Přednášky o sklářské výrobě na Šumavě spojené s předvedením současné výroby vinutých perel. Jsou vhodné jak pro děti tak dospělé. Ukázka výroby může být spojená s možností vyzkoušet si výrobu vinutých perel na sklářském kahanu. Provozovna: Nezdice na Šumavě.
Paní Julie Chadimová ze Strakonic vyrábí perníčky s polevou ve tvaru nejrůznějších ozdob. chadimova.pernik@seznam.cz
Pan Karel Fürbach z Volar se věnuje výrobě dřeváků. Nechá při výrobě přihlížet a přidá k tomu pár zajímavostí třeba, že nejlepším materiálem je dřevo z borovice, ukáže speciální nástroje atp. Své umění předvádí při Volarských slavnostech dřeva a nebo při zahájení sezóny plavení dřeva na Schwarzenberském kanále.
Umrlčí prkna připomínají velmi starobylý zvyk svobodných sedláků z Královského hvozdu v oblastech horních částí Šumavy (v někdejších rychtách Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž a Zhůří), přilehlých území a Bavorského lesa, vyvolaný přírodními podmínkami zdejšího života. V zimním období nebylo možné pro množství sněhu a vzdálenost hřbitovů pohřbívat zemřelé ihned na hřbitov do země. Mrtví byli pokládáni na hladce oříznuté prkno, na němž zůstávali - většinou v podsklepení nebo i v domácí kapli - až do doby, kdy sníh roztál a zesnulé bylo možné pohřbít. Těžký život na šumavských horách zapříčiňoval, že lidé umírali poměrně záhy. Mnoho rodin postihlo neštěstí v podobě úmrtí muže při práci v lese nebo při svážení dřeva, mladé ženy umíraly na popáleniny způsobené při sušení lnu nebo umíraly při porodu. Pokud někdo umíral doma, bylo zvykem ho položit na slamník, neboť v peřinách se prý umíralo těžce. Zemřelému se zatlačily oči, ještě než vychladl se oblékl do svátečního oděvu a podvázala se mu šátkem brada, aby měl zavřená ústa. Nebožtík se kladl na prkno mezi dvěma židlemi obličejem ke dveřím, ruce se zkřížily a svázaly růžencem. Když umřel někdo z členů rodiny, byl položen na prkno ozdobené symboly smrti a pestře pomalované, které bylo poté, co mrtvé tělo pochovali, opatřeno ještě jménem a daty narození a úmrtí zesnulého, nějakým odkazem či průpovědí ve verších a prosbou o otčenáš za duši nebožtíkovu, na horním konci bylo zahroceno a ve vztyčené poloze dolním koncem zaraženo do země, obvykle v blízkosti statku nebo při cestě, jdoucí kolem pozemků, často také pod nějakým krásným starým stromem, u kaple či polního kříže. Nápis na každém umrlčím prkně začínal obvykle slovy, že „auf diesem Brett hat gelegen der ehrengeachtete" nebo „...die tugendsame N.N.“ atd. (tj. že „na tomto prkně ležel ctihodný" či „počestná N.N.“ atd.) Často vznikaly celé řady takových vztyčených umrlčích prken, z jejichž nápisů se dal pak vyčíst běh života a osudy jednotlivých členů rodiny během celého půlstoletí. Prknům na nichž ležel nebožtík se přisuzovaly zvláštní vlastnosti. V jednom starém vyprávění z oblasti Rejštejna se hovoří o nesvědomitém truhláři, který z umrlčího prkna nedopatřením zhotovil vál na nudle pro nevěstu do její výbavy. Když se však nevěsta poprvé rozhodla vál použít, ten jí spadl na zem a když se ho snažila zvednout, nemohla ho unést a všechny nudle okolo něj začaly skákat a hopsat. Truhlář byl pak nucen vzít vál zpět a více již nedostal jinou práci a z kraje se odstěhoval. O jiném truhláři se vypráví, že z prken, která prý dokonce ukradl od cesty, vyrobil postel. Kdokoli si pak do té postele lehl, zjevil se mu prý zemřelý, jemuž bylo prkno původně věnováno. Nebo jistý mladík z Volar se vsadil, že v noci o " svátku všech mrtvých,"odnese z křižovatky umrlčí prkno a do rána na něm přespí. Ráno mladíka našel soused, byl zavalen prknem, které jej drtilo neuvěřitelnou silou k zemi. Chlapec byl k nepoznání. Za jedinou noc se z něho stala neduživá, vychrtlá a třesoucí se šedovlasá troska. Po zbytek života žil v chudobinci a stále přemílal nesrozumitelná slova, kterým nikdo nerozuměl. Výzdobou umrlčích prken se zabývali mnozí malíři a řezbáři a existovaly celé proslulé specializované dílny. Nejznámější byl nýrsky Wieder a Zippelius, jejichž signatura se na prknech objevuje nejčastěji. Tento zvyk zanikl na Šumavě po 2.svět. válce za dob totality. Zachovalá původní umrlčí prkna lze na původním místě spatřit již jen například u kapličky zasvěcené sv. Barboře a sv. Antonínovi, která byla vystavěna pro účely pohřbů dělníků - "barabů", kteří zahynuli při stavbě tunelu z Brčálníku na Špičák u Železné Rudy. Další dvě Prkna od Železné Rudy méně zdobná prkna, která stojí na původním místě, lze spatřit u cesty z Kochánova u Hartmanic k samotě Sova. Tato dvě prkna pocházejí z roku 1936 a 1939 a jsou posledními, která na české straně Šumavy, z mnoha původně v terénu osazených, zůstala. Ten, kdo chce spatřit skutečně zdobná a zachovalá prkna se musí vypravit na bavorskou stranu Šumavy, kde stojí na mnoha místech u křížků, kapliček, na krajích lesů a pod starými stromy u samot. V Bavorském lese je totiž zvyk stále symbolicky udržován. Umrlčí prkna sloužila také poutníkům k orientaci, neboť se nápisy na nich vždy uváděly jméno nejbližšího dvorce či místa. Německý název: Totenbrett, Leichenbretter.
