lokalita: strakonicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Nejstarší a jedinečně dochovaný stredověký vodní mlýn v Čechách (v majetku Jihočeského kraje ve správě Muzea středního Pootaví Strakonice) leží ve zvlněné krajině šumavského Podlesí. Jedná se o tři stavby u potoka, jejichž návštěva jakoby nás přenesla do dob dávno minulých. Areál unikátního hoslovického mlýna tvoří původní mlýnice s obytnou částí, chlévy s kolnou a stodola, všechny kryté došky, roubené či zděné ze smíšeného zdiva. Patří k němu také rybníček s náhonem, sad a louky. Obytný dům s mlýnicí je rozložité patrové stavení téměř čtvercového půdorysu o rozměrech 12 x 16 metrů. Široká valbová střecha je krytá došky. Obvodové konstrukce jsou zděné kamenné, obytná část, patrové komory a šalanda sroubeny z mírně přitesaných trámů. Stropy jsou povalové, v mlýnici je strop ze širokých fošen. Ze vstupní síně je přístup do čtyř prostor. Černá kuchyně je přizpůsobena otopnému systému se sporákem, který s pecí vévodí sousední světnici, v níž se dochovalo vybavení z 20. let minulého století a dřevěná podlaha ze širokých prken. Další skladový prostor má povalový strop a podlahu z udusané hlíny. Mlýnice v levé části se zachovala se vším pomocným vybavením a používaným nářadím. Významné a unikátní je, že je zde k vidění jednoduché české složení s jedním mlýnským kamenem, násypkou a ostatními potřebnými součástmi. Dvůr areálu mlýna uzavírá vedle brány obdélná zděná kamenná budova chlévů se sedlovou střechou krytou došky. Prostor chléva je sklenut třemi poli pruské placky do pasů. Na chlév navazuje kolna pro vozy a zemědělské stroje a nářadí. Podstřeší bylo využíváno jako seník. Ke střední části dvorního průčelí chlévů jsou přistavěny ojedinělé roubené prasečí chlívky. Za mlýnem na svahu stojí stodola obdélného půdorysu o rozměrech 17 x 6 metrů, sedlová střecha s bedněnými štíty je opět krytá došky. Obvodové konstrukce jsou částečně kamenné a částečně roubené, za stodolou se dochovala konstrukce žentouru s upraveným pozemkem. Mlýn byl poháněný vodou, která vedla vantroky z malého rybníka. Toto zachovalé vodní dílo zajišťované příkrým náspem a hrází se nachází bezprostředně nad budovou mlýna. Náhon je asi 150 metrů dlouhý a začíná nad malým jezem u potoka. Podle písemných zmínek mlýn existovala již v roce 1352. První písemně doložená zpráva je z Berní ruly z roku 1654. V ní je uvedeno, že zde byl „mlýn o jednom kole a 16 strychů pole" a osedlým byl Tomáš Mlynář. Stromy, použité v konstrukci stropu sýpky, byly pokáceny v letech 1568 až 1569. Je tedy nepochybné, že mlýn stával v tomto místě již před více než čtyřmi sty lety. Zmínka o mlýnu o jednom kole se objevuje později ještě v Tereziánském katastru z roku 1748 a ve sčítání lidu v roce 1905. Mlýn byl stále v provozu. Vlastníci, bratři Harantovi, ještě koncem 70. let osadili nový hřídel mlýnského kola a s mletím končili asi před dvaceti lety. Výjimečný způsob života posledních vlastníků, kteří se od padesátých let minulého století izolovali od společnosti vedl k z zakonzervování technického stavu budov. Na mlýně se natáčela v roce 2010 česká pohádka Vodník a Karolínka.
