Šumavský rozcestník: Šusta Josef Prof. Ph.Dr.

Šusta Josef Prof. Ph.Dr.

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: třeboňsko
GPS: 49°0'12.937"N, 14°46'12.784"E

popis

Prof. Ph.Dr. Josef Šusta (19.února 1874, Třeboň - 27.květen 1945, Praha) byl český historik, spisovatel a politik, syn rybníkáře Josefa Šusty (1835–1914, ředitele schwarzenberských panství v Třeboni a významného odborníka v oblasti rybníkářství). Po absolvování Císařské královské české reálky v Třeboni studoval historii na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze a na Institutu pro rakouský dějezpyt ve Vídni. V letech 1896 až 1899 působil jako stipendista Rakouského historického ústavu v Římě a od září 1900 působil jako profesor historie na Českoslovanské obchodní akademii v Praze, přičemž se téměř zároveň habilitoval na universitě pro obor všeobecné dějiny. Zabýval se jednak českými dějinami 13. a 14. století, jednak dějinami protireformace v 16. století a dějinami mezinárodních vztahů v novověku. Své praxe středoškolského učitele využil při zpracování středoškolské učebnice dějepisu, několikrát doplněné a užívané fakticky až do konce čtyřicátých let a prosazení komunistického pohledu na dějinný vývoj. Na podzim 1905 se stal mimořádným a o pět let později řádným profesorem všeobecných dějin Karlo-Ferdinandovy university, stal se členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk. Po vzniku republiky patřil mezi nejrespektovanější české historiky, u něhož bylo oceňováno jak vědecké, tak i pedagogické působení, a to v rámci vysokého i středního školství. Právě z tohoto důvodu byl v září 1920 v rámci tzv. první úřednické vlády jmenován ministrem školství a národní osvěty. Jednalo se o jeho jediný přímý vstup na politické kolbiště, i když politický život ovlivňoval také v následujících letech, např. jako člen tzv. Pátečníků. Ve své vědecké práci se snažil prosazovat moderní pojetí historiografie, akceptující také výzkum ekonomických, sociálních a kulturních aspektů, stal se průkopníkem zpracování dějin české a světové historiografie, byl však činný i na poli publicistickém. Veškeré jeho odborné práce se vyznačovaly vysokou stylistickou úrovní a v této oblasti se stal pro mnohé kolegy nedostižným vzorem. Od počátku třicátých let redigoval a z valné části autorsky zabezpečoval první (a fakticky dodnes jedinou) syntézu světových dějin, navíc zpracoval jak dějiny mezinárodních vztahů od Vídeňského kongresu až po vypuknutí první světové války, tak pokračování tzv. Laichtrovy syntézy českých dějin, zaměřené na období od konce 13. do poloviny 14. století. Byl generačním druhem Josefa Pekaře, profesorem všeobecných dějin Univerzity Karlovy (1910), prezidentem České akademie věd a umění (1939–1945), habilitoval se prací Pius IV. Před pontifikátem a na začátku pontifikátu. Jeho činnost měla klíčový význam v zařazení československé historie do kontextu světového vývoje a v oboru hospodářských a sociálních dějin. Kritizoval Františka Palackého za filozoficko–historickou koncepci českých dějin (vyzdvihl např. pozitivum německé kolonizace Čech v rozvoji území zakládáním měst a přílivem finančního kapitálu). Byl nositelem (10. července 1934) francouzského řádu Komtura Čestné legie (Commandeur de l'Ordre National de la Légion d'honneur). Přispíval mj. do Lumíra, Lidových novin, Venkova aj. Měl kritický vztah k římskokatolické církvi – vystoupil z ní po návratu ze studijního pobytu v Itálii a Vatikánu. V období 15. září 1920 – 26. září 1921 působil v úřednické vládě Jana Černého ministrem školství a národní osvěty. Byl členem Pátečníků, jednalo se o přítele T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Karla Čapka, ale především pak blízkého přítele a vynikajícího českého historika umění působícího ve Vídni Maxe Dvořáka (1874-1921). Na gymnáziu v Českých Budějovicích byl jeho spolužákem Emil Hácha 1872-1945). Osud po letech spojil oba muže tím, že ve stejnou dobu ne zcela dobrovolně přijali na svá bedra přetěžký úkol prezidentství… Po okupaci českých zemí byl zvolen presidentem České akademie věd a umění, kde si jako cíl předsevzal udržení kontinuity a vysoké úrovně českého vědeckého a kulturního života. Ve spolupráci s politickou reprezentací se mu do značné míry dařilo tato předsevzetí naplňovat. Jeho obtížná práce však nebyla po osvobození uznána, naopak byl obviněn z kolaborace, přičemž za vinu mu bylo kladeno i pozitivní hodnocení německé kolonizace českého a moravského pohraničí, tedy zásada vědecké nestrannosti, kterou celý život prosazoval. Také jej okupanti například přiměli vstoupit do Ligy proti bolševismu. V atmosféře psychického teroru a justiční zvůle odmítl obhajobu v rámci předem zmanipulovaného soudního procesu a rozhodl se pro demonstrativní sebevraždu. Dne 27. května 1945 vyjel z Hanspaulky nejbližší cestou k Vltavě - přímou tramvají č. 11 a spáchal sebevraždu skokem do Vltavy z Hlávkova mostu. V 50. letech byl pohřben na šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje.