lokalita: kašpersko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Strašínská jeskyně je přírodní památka. Přirozená krasová jeskyně v systému sušicko horažďovických vápenců je jediná větší vápencová jeskyně v sušické části Pošumaví. Jeskyni tvoří síň 23 x 12 m s průměrnou výškou 3 m a dva systémy chodeb s celkovou délkou asi 200 m. V nejnižším místě dna jeskyně svažující se k S, jsou dvě jezírka. Ve stropě a stěnách jsou vytvořeny hrncové a mísové prohlubně. Krápníková výzdoba zcela chybí. Vchod do jeskyně byl uměle rozšířen při těžbě limonitu (do roku 1936), který tvoří část jeskynních sedimentů. Jeskyně je významným zimovištěm teplomilných druhů netopýrů. Chráněné území bylo zřízeno Okresním úřadem v Klatovech v roce 2002. Do území je vstup veřejnosti zakázán.
Sudslavická jeskyně je jedním z nejdůležitějších středoevropských nalezišť kosterních pozůstatků čtvrtohorní zvěře. Ve 3 krasových trhlinách Opolence nalezl v roce 1879 prof. Dr. J. N. Woldřich (narozen 15.6.1834 v nedalekém Zdíkově) zbytky fauny z poslední doby ledové a z období následujícím Z téměř 9 tisíc kostí a 13 tisíc zubů určil 170 druhů obratlovců (mamut, nosorožec, medvěd, sob, kůň, jelen, liška, různé druhy ptáků aj.). Dnešní jeskyně je pouze zbytkem původního rozsáhlého komplexu, který byl poničen stavbou železniční tratí a těžbou vápence. V nynější asi 15 m dlouhé chodbě nedochází k tvorbě krápníků, jak by se dalo očekávat. Pukliny ve stropě jeskyně poskytují občasné útočiště některým druhům netopýrů. V okolí roste vstavač obecný, zvaný kukačka, horeček mnohotvárný český či keře jalovců. Jeskyně je chráněna zákonem a z bezpečnostních důvodů do ní není povolen vstup.
Geologická expozice - na volné ploše jsou shromážděny vzorky hornin z území Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava. Součástí expozice je pavilonek s informacemi. Expozice je samoobslužná.
V krystalickém vápenci vytvořená jeskyně Peklo leží v údolí Pstružného potoka v přírodní rezervaci Žežulka. Je predisponováno tektonickou linií podšumavského zlomu, který pokračuje od JV z údolí Zlatého potoka u Kašperských Hor. Jde zároveň o jižní hranici pestré skupiny moldanubika, která se zde prohevuje hojným výskytem především erlanových poloh asi 2 km z od jeskyně dokonce dosahujících délky prvních stovek a šířky prvních desítek metrů. Jeskyně je založena v nečistém krystalickém vápenci, který difúzně přechází do erlanu, který zde opět tvoří mocnou vložku v šedých středně zrnitých slabě migmatitizovaných sil-bt rulách místy perlového charakteru. Jeskyně má portál asi 2,5 m vysoký, 8-10 m široký a stejně hluboký. Prostory jeskyně jsou první desítky metrů dlouhé, ale po prvních metrech zatopené. Jde o významný úkryt řady druhů netopýrů. V pravém zadním rohu vstupní části vytéká pramen ze zvodnělé pukliny směru 66/68.
Tupadelské skály tvoří selektivním zvětráváním obnažená buližníková vložka v algonkických břidlicích. Buližníky jsou tmavošedé až černé masivní horniny. V nerostném složení zcela převládá křemen, ve kterém je rozptýlen jemný grafitický prášek, způsobující tmavé zbarvení horniny. Buližníky, jako velmi tvrdé horniny odolávající zvětrávání, vytváří v krajině nápadně bizarní skalní útvary, lemované při svém úpatí hrubě kamenitými sutěmi.
