Šumava.cz

Město Hostouň (Hostouň, Hostúň, Hostun, Hostau) se nachází v okrese Domažlice a leží na úpatí hvozdů Českého lesa v polovině cesty mezi městečky Bělou nad Radbuzou a Poběžovicemi. Hostouň byla v minulosti též městečkem obdařeným městskými právy a znakem. Ve středověku byla centrem samostatného šlechtického statku a významným tržním místem s poměrně rozvinutou řemeslnickou výrobou. Nejstarší zmínka o Hostouni se objevuje v roce 1238, kdy se po ní psal Gumpert  z Hostouně, který měl čtyři syny Pavlíka, Zdeslava, Lva a Dobrohosta. Podle českých jmen Gumpertových synů můžeme předpokládat český původ tohoto rodu, který užíval napříč dělený štít červeno-stříbrné barvy. V 1. polovině 13. století patřili hostouňští vladykové   k významné pohraniční šlechtě, jejíž zástupci se zúčastňovali důležitých jednání na královském dvoře v Praze a náleželi k panovníkově družině. Ačkoliv se Gumpertovi dědici vyskytují v pohraniční oblasti Českého lesa ještě v 1. polovině 14. století, užívá roku 1271 predikát z Hostouně jistý "Ulrich von Hotzowe" (Oldřich z Hostouně), kterého němečtí badatelé ztotožňují s Oldřichem Waldthurnerem z Waldthurnu a na Hostouni. V roce 1273 jsou z tohoto rodu připomínáni ještě Bedřich a  Gotfrid z Hostouně. Jakým způsobem horno-falcští Waldthurnerové získali Hostouň není známo. Zdá se však, že nejspíše sňatkem. Snad stejným způsobem či výměnou za české statky obdrželi Gumpertovi potomci nedaleký hornofalcký hrad Reichenstein a městečko Sch?nsee, tyto statky však do roku 1333 postupně odprodali Oldřichu landkrabímu Leuchtenberskému. Nejpozději na počátku 14. století přechází Hostouň opět na vladyky z Hostouně. V roce 1360 je uváděn Protivec a Zdeněk z Hostouně, kteří podávali kněze k místnímu kostelu. Posledním majitelem Hostouně z tohoto rodu byl Protivcův syn Racek, který držel scelený hostouňský statek až do období kolem roku 1413. K Hostouni tehdy náležel Mutěnín a vsi Ostrov, Starý Kramolín, Horoušany a dnes zaniklá ves Hoštětice. Již v roce 1404 je připomínán nedaleký hoštětický mlýn, který náleží  k nejstarším v kraji. Před rokem 1423 získává hostouňský statek Ctibor z Volfštejna, který stál v období husitských válek na straně císaře Zikmunda. V roce 1456 udělil Hostouňským právo volného odkazu majetku a svobodného stěhování. Za ženu měl Elišku z Kolovrat, z dětí je znám především syn Ctibor, který byl v letech 1462-1489 rotmistrem ve vojsku Ludvíka vévody bavorského. Zde se zřejmě seznámil s Argilou (Angelou) z Waldova (Waldau v Horní Falci, odkud pocházel rod Waldauerů), kterou si vzal později za manželku. Po Ctiborově smrti se na Hostouni vystřídali v rychlém sledu Jindřich z Kolovrat a Kryštof z Gutštejna. V roce 1510 získává Hostouň s tvrzí, dvorem a městečkem Jan z Rabštejna. K panství tehdy náleželo 7 celých vsí, části dvou dalších a 2 vsi pusté. Jan potvrdil osadníkům stará privilegia a přidal i ustanovení, na jehož základě byli obyvatelé Hostouně, kteří se v městečku narodili a dožili se 70 let, osvobozeni od všech poplatků, daní a robot. Jednalo se jistě o akt velice chvályhodný, musíme si však uvědomit, že v této době se 70 let dožívali sotva 3-4 poddaní na celém panství. Od platů a povinností, vyjma poplatků z vaření bílých piv, osvobodil i hostouňskou obec. Rabštejnové drželi Hostouň až do období před rokem 1586, kdy hostouňské panství zdědil manžel Anežky z Rabštejna Jiří hrabě z Gutštejna. Nový majitel se výrazně zasloužilo rozvoj městečka. V roce 1587 získala Hostouň na jeho přímluvu polepšený městský znak s gutštejnským erbem tří jeleních parohů. Tímto rokem počínaje přidal městečku k prvnímu výročnímu trhu 2 trhy další a speciální trh koňský a povýšil je na město. Městečko bylo v té době ještě výrazně české, z okolních vsí, především ze strany  od Přimdy, sem však přicházelo nové německé obyvatelstvo. V důsledku tohoto jevu potvrdil Gutštejn roku 1598 hostouňským kostelům výsadu, že členem městské rady se může stát jen Čech a rovněž všechny právní záležitosti se měly na radnici projednávat pouze česky. Jiří  z Gutštejna vlastnil též významný pohraniční hrad Rýzmberk u Kdyně, kde rovněž pobýval,   k Hostouni však přilnul a věnoval jí stálou pozornost. Na hostouňském sídle se odehrávaly časté veselice, které však někdy přešly v pitky a rvačky, při nichž například přišel o život Jiříkův soused Václav Černín z Mělnice. Jiřík, který zemřel v roce 1598, odkázal statky Hostouň a Svržno svému strýci Jindřichu Vavřinci z Gutštejna. Tomu však byly Hostouň i Svržno za protihabsburský odboj v roce 1621 zabaveny a on sám uvězněn. Protiva Černín byl poslední českou vrchností na Hostouni, také privilegia, která Hostouňským obnovil, byla psána v českém jazyce. Oba manželé vyznávali horlivě katolickou víru. V Hostouni vzkřísili dávnou legendu o hostiích zneuctěných místním židovským obyvatelstvem a na místě, kde měly být hostie zakopány, nechali vybudovat případně obnovit kapli Božího Těla, v níž byli také později pohřbeni. Dnes je náhrobek těchto manželů zasazen ve vnější zdi kostela Svaté Anny na Vršíčku u Horšovského Týna. Hostouňské panství zdědila jejich dcera Marie Anna provdaná za Jana Ludvíka ze Starhenberga, ti roku 1656 prodali hostouňské panství Adamu Matyášovi Trauttmansdorffovi. Soupis poddaných sestavený pro tzv. berní rulu, která byla důsledně propracovaným daňovým podkladem své doby, zmiňuje v Hostouni celkem 72 osedlých se svými rodinami. Dalších 12 domů bylo pustých, jednalo se zřejmě o důsledky třicetileté války. Osedlí, tedy ti, co byli v Hostouni usazení a měli určitý majetek, se dělili na nejzámožnější hospodáře, méně majetné chalupníky a nejchudší tzv. zahradníky. Z příjmení hostouňských sousedů vyplývá, že obec byla v té době již převážně německá. Z českých příjmení se vyskytují: Svoboda, Levej, Slivka, Buchta, Dermbný, Jindra. Ve městečku žili tehdy i 3 židé starší 20 let, což dokládá, že údajný starý zákaz o usazování židů ve městečku již dávno neplatil. Neméně zajímavé jsou i údaje, které obsahuje tzv. soupis poddaných podle víry z roku 1651, který vedle jmen všech poddaných, kterých bylo na hostouňském panství celkem 964, uvádí i jejich stáří. Lidé se tehdy dožívali nižšího stáří, produktivní věk se pohyboval mezi 20-40 lety. Na celém hostouňském panství žilo tehdy pouze 10 osob starších 60 let. Mezi vyslovené starce tehdejší doby patřil vrchnostenský hejtman Lorenz Franz, který vypracoval již zmíněný soupis poddaných, jemuž bylo tehdy 69 let. Stářím jej převýšil pouze Andreas Stach, který byl stár 76 let. Po připojení k rozlehlému dominiu horšovskotýnských Trauttmansdorffů pozbývá hostouňské šlechtické sídlo funkci rezidence. Centralizace trauttmansdorffských držav se částečně dotýká i městečka, jehož rozvoj stagnuje. Avšak i v této době  si Hostouň udržuje postavení správního a obchodního centra oblasti mezi Poběžovicemi a Bělou. V průběhu I. poloviny 17. století, kdy ve střední Evropě zuří třicetiletá válka, dochází v Hostouni k rychlé výměně obyvatelstva. Z příjmení uvedených v berní rule i soupisu poddaných dle víry vyplývá, že v polovině 17. století bylo obyvatelstvo Hostouně již převážně německé. Ve 20. letech 18. století rozvířily poklidný život venkovského města zázraky dřevěné sošky, na podobné události byla česká krajina v období zbožného baroka velice bohatá. Obyvatelé Hostouně i okolních vesnic začali v hojném počtu navštěvovat sošku Bolestné Matky Boží, která byla umístěna v malé dřevěné kapli u městečka a tvrdili o ní že je zázračná. Pražská