Šumavský rozcestník: Neumann Stanislav Kostka

Neumann Stanislav Kostka

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°43'23.530"N, 13°21'32.993"E

popis

Stanislav Kostka Neumann (5. června 1875, Praha – 28. června 1947, Praha) byl český novinář a básník, publicista, literární a výtvarný kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny. Byl synem Stanislava Neumanna, žižkovského advokáta a staročeského poslance Říšské rady a Českého zemského sněmu. Studoval na gymnáziu, na kterém se mu příliš nedařilo - přešel na obchodní akademii, ze které byl vyloučen. Jako student se stýkal s dělníky a navštěvoval sociálnědemokratické schůze. Při procesu s Omladinou (1894) byl odsouzen k jednoletému trestu, který si odseděl stejně jako Alois Rašín ve vězení Plzeň-Bory. Po návratu z vězení uveřejnil první sbírku Nemesis, bonorum custos… (1895, latinsky Nemesis, Nemesis ochránkyně dobrých) silně poznamenanou zážitky z vězení a která byla ovlivněna realistickou až naturalistickou tvorbou Josefa Svatopluka Machara. Přispíval do dekadentního (symbolistického) časopisu Moderní revue (1894–1925), který vydával Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Na zájezdech mezi horníky na Mostecku a Teplicku se stal význačným anarchistou a vůdčí osobností generace anarchistických buřičů jako organizátor skupiny kolem revue Nový kult, společně s Františkem Gellnerem, Fráňou Šrámkem, Karem Tomanem, J. Mahenem a V. H. Brunerem. V souvislosti s revuí Nový kult se také v roce 1902 stal spoluzakladatelem Esperantského klubu v Praze a mezinárodní jazyk esperanto se údajně naučil do té míry, že v něm mohli spolu s Karlem Dostálem-Lutinovem psát poezii. Od roku 1893 přispíval do mnoha časopisů, pracoval jako redaktor a vydavatel (do roku 1918 Niva, Nový kult, Moderní revue, Omladina, Anarchistická revue, Šibeničky, po roce 1918 Lidové noviny, Červen, Rudé právo, Proletkult, Komunistická revue, Levá fronta, Lidová kultura, Tvorba). V roce 1899 se oženil s Kamillou rozenou Krémovou, jejich synem byl známý herec Stanislav Neumann. V roce 1904 odešel se svou novou družkou, Boženou Hodačovou do Vídně, kde zažil krizi anarchismu v souvislosti s bojem o všeobecné volební právo. V letech 1905–1915 bydlel na Moravě (kde vznikla jedna z nejlepších sbírek české reflexívní lyriky Kniha lesů, vod a strání a souběžně s ní sbírka civilizační poezie Nové zpěvy), nejprve v Řečkovicích a později v Bílovicích nad Svitavou, a přispíval do Lidových novin. Zde se cítil velmi šťasten. Opustil anarchii a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. První světovou válku prožil na albánské frontě jako řidič sanitního vozu. Po demobilizaci pracoval jako redaktor původně staročeského deníku Hlas národa. Od roku 1924 až do roku 1934 žil v Čerčanech. Dále se projevuje v protifašistické tvorbě 30. a 40. let (Srdce a mračna, Sonáta horizontálního života, Zamořená léta) i jako prozaik, publicista a umělecký kritik (S městem za zády, Ať žije život, Československá cesta, Anti-Gide). Autor popularizačních monografií (Dějiny francouzské revoluce, Monogamie, Dějiny lásky, Dějiny ženy) a vzpomínkových knih (Vzpomínky, Paměti, Válčení civilistovo). V letech 1918-1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Československou stranu socialistickou (dříve národní sociálové, pozdější národní socialisté). Zde patřil k levicovému křídlu anarchokomunistů (společně například s Bohuslavem Vrbenským). Ve 20. letech se stal spoluzakladatelem KSČ a iniciátorem proletářské poezie. Byl redaktorem časopisů Červen, Kmen a Proletkult. Tam uveřejňoval marxisticko - leninské teoretické stati: Proletářská kultura (1921) a Agitační umění (1923). Vytvořil agitační větev proletářské poezie, ale psal také vědeckopopulární práce: Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest sedmi, za nějž byl vyloučen z KSČ. Ve 30. letech vážně onemocněl a léčil se v Poděbradech. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově, aby unikl pozornosti gestapa. Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rok a Zamořená léta. Ve svém díle bojoval proti maloměšťáctví. Rovněž měl odpor k teismu, a proto někdy psal básně jako parafráze modliteb.