Šumava.cz

Kostel postaven jezuity v letech 1656 – 1679. Projektantem byl pravděpodobně Jan Dominik Orsi (italského původu). Kostel několikrát vyhořel. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a kostel přešel do péče obce Klatovy. Věžní helmice zdobící kostelní věže byly zbudovány teprve v roce 1817. Krypta pod chrámem, známá jako katakomby, sloužila k pohřbívání členů řádu a příslušníků okolní bohaté šlechty.

Je významnou památkou pozdní gotiky z let 1407-1438 postavenou Rožmberky, s pozdějšími úpravami. V roce 1995 byl vyhlášen Národní kulturní památkou. V interiéru např. raně barokní hlavní oltář, malé barokní a velké novogotické varhany, barokní kaple sv. Jana Nepomuckého.

Gotický kostel sv. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích je původně románskou stavbou, dnešní podobou raně gotický z druhé poloviny 13. století s barokními úpravami. Je obklopen městským hřbitovem, na němž jsou pochováni i rodiče sv. Jana Nepomuka Neumanna. Kostel byl původním prachatickým kostelem, předchůdcem děkanského kostela sv. Jakuba. V jeho okolí stávala stará trhová osada, jejíž založení kladou některé kroniky do dob knížete Vojena k roku 811. Místní pověst praví, že kostelík byl vysvěcen sv. Vojtěchem, což připouští okolnost, že v tehdejší době dosahovalo panství Slavníkovců až do zdejšího kraje. Kostel je jednolodní s východně navazujícím menším presbytářem a věží na straně západní. Presbytář zklenut dvěma poli masivní žebrové křížové klenby. Stěny interiéru presbytáře jsou zdobeny gotickými nástěnnými malbami, na severní straně malbou Posledního soudu z první poloviny 16. století, na jižní straně fragmentem malby asi z 15. století. Při stavebním a archeologickém průzkumu kostela byly nalezeny zbytky románského kvádříkového zdiva, které určují vznik kostela již do 12. století. Objevené románské kvádříkové zdivo s lícovou úpravou spár je částečně odhaleno v interiéru kostelní lodi na části severní stěny. V roce 1579 došlo ke zničení krovu kostela úderem blesku. Věž kostela byla vystavěna v 16. století. Kostel prošel v 17. a 18. století četnými úpravami, z nichž nejvýznamnější jsou barokní z 18. století. Okna jsou rovněž barokní. V roce 1756 byla zvonová věž zakryta hruškovitou bání. Současná jehlanová střecha věže byla provedena v roce 1891. V roce 1897 byla nad presbytářem vystavěna menší věžička (sanktusník), ve které je malý, nepoužívaný, ocelový zvon z počátku 20. století. Dva velmi cenné zvony jsou osazené ve věži kostela. Starší z nich (o hmotnosti cca 400 kg) je pozdně gotický a byl vyroben roku 1496 v Praze dílnou mistra Jana Konwarze, mladší barokní zvon pochází z roku 1665 od zvonaře Štěpána Pricqueye z Klatov (hmotnost 530 kg). Třetí pole zvonové stolice patřilo do první světové války nejmenšímu zvonu z roku 1839 o průměru 53 cm, výšce 50 cm a hmotnosti cca 100 kg od Karla Bellmanna z Prahy - Nového Města. Tento zvon nebyl původním, nýbrž nahrazoval zvon dříve ukradený a v první světové válce byl rekvírován.

