Šumava.cz

Doba zkoušek a naděje je deník katolického děkana Františka Wonky, který zachycuje život v západočeském městě Manětíně nedaleko Plzně (u hranic nově vzniklého Protektorátu) ve válečných letech 1938 – 1945. Kniha má více než šest set stran a ukazuje pohled na historické události v Druhé republice a Protektorátě od okupace Sudet přes roztržení republiky až po osvobození západních Čech. Čtenáře podrobně seznámí se zářijovou mobilizací roku 1938, vymezením nových hranic státu, ničením opevnění, změnách ve veřejném životě, rekvizici zvonů, náletech na Plzeňsko, příchodem americké a sovětské armády, reakcemi německého obyvatelstva na konec války atp. Starobylé městečko Manětín leželo na jazykové hranici v národnostně smíšeném kraji na sever od Plzně. Čechy byly podle pátera Františka Wonky zemí svatého Václava, království mariánské, posvátné dědictví českého národa pod ochranou Jana Nepomuckého a na podzim roku 1938 vstupovaly do těžkého období svých dějin, které bylo hrozbou pro jejich existenci. Deník má dvě časové roviny, a sice opakující se přírodní rytmus a liturgický rok, charakterizované stálostí a řádem, konfrontovaný s příběhy času světského, v němž jsou lidé vystaveni těžkým osobním zkouškám. Útok na zažitý rituál, jímž křesťanská víra dává světu řád, děkan Wonka chápe jako projev apokalyptického konfliktu dobra a zla. Jeho každodenní zápisky jsou svědectvím osobní garance víry i obrany tohoto řádu. František Wonka (11. května 1900, Úpice – 29. dubna 1967, Manětín) byl český římskokatolický duchovní, děkan v Manětíně. Narodil se ve východočeské Úpici manželům Josefu a Viktorii Wonkovým. Rodiče měli malý krámek - obchod zbožím smíšeným. František začal v roce 1906 chodit do školy obecné, později měšťanské, načež studoval v letech 1912 - 1920 na německém klášterním (klášter byl založen roku 1322 na místě dřívějšího hradu) gymnáziu v Broumově. Benediktinský řád měl zde rozsáhlou bibliotéku, ve které František rád studoval. Od roku 1920 studoval bohosloví v Římě. Dne 14. července 1924 měl v Trevi svoji primici - přijal kněžské svěcení, vrátil se do Čech a nastupuje jako kaplan do děkanského chrámu sv. Jana Křtitele v Manětíně u Plzně, kam si jej vyžádal zdejší patron a majitel panství v Manětíně hrabě Jan Lažanský. Po třech letech kaplanování a odchodu děkana Msgre Josefa Pomrhonce je jmenován od roku 1928 děkanem v Manětíně a setrval zde po celý zbytek života. Zde zahloubal se při svých kněžských povinnostech do archivů: děkanského, městského i zámeckého, přičemž objasňuje historii Manětínska, se kterou se setkal v archivu vatikánském na tamních pergamenech. A tuto historii při svém kázání v kostelích na Manětínsku sděluje. Vyučuje také na zdejších i okolních školách, které pěšky navštěvuje, všímá si přírody, kterou miluje a rád v ní pobývá, sbírá houby a jiné lesní plodiny. V roce 1958 založen Kruh přátel Manětínska, jehož byl prvním předsedou, spoluzakládá i zdejší Vlastivědné muzeum, kde rád pomáhá při instalaci. Sleduje i archeologický průzkum ČSAV prováděný od roku 1964 v Hrádku. V letech 1938-1945 si vedl deníky, ve kterých zaznamenával život v Manětíně za Protektorátu. Velmi kriticky se staví k nacismu a tyto záznamy byly později knižně vydány pod názvem Doba zkoušek a naděje. Citáty z deníků zaznívají také v televizním cyklu Heydrich - konečné řešení (2012). V Manětíně působil celkem 42 let. Dne 29. dubna 1967 náhle umírá a na jeho poslední cestě jej doprovází celé Manětínsko na hřbitov ke sv. Barboře. Na poslední rozloučení se sešlo přes 1600 osob, z toho 42 kněží vedených pražským biskupem vdp. Dr. Františkem Tomáškem, který ocenil vřele jeho celoživotní práci.