Šumava.cz

Rokycana, též Jan z Rokycana, i Jan z Rokycan (asi 1396 Rokycany – 22. února 1471, Praha) byl český kněz, husitský teolog. Jan Rokycana se narodil v rodině chudého venkovského kováře. Jako mladý vstoupil do augustiniánského kláštera v Rokycanech, který se přikláněl k laickému hnutí Devotio moderna. Později Jan odešel studovat do Prahy, kde se v roce 1415 stal bakalářem. Díky své nemajetnosti se jako řada jiných studentů živil v Praze žebráním a při sháňce po almužně u pražských chrámů se také pravděpodobně poprvé setkal s učením a osobou mistra Jana Husa. Postavil se na stranu pražských mistrů, vedenou umírněným utrakvistou Jakoubkem ze Stříbra a v univerzitních disputacích vystupoval obzvláště proti radikálnímu Janu Želivskému, po jehož popravě musel prchnout z Prahy. Proti táboritům vystupoval především na Konopišti roku 1423. Dále pak v Praze vystupoval proti vojevůdci Janu Žižkovi, až mu byl dáván za vinu spor s ním a následná porážka pražských vojsk u Malešova. Ve skutečnosti však bylo především jeho zásluhou, že se po této porážce pražský vojenský svaz s Žižkou v červnu 1424 smířil. Od roku 1427 působil Rokycana jako Týnský farář a postupně se stává jednotícím prvkem roztříštěného husitského hnutí. Roku 1429 se stal správcem duchovenstva podobojí (generální vikář arcibiskupství pražského). Roku 1430 se stal mistrem svobodných umění, od roku 1435 působil na univerzitě jako rektor. V prosinci 1432 byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil a stál v čele českého poselstva. Dne 21. října 1435 byl českým sněmem zvolen za arcibiskupa, tato volba však nikdy nedosáhla kanonické platnosti. V této funkci se snažil o smíření všech stran pod obojí, kvůli politickým střetům se Zikmundem Lucemburským a později s jeho zetěm Albrechtem Habsburským mu byla roku 1436 odebrána Týnská fara. Následující léta trávil mimo centrum politického dění v Hradci Králové, kde zůstal až do roku 1448. Při volbě krále (15. červen 1440) zastupoval české duchovenstvo. Ve čtvřicátých letech byl blízko laické komunitě okolo bratra Řehoře v klášteře Na Slovanech, z níž později vznikla Jednota Bratrská. Jí se také později i přes názorové rozdíly v pronásledování vždy zastával. Na 4. října 1441 svolal sněm do Kutné Hory, kde byly ujednány zásady husitského vyznání závazné pro všechny. Roku 1442 se smířil s Janem z Příbrami. Roku 1444 vyhrál soud s tábority, kteří se stále odmítali přizpůsobit jednotným zásadám a táborské učení bylo odsouzeno. Roku 1449 si začal dopisovat s papežem Mikulášem V., ve snaze přemluvit jej k svěcení kněží. Nakonec se pokusil dostat k papeži, ale nepodařilo se mu projet přes Německo. Proto roku 1451 zahájil jednání s Cařihradem o spolupráci husitů s řeckou církví, ale roku 1453 byl však Cařihrad dobyt a tak ani z toho nic nebylo. Král Ladislav Pohrobek (1453–1457) nevěděl jaký vztah má k Janu z Rokycan zaujmout, tak se vyhýbal jeho kázání. Roku 1457 si přímo dopisoval s papežem Kalixtem III., smrt Ladislava Pohrobka však tato jednání přerušila. Nástupem Jiřího z Poděbrad se situace trochu zlepšila, přestože se Jiří z Poděbrad snažil snížit vliv kněžstva, Rokycana při svých kázáních podporoval jeho zvolení. Rokycana zpočátku schvaloval politiku Jiřího z Poděbrad a po smíření s Vratislavskými nechal zvonit zvony na všech kostelech. Jiří z Poděbrad ho na oplátku respektoval jako hlavu církve podobojí a na mše chodil střídavě k Janu z Rokycan a do katedrály svatého Víta. Dne 7. února 1465 se účastnil disputace duchovenstva u krále, král požadoval větší spolupráci církví. O rok později 1466 byl postižen mrtvicí, po tomto záchvatu začal špatně mluvit. Pohřben byl v Týnském kostele. Na své pečeti používal podkovu s hvězdou, pravděpodobně památka na otce, který byl kovářem.