První historická zmínka o objektu se datuje z doby před rokem 1670, kdy objekt sloužil jako papírna. Vlastníkem a papírnickým mistrem byl Mikuláš Tempel, který papírnu vedl až do roku 1687. V roce 1687 převzal papírnu jeho bratr Jan Tempel, avšak v roce 1692 umírá. Po různých majetkových převodech se stává majitelem ruční papírny v Horažďovicácích Jan Kieswetter, a po jeho smrti pak Jiří Kiswetter, který vedl papírnu až do roku 1752. V tomto roce převzal papírnu další vlastník, Jan Michal Fiker, ale brzy byla tato papírna zcela zrušena a přestavěna na ostrovní hostinec se střelnicí a kuželníky. V roce 1795 zcela nově obnovuje ruční papírnu v Horažďovicích nákladem 7212 nový majitel Adam Tauer. V roce 1807 kupuje papírnu Josef Rosenauer, syn význačného vodohospodáře a lesního Inženýra Josefa Rosenauera. Tím se tato část větve rodu Rosenauerů dostává do Horažďovic. Josef Rosenauer je v historických materiálech uváděn jako Horažďovický papírník až do roku 1834. Jeho syn Petr Rosenauer přeměňuje v roce 1834, tedy po 164 letech provozu papírnu na mlýn a tím proslavená výroba ručního papíru v Horažďovicích definitivně zaniká. Následují další mlynáři z rodu Rosenauerů, syn Petr, jeho syn František, jaho děti Vladimír, Berta, Robert, Bohumil, a Marie… a rod tak pokračuje až do dnešních dnů s tím že dalšími pokračovatelkami byly jen ženy, takže rod Rosenauerů v Horažďovicích smrtí posledního ze synů po meči vymřel. Mlýn dnes leží nyní na katastru Velkých Hydčic čp. 28 na ostrově proti městu Horažďovice a nachází se v něm muzeum mlynářství a využití vodní energie. Zároveň je provozován jako malá vodní elektrárna. Muzeum obsahuje: historickou expozici původního mlýna, život a zvyky mlynářů, praktické ukázky mlýnských strojů a jejich funkce, vývoj využití vodní síly a skutečné vodní stroje v činnosti, poznávací soutěž o pohlednice a mapky, odborný výklad, délka prohlídky cca 1 hodina.
Sterzmühle 10, Mochov u Hartmanic je vodní mlýn postavený v první polovině 18. století, první záznam v pozemkové knize z roku 1780 (v mapě zakreslen 1760), kdy jej koncem dubna Marie Dohalská z Dohalic, majitelka statku, prodává Tomáši Thurnwaldovi. Dům se nazývá Mochauer nebo Sterzmühle v Mochově, a má zde číslo popisné 10. Thurnwaldům patří až do roku 1873. V roce 1966 mlýn koupil JUDr. Václav Hrabánek (nar. 1915) z Prahy, který tehdy ruinu opravil. Světnice má rozměry 6 x 6 m a výšku 2,2 m, okny orientovaná k jihovýchodu, zatímco menší komora k severovýchodu. Ve světnici stojí velká pec. Strop je původní, natřený volskou krví. Stropní trámy jsou vysoké okolo 40 cm, trámy roubení mají výšku od 26 do 43 cm. Dnes je vlastníkem Mgr. Václav Hrabánek, syn pana doktora. Mlýn si "zahrál" ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále.
Dochovaný původní hamerský dům v Železné Rudě ve velmi pěkném stavu, bez vnitřního zařízení přestavěný na hospodu. Hamr je kovářská dílna, která je vybavena stroji poháněnými vodním kolem a jeho vybavení bylo stejné jako u kovárny – výheň, měchy, kovadliny, svěráky, kladiva, sekáče, útinky, zápustky, kleště, ale navíc vodou poháněné buchary. Hamr je výraz používaný jak pro budovu, tak i kovací stroj - buchar. Jde o obrovské kladivo (tzv. kobyla), které je nadzdvihováno palci umístěnými na obvodu hřídele vodního kola a vzhledem k výkonu umožňuje zpracovat i větší kusy železa. Kování na hamru bylo dříve jediný možný způsob, jak získat kujnou ocel ze surového železa. Produktem hamrů tak často bývaly polotovary - svárkové oceli, které sloužily jako materiál pro další zpracování. Dalšími vodními koly byly v hamru poháněny měchy, rozdmýchávající kovářskou výheň a brus pro zabrušování a ostření železných výrobků.
