Šumavský rozcestník: Rašín Alois

Rašín Alois

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°43'23.530"N, 13°21'32.993"E

popis

Alois Rašín (18. října 1867, Nechanice – 18. února 1923, Praha) byl český a československý politik a ekonom, jeden z odsouzených v procesu s Omladinou a vězněn, účastník 1. odboje, tvůrce první republiky, první československý ministr financí a funkcionář Československé národní demokracie. Alois Rašín se narodil jako deváté dítě v rodině pekaře a rolníka Františka Rašína dne 18. října roku 1867 v Nechanicích (město nedaleko Hradce Králové). Jako nejnadanějsší ze svých sourozenců studoval na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové a maturoval v roce 1886. Po té studuje na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, z ní ze zdravotních důvodů přestupuje na fakultu právnickou. Na konci 19. století se Rašín aktivně zapojuje do hnutí radikální studentské mládeže, mj. členem tradičníku Spolku československých právníků Všehrd. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou úřady zabavovaly a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Stává se jedním z vůdců tzv. Omladiny. V procesu, který je následně s Omladinou veden, je Rašín 14. února roku 1894 odsouzen na dva roky vězení. Zadržován je ve věznici Plzeň Bory – což byla politická věznice pro Rakousko-Uhersko. V listopadu roku 1895 je Alois Rašín amnestován, propuštěn a je mu navrácen i titul doktora práv. Po svém propuštění se Alois vrací do aktivního politického života. Spolupodílí se na založení státoprávně radikální strany a zasluhuje se o přeměnu Radikálních listů v deník. Dne 12. září roku 1899 se oženil s Karlou Janskou, dívkou z pražské vlastenecké rodiny. Jedním z jejích bratří byl Jan Janský, pozdější objevitel krevních skupin. Manželka byla Rašínovi vždy velkou oporou. Ze šťastného manželství se narodily tři děti - synové Ladislav a Miroslav a dcera Ludmila. V roce 1901 se Rašín neúspěšně účastní voleb do vídeňského parlamentu za státoprávně radikální stranu (oficiálně Česká strana státoprávní) a tak se s ní rozchází. Dokonce se na čas se vzdává politické činnosti - v dalších letech se věnuje soukromé advokátní praxi, pracuje mimo jiné jako právní zástupce Živnobanky. Politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstoupil díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnoval psaní do Národních listů. Spojuje se s Karlem Kramářem a podílí se na reorganizaci Národní strany svobodomyslné (mladočeské), jejímž se stává místopředsedou. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 31 (Klatovy). Usedl do poslanecké frakce Český klub. Na Říšské radě působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Ztratil mandát 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916. Společně s dr. J. Preissem řídí národohospodářskou rubriku Národních listů a je spoluautorem hospodářského programu mladočeské strany. Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje jako člen organizace Maffie. Roku 1915 byl zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji, dokonce se po vynesení rozsudku smál. Před popravou jej zachránil nástup posledního císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest byl mu nejprve zmírněn na 10 let a červenci 1917 byl Alois Rašín spolu s dalšími odsouzenými v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv císaře o milost nepožádal, amnestován. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Rašín se po svém propuštění vrací okamžitě k politické práci - podílí se na sjednocení českých buržoazních stran v českou státoprávní demokracii (1918), jejímž je pak čelným představitelem. Dne 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílí se na vzniku České státoprávní demokracie a stává se členem předsednictva Národního výboru - 28. října roku 1918 je pak jako jeho úřadující předseda hlavním organizátorem vyhlášení nezávislosti samostatného československého státu. Po roce 1918 působí Alois Rašín v československém parlamentu za Československou národní demokracii a v letech 1918-19 a 1922-23 jako ministr financí československé vlády. Dne 28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavrem Šrobárem vyhlašuje samostatný stát. Právě Rašín je autorem textu prvního zákona. Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na postu ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí. V této funkci setrval až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo, a část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky. Koruna zanedlouho patří k nejsilnějším a nejstabilnějším měnám na evropském trhu. Je ale třeba zároveň připomenout, že Rašín patří k těm politikům, kteří zájmy státu staví nad sociální a společenské problémy - Rašínovy ekonomické koncepce jsou prosazovány na úkor těch sociálně nejslabších a nejchudších vrstev (vyjde z nich i jeho vrah), Rašín se pro většinu tehdejší chudiny stává pomalu, ale jistě, symbolem vykořisťování a útlaku. Kromě toho v letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění a v parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Po jeho smrti ho na poslaneckém postu nahradil Jan Kamelský. Ministrem financí se stává znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahrazuje svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše. Nadále podporuje politiku rozpočtové úspory a politiku deflace. Dostává se do sporu s některými legionáři, ve kterém použije i svého známého rčení, že za práci pro vlast se neplatí. V letech 1920-1921 zaujímá Rašínovo ministerské místo dr. K. Engliš. Po svém návratu do křesla ministra financí československé vlády v roce 1922 již Rašín nemá takovou podporu pro své pojetí ekonomického rozvoje Československa jako dříve - jeho obliba klesá a Alois Rašín se stává terčem stále silnější kritiky všech vrstev společnosti, kromě těch nejpravicovějších kruhů. Dne 5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal (1903-1959), který si za tento čin odpykal 18 let vězení v Kartouzích u Jičína. Šoupal se po činu pokusil utéct, byl však zadržen. Po svém zatčení prohlásil, že svým činem chtěl prospět proletariátu. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný - kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře. Po šesti týdnech utrpení došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. Dne 18. února ráno Rašín zemřel. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli, což by podle něj bylo tragickým nedorozuměním. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky. Alois Rašín nebyl jediným prvorepublikovým politikem, na něhož byl spáchán atentát. Počátkem ledna 1919 vystřelil levicově orientovaný Alois Šťastný na tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře. Střela jej zasáhla do hrudi v místech, kde nosil peněženku a pouzdro na cvikr. Definitivně se zastavila ale až o kovovou přezku šlí, která tak Kramářovi nejspíš zachránila život.