Šumava.cz

Lesy, které od nepaměti pokrývaly celé pohoří, vrcholy - Šumavy a Českého lesa vždy velkou roli v životě jeho obyvatel. Nejprve byl les kácen a klučen pro získání zemědělské půdy, teprve později začalo dřevo sloužit ve větší míře ke stavbě domů, výrobě nábytku, nádob, bot (dřeváků), bylo součástí nástrojů i celé nářadí atd. Dřevo se od místa těžby sváželo do údolí a po řekách nebo vzdutých potocích se splavovalo i na vzdálené trhy. Les byl využíván i pro pastvu dobytka (tzv. lesní pastva). Sloužil také k obživě (sběr lesních plodů, lov zvěře). Do 30leté války bylo kácení stromů spíše vedlejším zaměstnáním, hlavním zdrojem obživy bylo samozásobitelské zemědělství a domácká výroba. Teprve v 2. pol. 17. st. se v souvislosti s pronikáním těžby výše do hor začaly zakládat zvláštní dřevařské osady. Hlavní vzestup zaznamenalo dřevařství v pol. 18 st. Se zvýšenou těžbou dřeva byl vydán císařský patent, jímž se zakazovalo kácet lesy na hranicích v šíři půl hodiny cesty od hranice. Se vzrůstem těžby začalo budování plavebních kanálů (Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský), které umožňovaly levně dopravit dřevo na vzdálené trhy zejména ve středních Čechách (největší podnikatelé se dřevem na Šumavě byli Schwarzenberkové). Koncem 19. století začíná význam těžby klesat, přístupná místa již byla vytěžena. Lesní odborníci poukazují na nedozírné škody způsobené bezplánovitou těžbou, proto majitelé lesů začínají s obnovou lesů. K dočasnému vzestupu dřevařství došlo opět po roce 1870, kdy po obrovské vichřici, bylo nutno co nejrychleji spadané kmeny zpracovat a stáhnout k řekám. Vzestup byl ale krátký, po odstranění škod těžba znovu poklesla. Dřevaři pracovali v malých skupinkách po 2-4 lidech, do práce chodili brzy ráno, s obloukovou pilou s koženým krytem na ostří, sekerou a pytlem, v němž měli celodenní potravu (chléb, vařené vejce, někdy sýr a slaninu) a bukovým klínem. Nezbytným doplňkem byla krátká dýmka v ústech a plstěný klobouk na hlavě chránící před deštěm. Po obědě býval určen čas k odpočinku a dřevaři ulehávali ke kratšímu spánku, což se odrazilo v životním rytmu řady vesnic, kde se podle zvyku z hor ukládali po obědě na 2 hodinky spánku. Z podhorských a horských vsí odcházeli koncem května s celou rodinou výše do lesů. Tam měli postavena dočasná obydlí, chatrče na mýtinách, kam se vracívali po řadu let za sebou (některá místa se rozrostla v osady, kolem Filipovy Hutě jich bylo přes deset). S poklesem těžby dřeva byla tato sídla opuštěna a do konce 19. století zanikla. Po poražení stromu se nejprve odřízl vršek a kmen se odvětvil. Pokud byla blízko vesnice, větve se přenechávaly nebo prodávaly sedlákům, kteří chvojím podestýlali dobytku. Z klád se škrabkou loupala kůra, někdy se velké kmeny rozřezávaly na menší polena. Po té následovalo stahování a svážení, které bylo nejnebezpečnější částí práce. V létě se používaly na nepodmáčeném terénu koňské potahy a splazy - úzká koryta ze dřeva. V zimě, kdy bylo přiblíženo k osadám nejvíce dřeva, se používaly saně. Právě toto svážení často mohutných kmenů na saních bylo velice nebezpečné a stávalo se při něm nejvíce úrazů.