V prostorách mlýna vzniká stálá expozice mlynárenství a vltavského vorařství. Současný stav expozice představuje mlýn v období po odkrytí různých zásahů a pokusů o přestavbu v předrevolučních dobách 20. století. Klášterní obilní mlýn ve Zlaté Koruně je pozoruhodnou stavbou, ukrývající dodnes ve svém organismu konstrukce a prvky, ze kterých lze vyčíst někdy s jistotou, jindy alespoň hypoteticky jeho vývojové etapy. Stupeň dnešního poznání mlýna vychází ze zdrojů archivních, z terénního a sondážního průzkumu přímo v objektu a ze studia analogických materiálů mlýnů typologicky, nebo hmotově podobných. Budova mlýna má svou lokaci danou především tokem řeky Vltavy jako dostatečné vodní síly k pohonu mlýnského zařízení a bezprostřední blízkostí klášterního areálu, ohrazeného kamennou zdí. V logické vazbě k mlýnu byla sýpka, původně umístěná v jižním křídle klášterního konventu a od 2. poloviny 17. století rozšířená o nový, samostatně stojící objekt v předklášteří, pekárna čp. 4 nad mlýnem a gotický dům čp. 5 (tzv. hospic), kde je od 2. pol. 17. stol. doložena sladovna. Mlýn byl původně propojen dvěma komunikacemi od severovýchodu, přičemž jedna z nich mířila k východní straně mlýna, kde byla hlavní vstupní a manipulační plocha. Cesta dále pokračovala přes náhon a ostrov dále přes most na řece Vltavě. Západně od této lávky byl patrně brod, na jehož místě je dnes silniční most, jehož snad nejstarší předchůdce byl postaven roku 1820. Druhá cesta prochází kolem severní strany mlýna a pokračuje podél mlýnského náhonu na západ do blízkého Rájova.
Zděný mlýn Tamíř s barokním štítem č.p. 19, stodola a mostek přes náhon je chráněnou technickou památkou. Původně byl na Tamíři (část Petrovic u Sušice) zemanský statek, který byl v pobělohorské době zničen, protože se na něm scházeli přívrženci kališníků a vlastnili dvě bible - Kralická a další z roku 1804. Na štítech mlýna byly na každé straně tři kalichy. Ty byly na přání místního faráře Jirsy sejmuty po 1.světové válce. 7.července 1782 prodal tehdejší majitel Vilém Mýdlo mlýn s polnostmi Jakubu Blahníkovi (někde také uváděn Blaník) za 550 rýnských zlatých. Roku 1822 předal poslední majitel z rodu Blahníků mlýn s pilou dceři Josefě a budoucímu zeti Jiřímu Luhanovi, za 1220 zlatých (stříbrné mince). Mlýn na Tamíři v roce 1823 vyhořel a Jiří Luhan jej v roce 1825 znova vystavěl. Zajímavé je, že v obou těchto smlouvách si kněžická vrchnost vyhradila předkupní právo pro případný další prodej. Tamířští mlynáři měli kněžičkou vrchností přesně stanoveny povinnosti jak mlít obilí, kolik odvádět do Kněžic, jaké platit poplatky. Zakazovalo se jim přechovávat zde cizí osoby, nebo jim něco darovat. Mlynáři se nařizovalo, že při rodinných oslavách (křty, svátky apod.) nesmí pít jiné pivo než kněžické a to pod pokutou jedné kozy.
Na pravém břehu řeky Volyňsky v Bohumilicích stojí Vanických mlýn, který má sice ještě mlecí zařízení, ale je bez vodního kota a funkčního náhonu. Mlelo se zde do roku 1938 a přes zákaz výjimečně i během druhé světové války. Před mlýnem roste 600 letá Sudslavická lípa.
Na levém břehu Volyňsky v Sudslavicích byl postaven v 17. století mlýn, kterému se říkalo tam „U Mlynářů". Vyhořel v roce 1874 a po obnově mlel až do roku 1948. V současnosti už je bez mlecího zařízení. Nedaleko něj stojí Vanických mlýn, který má sice ještě mlecí zařízení, ale je bez vodního kota a funkčního náhonu a před ním roste 600 letá Sudslavická lípa.