Skalní útvar krystalického vápence se nachází na severním okraji obce Malenice nad levým břehem řeky Volyňsky a v ní nalezneme jeskyni v Jiřičků skále, která patří k přírodním malenickým zajímavostem. Jeskyně při úpatí byla objevena roku 1920 firmou Minibergrů z Volyně, dělníky při těžbě vápence v lomu. Stěny jsou pokryty shluky sraženého vápence. Jeskyně vznikla ve skupině moldanubika, kde se vytvořily vložky krystalického vápence. V těchto místech je několik menších či větších krasových dutin. Oblast je známá významnými archeologickými nálezy kosterních zbytků zvířat, které tu žily v období čtvrtohor. Paleontologickým průzkumem této oblasti se po několik let zabýval geolog J.V. Želízko, který pocházel z nedaleké Volyně. Větší část jeho zajímavých objevů byla uskutečněna v lokalitě Malenické jeskyně. Jeskyně je tvořena nečistým vápencem, který je prostoupen žilkami a čočkami křemene v nekrasová hornině erlanu. Vápenec byl na některých místech působením vody rozpuštěn a tím vznikly dutiny v hornině erlanu. Podzemní prostory jeskyně jsou protkány sítí chodeb a jejich celková délka dosahuje 110 metrů. Vstupní prostor do jeskyně je 2 metry široký a 1,7 metrů vysoký. Tímto vstupem projdeme do 10 metrů dlouhé chodby, která byla při těžbě vápence uměle zvětšena. Na tuto chodbu navazují prostory tak zvané Staré jeskyně, která je dlouhá 40 metrů a za velmi úzkou chodbou jsou prostory tzv. Nové jeskyně mající délku 60 metrů. Nová jeskyně byla objevena v roce 1983. V této jeskyni neuvidíme krápníkovou výzdobu.
Již v průběhu 10. až 12. století se v obci Hory Matky Boží a jejím okolí rýžovalo zlato, což dokazují zbytky rýžovnických sejpů, nebo také hrůbat podél říčky Ostružné a jejích přítoků. Zbytky rýžovnických sejpů jsou také v mokrosuckém údolí podél potoka, cesty do Mokrosuk, na které navazují z pozdější doby také hornické haldy a obvaly. Také podél potoka, tekoucího od Hor Matky Boží k Drouhavči jsou zbytky rýžovnických prací až po jeho ústí do Ostružné. První zmínky o dolování jsou doloženy zápisem v Horní knize z 19. 11. 1519, kde je uvedeno, že dolová pole na jámě Sv. Anny byla propůjčena panu Baltazaru Bohuchválovi a několik dní poté byla dolová práva na "Náleznou jámu Matky Boží"propůjčena panu Jiřímu Popelovi z Lobkovic. Snad právě název této jámy Matky Boží se stal základem pro pojmenování celého důlního revíru jako "matkobožský". V roce 1520 je už použit název osady Hory Matky Boží u Velhartic. V okolí Hor Matky Boží jsou rozsáhlé zbytky po dolování stříbrných, olověných a ojediněle i měděných rud a také zlata. Přesto, že písemné zprávy o hlubinném dobývání rud se zachovaly až z počátku 16. století, lze podle nepřímých důkazů předpokládat rozkvět dolování již ve 14. století. Za vlády Jana Lucemburského byly ze zdejšího zlata raženy mince. Nepodařilo se lokalizovat řadu dolů a štol, které byly v provozu v první polovině 16. století. Mezi tato stará díla patří první dědičná štola sv. Kryštofa, Svatánálezná jáma, jáma sv. Anny, Jáma Matky Boží, zvaná také jámou Naší milé Paní, dále pak šachty sv. Barbora, sv. Václav, Marie Magdalena, Abraham, Mauritius, Mikuláš, Zikmund, sv. Trojice, Zabořená stará šachta, Na svini, kde se vyskytovaly i železné rudy a Stará nálezná jáma. K nim také patří později otevřené jámy Apolonia, Nálezná jáma David, Šachta Pěti bratří, Nálezná jáma u Červené žíly, důl Osel, sv. Jiří, Suchý smrk, Nebeský Pán, sv. Merten, Selský důl, Švihovský důl, sv. Michal, sv. Trojice a sv. Kateřina. Poslední dva byly již v roce 1551 zatopeny. Hluboká dědičná štola byla podle předpokladů ražena z údolí pod obcí západním směrem ke střední skupině dolů. Její jméno, ani ústí na povrch se nedochovaly. Dalšími štolami byly dědičné štoly Vavřinec a Šmelcířská. Z výčtu důlních děl je možno oprávněně usuzovat, že také v první polovině 16. století bylo dolování velmi úspěšné. Nejvýznamnější doklady o starém dolování jsou patrné v terénu jižně od obce, směrem k východnímu úpatí vrchu Křížovka, kde je dosud zachováno 16 velkých obvalů, propadlin a