Šumavský rozcestník: památník obětem komunismu, Vodňany

památník obětem komunismu, Vodňany

Šumava.cz
rozcestník
kultura a památky
památníky
památník obětem komunismu, Vodňany

detailní info

kategorie: kultura a památky / památníky
lokalita: strakonicko
GPS: 49°8'45.734"N, 14°10'38.589"E

popis

Pomník obětem komunismu ve Vodňanech (Zeyerovy sady) v parku před kulturním domem s textem: „Obětem komunistické zvůle 1948 - 1989, Mons. Tomáš Beránek, Alois Rádl“ byl odhalen 17. listopadu 2001 k uctění památky obětem komunismu ve Vodňanech z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie a členů městského zastupitelstva za KDU-ČSL a ODS. Samotnou realizaci pamětního místa provedla firma Kamenictví Miroslav Váňa. Památník je otevřen k postupnému doplňování jmen obětí komunistického režimu z Vodňanska - první připomínanou osobností se stal Mons. Tomáš Beránek a v roce 2003 městské zastupitelstvo schválilo uvedení další oběti Aloise Rádla. / Mons. Tomáš Beránek (15. srpna 1897, Sušice - 3. prosince 1954, Brno) byl český římskokatolický kněz, oběť komunismu a tajný papežský komoří. Narodil se 15. srpna 1897 v Sušici do rodiny drobného živnostníka-obuvníka (chudých poměrů), kde navštěvoval i obecnou školu. Měl dvě sestry (jedna zemřela brzy po narození). Poté studoval v letech 1907 - 1915 na českém Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. Po gymnáziu byl přijat do kněžského semináře v Českých Budějovicích. Během středoškolských studií bydlel v chlapeckém semináři, protože by jej rodina těžko vydržovala na studiích, a navíc už tehdy vážně uvažoval o kněžství - vysvěcen byl 21. prosince 1919 budějovickým biskupem Josefem Antonínem Hůlkou. Primiční mši sloužil 25. prosince 1919 v rodné Sušici. Po vysvěcení působil jako kaplan farnosti Tábor, kde působil do roku 1930. Dále působil jako administrátor farnosti Strmilov, kaplan a později děkan farnosti Vodňany a od 1. prosince 1930 jako biskupský vikář okrsku Vodňany. V roce 1935 ho biskup Šimon Bárta jmenoval děkanem a od roku 1939 vikářem vodňanského vikariátu v rámci českobudějovické diecéze. Za nacistické okupace vystupoval vlastenecky, postavil se např. proti odstraňování křížů ze škol, odebírání zvonů z vodňanského chrámu nacisty nebo vyjadřoval vlastenecké postoje ve svých kázáních, za což byl dvakrát vyšetřován gestapem. V roce 1945 se stal členem Revolučního národního výboru, následně i prvním náměstkem předsedy místního národního výboru ve Vodňanech (podílel se na poválečné obnově města), ale 25. března 1948 byl odvolán. V roce 1947 byl jmenován papežem Piem XII. čestným tajným papežským komořím a obdržel titul monsignore. V témže roce se stal asesorem českobudějovické biskupské konzistoře. Byl členem Československé strany lidové a spolku Orel. V roce 1949 kriticky vystoupil proti státem organizované Katolické akci, přečetl ve vodňanském kostele pastýřské listy biskupů, ačkoliv jejich čtení bylo státní mocí zakázáno, a koncipoval protestní rezoluci kněžstva z vodňanského vikariátu proti novým církevním zákonům. Dne 8. února 1950 byl zatčen Státní bezpečností na vodňanské faře a dne 3. února 1951 byl Státním soudem ve vykonstruovaném procesu s dalšími osmi biskupskými sekretáři (biskupa Hloucha) a knězi odsouzen po téměř roční vazbě k 11 letům odnětí svobody. Obviněn byl z letákové akce, nabádání kněží k protistátní činnosti, varování osob před zatčením a zneužití kostelní sbírky – v tzv. monstrprocesu Pácha a spol.. Vyšetřování probíhalo ve vazbě v Písku a následně v Praze. