybudován anglický park, ve kterém se nachází mnoho vzácných dřevin a také pseudogotická Schwarzenberská hrobka.