Šumava.cz

Umrlčí prkna připomínají velmi starobylý zvyk svobodných sedláků z Královského hvozdu v oblastech horních částí Šumavy (v někdejších rychtách Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž a Zhůří), přilehlých území a Bavorského lesa, vyvolaný přírodními podmínkami zdejšího života. V zimním období nebylo možné pro množství sněhu a vzdálenost hřbitovů pohřbívat zemřelé ihned na hřbitov do země. Mrtví byli pokládáni na hladce oříznuté prkno, na němž zůstávali - většinou v podsklepení nebo i v domácí kapli - až do doby, kdy sníh roztál a zesnulé bylo možné pohřbít. Těžký život na šumavských horách zapříčiňoval, že lidé umírali poměrně záhy. Mnoho rodin postihlo neštěstí v podobě úmrtí muže při práci v lese nebo při svážení dřeva, mladé ženy umíraly na popáleniny způsobené při sušení lnu nebo umíraly při porodu. Pokud někdo umíral doma, bylo zvykem ho položit na slamník, neboť v peřinách se prý umíralo těžce. Zemřelému se zatlačily oči, ještě než vychladl se oblékl do svátečního oděvu a podvázala se mu šátkem brada, aby měl zavřená ústa. Nebožtík se kladl na prkno mezi dvěma židlemi obličejem ke dveřím, ruce se zkřížily a svázaly růžencem. Když umřel někdo z členů rodiny, byl položen na prkno ozdobené symboly smrti a pestře pomalované, které bylo poté, co mrtvé tělo pochovali, opatřeno ještě jménem a daty narození a úmrtí zesnulého, nějakým odkazem či průpovědí ve verších a prosbou o otčenáš za duši nebožtíkovu, na horním konci bylo zahroceno a ve vztyčené poloze dolním koncem zaraženo do země, obvykle v blízkosti statku nebo při cestě, jdoucí kolem pozemků, často také pod nějakým krásným starým stromem, u kaple či polního kříže. Nápis na každém umrlčím prkně začínal obvykle slovy, že „auf diesem Brett hat gelegen der ehrengeachtete" nebo „...die tugendsame N.N.“ atd. (tj. že „na tomto prkně ležel ctihodný" či „počestná N.N.“ atd.) Často vznikaly celé řady takových vztyčených umrlčích prken, z jejichž nápisů se dal pak vyčíst běh života a osudy jednotlivých členů rodiny během celého půlstoletí. Prknům na nichž ležel nebožtík se přisuzovaly zvláštní vlastnosti. V jednom starém vyprávění z oblasti Rejštejna se hovoří o nesvědomitém truhláři, který z umrlčího prkna nedopatřením zhotovil vál na nudle pro nevěstu do její výbavy. Když se však nevěsta poprvé rozhodla vál použít, ten jí spadl na zem a když se ho snažila zvednout, nemohla ho unést a všechny nudle okolo něj začaly skákat a hopsat. Truhlář byl pak nucen vzít vál zpět a více již nedostal jinou práci a z kraje se odstěhoval. O jiném truhláři se vypráví, že z prken, která prý dokonce ukradl od cesty, vyrobil postel. Kdokoli si pak do té postele lehl, zjevil se mu prý zemřelý, jemuž bylo prkno původně věnováno. Nebo jistý mladík z Volar se vsadil, že v noci o " svátku všech mrtvých,"odnese z křižovatky umrlčí prkno a do rána na něm přespí. Ráno mladíka našel soused, byl zavalen prknem, které jej drtilo neuvěřitelnou silou k zemi. Chlapec byl k nepoznání. Za jedinou noc se z něho stala neduživá, vychrtlá a třesoucí se šedovlasá troska. Po zbytek života žil v chudobinci a stále přemílal nesrozumitelná slova, kterým nikdo nerozuměl. Výzdobou umrlčích prken se zabývali mnozí malíři a řezbáři a existovaly celé proslulé specializované dílny. Nejznámější byl nýrsky Wieder a Zippelius, jejichž signatura se na prknech objevuje nejčastěji. Tento zvyk zanikl na Šumavě po 2.svět. válce za dob totality. Zachovalá původní umrlčí prkna lze na původním místě spatřit již jen například u kapličky zasvěcené sv. Barboře a sv. Antonínovi, která byla vystavěna pro účely pohřbů dělníků - "barabů", kteří zahynuli při stavbě tunelu z Brčálníku na Špičák u Železné Rudy. Další dvě Prkna od Železné Rudy méně zdobná prkna, která stojí na původním místě, lze spatřit u cesty z Kochánova u Hartmanic k samotě Sova. Tato dvě prkna pocházejí z roku 1936 a 1939 a jsou posledními, která na české straně Šumavy, z mnoha původně v terénu osazených, zůstala. Ten, kdo chce spatřit skutečně zdobná a zachovalá prkna se musí vypravit na bavorskou stranu Šumavy, kde stojí na mnoha místech u křížků, kapliček, na krajích lesů a pod starými stromy u samot. V Bavorském lese je totiž zvyk stále symbolicky udržován. Umrlčí prkna sloužila také poutníkům k orientaci, neboť se nápisy na nich vždy uváděly jméno nejbližšího dvorce či místa. Německý název: Totenbrett, Leichenbretter.