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Trýznění, špatné podmínky ve věznicích podlomily jeho zdraví a vážně onemocněl. Zemřel 3. prosince 1954 ve vězeňské nemocnici v Brně na následky zánětu ledvin. Pohřeb nebyl komunistickými orgány povolen a proto byl pohřben do společné šachty a poté do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Pohřební obřady vykonal augustinián P. Starý za účasti kněží P. Jana Pitry z Vodňan a P. Václava Motejla z Horní Plané. Roku 1968 byly jeho ostatky exhumovány a za přítomnosti českobudějovického biskupa Hloucha slavnostně uloženy na vodňanském hřbitově. Dne 14. srpna 1997 byla v Sušici slavnostně odhalena pamětní deska k 100. výročí jeho narození. Tato deska je umístěna na jeho rodném domě v Kostelní ulici. / Alois Rádl (20. června 1906, Vodňany – 22. prosince 1957, Leopoldov) byl český vlastenec, protinacistický a protikomunistický bojovník, oběť totalit. Alois Rádl se ve Vodňanech v rodině úředníka - Emanuela Rádl, matka byla Vilemína Rádlová (rozená Kuršová). Alios žil s rodiči v Kodádkově ulici č.p. 478 a měl tři sourozence - sestra Marie zemřela v dětském věku, bratr Miloš se narodil v roce 1908 a sestra Jarmila 1914. V letech 1913 - 1918 Alois navštěvoval obecnou a po té měšťanskou školu ve Vodňanech. V prvním ročníku přestoupil na českobudějovickou reálku, kde 20. února 1926 úspěšně složil maturitní zkoušku. Po té pracoval nejdříve na Poštovním šekovém úřadě, dále na Celním úřadě – obojí v Praze. Následně byl přeložen do Horního Dvořiště, kde zastával mj. funkci náčelníka tělovýchovné jednoty Sokol a Českých Velenic. Byl člen Československé strany národně socialistické. Za ženu si bere Boženu, rozenou Frojdovou a v roce 1927 se jim narodila dcera Věra. Později pracoval jako úředník na Ministerstvu zemědělství v Praze. Pro své styky s odbojem (např. podával zprávy ilegální skupině "Gajdoš - Brno") byl na udání podřízeného vyšetřován Gestapem. Přestože byl nakonec propuštěn, následkem tvrdých výslechů u něj propuklo nervové onemocnění. Byl 3/4 roku hospitalizován a následků gestapáckého mučení se již do konce života nikdy úplně nezbavil. Aktivně se rovněž zapojil v roce 1945 při osvobozování vlasti do Pražského povstání, kde v bojích byl dvakrát raněn. Za svoji statečnost během okupace a při povstání byl 22. prosince 1945 prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem vyznamenán Československou medailí za zásluhy II. stupně. Po únoru 1948 byl akčním výborem Fondu národní obnovy, kde od roku 1946 pracoval, zbaven zaměstnání. Byl zatčen 5. prosince 1951 a obviněn mj. z činnosti proti republice za napomáhání k emigraci. Státním soudem v procesu konaném 17. - 19. června 1952 byl uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu dvacet let odnětí svobody (tzv. skupina ARS – činnost proti lidově demokratickému zřízení, zpravodajské úkoly, napomáhání k emigraci, tj. velezrada a vyzvědačství), propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest si odpykával ve věznicích Valdice, Mírov a Leopoldov. Podle svědectví byl Rádl při vyšetřování několikrát zbit, zavřen 6 týdnů v temnici, nedostával potřebné léky ( trpěl epilepsií, léčil se na tuberkulózu aj.) a pokusil se o sebevraždu. Dne 16. prosince 1957 byl těžce nemocný Rádl znovu poslán na izolaci. Po dvou dnech byl v bezvědomí převezen do leopoldovské táborové nemocnice, kde 22. 12. 1957 v 10:50 hodin umírá.