Šumava.cz

Otakar Ostrčil (25.února 1879, Praha, Smíchov - 20.srpna 1935, Praha) byl český hudební skladatel a dirigent. Vystudoval moderní filologii na Karlově univerzitě (1897-1901), kde byli jeho profesory například Jan Gebauer, Otakar Hostinský a Tomáš Garigue Masaryk. Od roku 1903 do roku 1919 působil jako profesor češtiny a němčiny na pražské Česko-slovanské obchodní akademii. Hudbu studoval soukromě, klavír u A. Mikeše a později u Z. Fibicha, u něhož studoval rovněž skladbu. Jako pokračovatel tradice velkých českých romantiků 19. století se Ostrčil stal, zejména svou pedagogickou činností, vedle Nováka, Foerstera a Suka nejvlivnější osobností českého hudebního života své doby. Působil jako dirigent Akademického pěveckého sboru a Orchestrálního sdružení (1908-22) v Praze, později se stal hostujícím dirigentem v Národním divadle. Z místa šéfa opery Vinohradského divadla (1914-18) odešel do Národního divadla jako dramaturg. V roce 1920 byl zde jmenován šéfem opery a v této funkci zůstal až do své smrti v roce 1935. Jeho pokroková dramaturgická koncepce a vysoká úroveň, které dosáhly za jeho působení všechny divadelní profese, představují v historii Národního divadla jedno z jeho nejúspěšnějších období. Skladatelsky vyšel Ostrčil z Fibicha, byl obdivovatelem Smetany a Mahlera. Uměl použít všechny výrazové prostředky romantických skladatelů, nebránil se však ani experimentům, typické je pro něj porušování tradiční tonality a tonálně nevázaná polyfonie. Z jeho významných orchestrálních skladeb jmenujme symfonickou báseň podle J. Vrchlického Pohádka o Šemíku (1899), Symfonii A dur (1905), Impromptu (1911), Svitu c moll (1912), Symfoniettu (1921), symfonickou báseň Léto (1925-6) a programní variace na vlastní téma Křížová cesta (1928), které se řadí k nejlepším dílům české hudby 20. století. Ostrčil je také autorem několika oper: Kunálovy oči (1908), jednoaktové Poupě (1910), psychologické hudební drama Legenda z Erinu (1913-19) podle Julia Zeyera či Honzovo království (1933) napsané na motivy povídky L. N. Tolstoje. Napsal dva melodramy - Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici (1904) a Balada česká (1905) na slova Jana Nerudy, dále např. baladu na text lidové písně pro mezzosoprán a orchestr Osiřelo dítě (1906). Z jeho vokálních kompozic vyniká mužský sbor podle J. Vrchlického Česká legenda vánoční (1912), kantáta Legenda o svaté Zitě (1913) pro tenor, smíšený sbor, orchestr a varhany a Prosté motivy (1922) na slova Jana Nerudy. Sonatina pro violu, housle a klavír (1925) a Smyčcový kvartet H dur (1899) reprezentují jeho komorní tvorbu. Mnoho let Otakar Ostrčil strávil letní odpočinky v Soběslavi v pronajatém domě - U Černovického potoka, č.p. 269. Zde zkomponoval nejen symfonickou báseň „Léto“ a „Křížovou cestu“, ale především „Honzovo království“ (premiéru měla roku 1934 v Brně). Zde také vznikl melodram „Skřivan“ na slova místního rodáka, básníka Miroslava Valenty. O díle „Léto“ napsal v roce 1941 v tisku předseda Ostrčilovy společnosti dr. Josef Bílek: „… ono bylo v tomto městě nejen vytvořeno, nýbrž ono bylo zdejším krajem přímo inspirováno. Kus krásy jihočeského slunce, planoucího nad hlavami zdejšího lidu se v něm odráží a spolu s tím i všecka radost a šťastná pohoda…“ V Soběslavi je u Nového rybníka od června 1941 i Mistrův památník s nápisem: V KRÁSE NAŠEHO KRAJE VYTVOŘIL OTAKAR OSTRČIL – LÉTO – KŘÍŽOVOU CESTU – HONZOVO KRÁLOVSTVÍ – V LETECH 1926–34.