Románská stavba z první poloviny 13. století se vypíná nad údolím Otavy u Annína na vrchu Mouřenec (617 m n. m.). Vznik původní svatyně je spojen s rýžováním zlata a poustevníkem Vintířem. Jednolodní stavba s dvoupatrovou věží nad chórem a apsidou z doby kolem roku 1230. Kostel byl stavebně upravován v 15., 18., a 19. století. V roce 1993 byly v kostele objeveny a následně restaurovány vzácné nástěnné malby ze 14. století. Na severní straně hřbitova se dochovala barokní kostnice z 18. století. Lidé k tomuto pahorku nad řekou Otavou měli vztah již od samotného osídlování podhůří Šumavy slovanskými kmeny. Pohanské obětní rituály nahradil malebný, původně románský kostelík sv. Mořice, údajně založený samotným sv. Vintířem. Někdy na konci 12. století nebo na počátku 13. století byl na místě bývalé svatyně, patrně malé a z velké části dřevěné, vybudován kamenný chrám s mohutnou hranolovou věží. Stavba z hlediska vnější podoby nedoznala od doby svého vzniku žádných velkých změn. A proč na zdánlivě odlehlém místě, samotě, byl kostel postaven? Při pokusných důlních pracích se nedaleko našly zlaté žíly. Horníci založili osadu, kterou pojmenovali Novým Městem - zdali pro porovnání s dvěma horními královskými městy Horním a Dolním Rejštejnem (dnes Kašperskými Horami a Rejštejnem), nebo blízkou Sušicí, těžko říci. Zlata se však vyskytovalo pramálo a horníci brzy práce zastavili. Z budoucího velkého města, které již mělo kostel, zůstalo pár domů a název Nové Městečko. Farní správa u kostela sv. Mořice měla ještě jedno důležité poslání. Poblíž vznikaly drobné vsi a byly k sv. Mořici přifařovány. Z doby první vrcholné slávy kostela pochází zvon, dochovaný díky faráři jménem Franz Andraschko do současnosti. Vyhnulo se mu dvojí „rekvírování" za obou světových válek. Zvon má na plášti dataci 1329. Farnost sv. Mořice byla v minulosti velmi rozsáhlá a lidé se na mši svatou scházeli až ze Stodůlek, Prášil, Hartmanic či Zhůří. Nebožtíci z Annína byly na Mouřenec dopravování koňským potahem po cestě známé jako „Toten-weg" (Cesta mrtvých). Malý hřbitov za mohutnou zdí skýtal jen omezený prostor pro pohřbívání, a proto byly ostatky zemřelých po několika letech vykopány, uloženy do kostnice a na místě starého hrobu byl uložen nový nebožtík. Odtud zřejmě vycházejí j pověsti o upírech, protože se občas podařilo vykopat nebožtíka ve velmi zachovalém, stavu. Na Mouřenci do nedávné minulosti stávalo kromě dodnes zachovalé školy i několik stavení. Šlo o stavení pana Geigera, stojící blíže ke kostelu, v kterém bylo malé pohostinství a druhý domek obýval do odsunu v roce 1946 pan Jandowski. Po pravé straně stávala původní německá škola, posléze stavení pana Lömbachera. Budova fary se nenacházela nahoře, ale duchovní správce na toto místo docházel z fary postavené v Rajsku. Dnes je toto zbořeniště nad cestou vedoucí do Annína (poblíž koupaliště) zarostlé olšemi. Za své vzaly i všechna stavení Mouřence. Buď vyhořely, nebo se zřítily během šedesátých let. Svědky dříve čirého ruchu jsou jen staré ovocné stromy, základy domů a zrekonstruovaná budova nové německé školy. Značně zchátral i kostel. V roce 1991 byl založen Podpůrný spolek sv. Mořice s cílem zachránit kostel před totálním zničením. Dílo se podařilo a 26. září 1993 byl obnovený kostel českobudějovickým biskupem Msgre. Antonínem Liškou znovu vysvěcen. Významnými duchovními správci byli jak děkan Kordík poslední farář, zcela nezaměnitelný a svébytný Franz Andraschko. Oba jsou pohřbeni při kostelní zdi. Franz Andraschko nosil typický dlouhý vous, což bylo v rozporu s tehdejší regulí, která určovala, jak má být římskokatolický kněz upraven. Nicméně Andraschko si z toho pranic nedělal a aby uklidnil své nadřízené, opatřil si doklad o omezené hybnosti rukou, díky čemuž se nemusel holit. Byl to velice oblíbený člověk v okolí a k jeho osobě se váže řada mýtů. Co je však nezpochybnitelné, že se zcela ztotožnil s tímto místem a v roce 1946 odmítl jít do odsunu a opustit tento malebný kraj. Další důkaz toho, že si dokázal stát za svým názorem i v takto pohnuté době. Přál si zde v klidu zemřít, což se mu splnilo ještě v témže roce a ve svých 71 letech byl pochován zde na hřbitově. Vzácnou kulturní památkou jsou mouřenecké kostelní fresky, pocházející přibližně z počátku 14. století, z doby, kdy byl pořízen také nejstarší dochovaný kostelní zvon. Fresky představuji několik křesťanských motivů. Poslední soud obohacuje málokde vídaná postava anděla, vážícího prohřešky lidských duší. Jiné ukazuje Krista mezi apoštoly. Neznámý autor část fresek věnoval mariánskému cyklu. V řadách Kristových bojovníků v další fresce nalezneme portrét patrona kostela sv. Mořice. Náhrobní desky patří šlechtickým, rodinám Dejmů, Boryňů ze Lhoty, Villaniů a zdejšímu duchovnímu Josefu Jakubu Gertovi. Dochovala se také místní kostnice, ossartum. Protože v suchém písčitém terénu hřbitova kosterní ostatky nezetlely, byly ukládány do kostnice. V ní mají také být ostatky švédských vojáků, uložené v době, kdy se mnoho hřbitovů rušilo.