arcibiskupská konzistoř tento církví neschválený akt nelibě nesla a nechala roku 1727 sošku přemístit do farního kostela. V roce 1728 přijela do Hostouně komise, která měla zázraky způsobené soškou přezkoumat. Moc sošky byla s největší pravděpodobností prokázána. Svědčí o tom nejen obsáhlé archivní zápisy s vyobrazením zmíněné sochy,  ale především nákladný portál hostouňského kostela datovaný chronogramem do roku 1731,  v němž je kamenná kopie zázračné sošky zasazena. Originál sošky zmizel neznámo kam, zapomenuty jsou i zázraky, které způsobila. Uvědomíme-li si však, že v době barokní zbožnosti učinila z Hostouně známé poutní místo a kvůli její předpokládané zázračné moci byl přestavěn a obnoven i hostouňský kostel, v němž byla uložena, vykonala pro město užitečnou službu. Do roku 1765 mělo městečko hrdelní soud IV. třídy. Městská šibenice stávala na návrší jihovýchodně od dnešního železničního mostu a ještě po roce 1945 se návrší nazývalo Šibeničním vrchem. V průběhu 2. poloviny 18. století a ve století 19. se život v městečku výrazně nezměnil.   V 18. století byla Hostouň známým krajkářským střediskem.  Na trzích byla vyhledávána též kvalitní hostouňská keramika. K rozvoji hrnčířského řemesla dochází v Hostouni především   v průběhu I. poloviny 19. století. Podobu městské zástavby poznamenalo několik požárů, po nichž byly původně zčásti ještě dřevěné domy přestavěny do zděné podoby. Nejstarší plán Hostouně přináší tzv. josefské vojenské mapování z let 1764-1768, kde je Hostouň zachycena jako sídliště, jehož páteř tvoří dlouhé ulicové náměstí, jehož západní nejvýše položené části vévodí kostel svatého Jakuba Většího, za nímž stojí v izolované podobě zámek a rozlehlý panský dvůr. Paralelně   s městskou zástavbou se začíná rozvíjet i jižní předměstí situované v údolí bezejmenné vodoteče. V roce 1850 se Hostouň stala střediskem soudního okresu Hostouň, který se udržel až do roku 1949. Spolu se soudními okresy Poběžovice a Horšovský Týn tvořily tyto celky politický okres Horšovský Týn, který zanikl teprve  v roce 1960. Dějiny Hostouně ve 2. polovině 19. století poznamenal tragický požár města, při němž shořelo 43 domů včetně hospodářského příslušenství. Jelikož byl právě čas žní, shořela i svezená úroda. Požár vypukl 19. srpna 1877 o půl jedenácté v noci ve stodole Antonína Kolbeka čp. 137. Prudký vítr rozšířil požár i na střechu a věž kostela, která vzplála jako pochodeň a osvětlovala dílo zkázy. Při požáru se propadla kostelní klenba, která prorazila poklop hrobky, v níž byly objeveny rakve a tělesné pozůstatky bývalých majitelů hostouňského statku ­ Gutštejnů. Jednalo se o poslední velký požár města, který změnil  i nejvýraznější hostouňskou siluetu - věž farního kostela. Ta získala nový jehlancový krov na místo původní cibulovité báně. Na základě této úpravy je možné datovat stará vyobrazení městečka do období před a po roce 1877. Roku 1910 byla zprovozněna železniční trať Tachov - Domažlice, na níž byla napojená  i Hostouň. V roce 1914, po vypuknutí I. světové války, byl do Hostouně z Haliče přemístěn vojenský hřebčín, jehož součástí se staly i okolní panské dvory. V roce 1918 převzala hřebčín československá armáda. Roku 1945 byla část koní odehnána do Německa. Ke zrušení hřebčína dochází v roce 1952, kdy byl přemístěn do Albertovce u Opavy. V období 2. světové války připadl celý hostouňský okres, jako součást Sudet,  k velkoněmecké říši. Válečná léta a poválečný vývoj zapříčinily značný pokles počtu obyvatel,. Po odchodu německého obyvatelstva v roce 1946 nastává stagnace  a dochází i k demolicím městské zástavby. Části obce: Hostouň, Babice, Holubeč, Horoušany, Mělnice, Mírkovice, Přes, Skařez, Slatina, Štítary, Svržno, Sychrov. Německý název Hostau.