hald 8 až 10 m vysokých. Toto pásmo se táhne od cesty z Pozorky k hájovně Žďár. Dědičná štola odváděla vodu z dolů na Křížovce do Kalného potoka, tekoucího do Svojšic. Na uvedené obvaly navazuje řada rýžovnických sejpů v pásmu dlouhém asi 300 m. Na jihovýchodním svahu kopce Kalvarie, severně od obce, jsou také zachovány zbytky po starých hornických dílech, převážně v okolí kapliček Křížové cesty, která kruhem obchází kapli Proměnění Páně. Vedle kaple je nevysychající studánka, napájená pravděpodobně vodou vytékající ze staré opuštěné štoly. Východně, těsně u turistické cesty do Kolince lze spatřit odval bývalého dolu Antonína Paduánského. Severním směrem od kaple, pod hřebenem směřujícím ke kopci Holub se na pokraji lesa a sousedící louce nachází sedm velkých propadlin v délce asi 100 m. Největší z propadlin má průměr kolem 6 m a je 4 m hluboká. Pravděpodobně bylo v tomto prostoru ústí štoly dolu sv. Michala. Ve dvacátých letech 16. století byla pod Křížovkou postavena stříbrná huť, jejíž stavební objekty se však nedochovaly. Po roce 1562 byla již většina dolů opuštěna a hornické práce začaly upadat. Úpadek dolování trval až do počátku 18. století, kdy zde dolování úplně zaniklo. Ve druhé polovině 19. století byly zahájeny pokusy o obnovu dolování. Pod vrcholem kopce Holub byl vyhlouben důl Antonín Paduánský a na severním svahu kopce Křížovka byla hloubena jáma Františka Serafinského, zvaná také dolem Jana Křtitele. Všechny uvedené pokusy o obnovu těžby však nebyly úspěšné. Roku 1914 bylo obnoveno jedno z ústí štol pod Křížovkou, ze kterého vytéká čistá důlní voda. Tento zdroj kvalitní vody je po řadu let využíván k napájení místního koupaliště. Dolování v matkobožském revíru však nemělo dlouhého trvání a jeho rozmach je datován na počátek 16. století, kdy majitel velhartického panství, kam nově vzniklá osada Hory Matky Boží správou patřila, pan Zdeněk Lev z Rožmitálu, svým vlivem u dvora a na základě dobrých výsledků dolování rozvoj šachet urychlil. Významnou podporou rozmachu dolování v revíru bylo udělení výsad malé hornické osadě, kdy ji český král Ludvík Jagellonský dne 12. listopadu 1522 povýšil na královské horní město s mnohými právy, jako např. přidělení městského znaku a vlastní pečeti, pořádání trhů, právo pivovárečné, opevnění města apod.
Hora Borek (859 m n. m.) se vypíná se na pravém břehu říčky Ostružné, přímo nad hradem Velhartice. Několik štol na severním úpatí připomíná středověkou těžbu zlata a stříbra. Skoro celý severní svah je dnes přírodní rezervací. Tato štola je za zamřížovanými dveřmi asi 150 m rovná dlouhá chodba. Z této chodby se pak do stran větví přibližně 5 ramen, z toho dvě jsou jen prostory asi 1 x 1 m. První rameno chodby vede hned vlevo za vchodem a končí zhruba tak po 50 m, kde se mírně stáčí doleva. Celá chodba je asi tak 2 m vysoká a 1,50 m široká. Důl má jedno patro vedoucí pod hlavní chodbou. Dne 1. ledna roku 1511 zažádal pan Zdeněk Lev z Rožmitálu krále Ludvíka Jagellonského o svolení k dolování rud zlata, stříbra, cínu, olova a dalších kovů. Král Ludvík Jagellonský mu ochotně vyšel vstříc a udělil mu privilegium. Pozoruhodné je, že v této královské listině byla nejen zmínka o nově založených dolech, ale i o možnosti obnovení starých, které byly z neznámých příčin opuštěny. Vyskytovaly se zde dva druhy žil: křemenné, slabě zlatonosné, s arsenopyritem a pyritem, a baryt-křemenné se stříbronosným galenitem. Rudní žíly tu byly uloženy v rule při kontaktu se středočeským masivem. Záhy tedy došlo k soustavnějším báňským pracím, které odkrývaly žíly s obsahem stříbronosného galenitu a zlata. Jejich dobývání se zintenzivnělo po přechodu německých horníků z Krupky, které tam pan Lev přesídlil a usadil ve Velharticích. Horníci měli i jisté výhody jako např. osvobození povinných dávek - urbury na deset let, která činila 10% produkce zlata a stříbra. Od roku 1300 se drahé kovy vykupovaly v ústřední královské mincovně v Kutné Hoře. Staré důlní dílo (SSD štola pod Borkem) je chráněno ministerstvem životního prostředí ČR.