Nerůznější způsoby domáckého zpracování dřeva, pálení dřevěného uhlí, kolomazi či potaše a následně pak sklářská nebo železářská výroba byly základními způsoby obživy neodmyslitelně spjaté s historií Šumavy a Českého lesa. Dřevěné uhlí, které má větší výhřevnost, nahradilo dřevo samotné. Dřevěné uhlí bylo potřebné pro hamry, kovárny i sklárny. Vyráběli ho uhlíři, kteří patřili k nejnuznějším členům venkovské společnosti. K postavení milíře bylo potřeba najít vhodné místo – rovné, chráněné před větrem, poblíž potoka. Pálení trvalo u středních milířů necelý týden.
Lesy, které od nepaměti pokrývaly celé pohoří, vrcholy - Šumavy a Českého lesa vždy velkou roli v životě jeho obyvatel. Nejprve byl les kácen a klučen pro získání zemědělské půdy, teprve později začalo dřevo sloužit ve větší míře ke stavbě domů, výrobě nábytku, nádob, bot (dřeváků), bylo součástí nástrojů i celé nářadí atd. Dřevo se od místa těžby sváželo do údolí a po řekách nebo vzdutých potocích se splavovalo i na vzdálené trhy. Les byl využíván i pro pastvu dobytka (tzv. lesní pastva). Sloužil také k obživě (sběr lesních plodů, lov zvěře). Do 30leté války bylo kácení stromů spíše vedlejším zaměstnáním, hlavním zdrojem obživy bylo samozásobitelské zemědělství a domácká výroba. Teprve v 2. pol. 17. st. se v souvislosti s pronikáním těžby výše do hor začaly zakládat zvláštní dřevařské osady. Hlavní vzestup zaznamenalo dřevařství v pol. 18 st. Se zvýšenou těžbou dřeva byl vydán císařský patent, jímž se zakazovalo kácet lesy na hranicích v šíři půl hodiny cesty od hranice. Se vzrůstem těžby začalo budování plavebních kanálů (Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský), které umožňovaly levně dopravit dřevo na vzdálené trhy zejména ve středních Čechách (největší podnikatelé se dřevem na Šumavě byli Schwarzenberkové). Koncem 19. století začíná význam těžby klesat, přístupná místa již byla vytěžena. Lesní odborníci poukazují na nedozírné škody způsobené bezplánovitou těžbou, proto majitelé lesů začínají s obnovou lesů. K dočasnému vzestupu dřevařství došlo opět po roce 1870, kdy po obrovské vichřici, bylo nutno co nejrychleji spadané kmeny zpracovat a stáhnout k řekám. Vzestup byl ale krátký, po odstranění škod těžba znovu poklesla. Dřevaři pracovali v malých skupinkách po 2-4 lidech, do práce chodili brzy ráno, s obloukovou pilou s koženým krytem na ostří, sekerou a pytlem, v němž měli celodenní potravu (chléb, vařené vejce, někdy sýr a slaninu) a bukovým klínem. Nezbytným doplňkem byla krátká dýmka v ústech a plstěný klobouk na hlavě chránící před deštěm. Po obědě býval určen čas k odpočinku a dřevaři ulehávali ke kratšímu spánku, což se odrazilo v životním rytmu řady vesnic, kde se podle zvyku z hor ukládali po obědě na 2 hodinky spánku. Z podhorských a horských vsí odcházeli koncem května s celou rodinou výše do lesů. Tam měli postavena dočasná obydlí, chatrče na mýtinách, kam se vracívali po řadu let za sebou (některá místa se rozrostla v osady, kolem Filipovy Hutě jich bylo přes deset). S poklesem těžby dřeva byla tato sídla opuštěna a do konce 19. století zanikla. Po poražení stromu se nejprve odřízl vršek a kmen se odvětvil. Pokud byla blízko vesnice, větve se přenechávaly nebo prodávaly sedlákům, kteří chvojím podestýlali dobytku. Z klád se škrabkou loupala kůra, někdy se velké kmeny rozřezávaly na menší polena. Po té následovalo stahování a svážení, které bylo nejnebezpečnější částí práce. V létě se používaly na nepodmáčeném terénu koňské potahy a splazy - úzká koryta ze dřeva. V zimě, kdy bylo přiblíženo k osadám nejvíce dřeva, se používaly saně. Právě toto svážení často mohutných kmenů na saních bylo velice nebezpečné a stávalo se při něm nejvíce úrazů.
Z lesů a dřeva v něm se na Šumavě získávala řada surovin pro následnou výrobu. Mezi hlavní suroviny patřila potaš, smůla, dřevěné uhlí, dehet a kolomaz. Nerůznější způsoby domáckého zpracování dřeva, pálení dřevěného uhlí, kolomazi či potaše a následně pak sklářská nebo železářská výroba byly základními způsoby obživy neodmyslitelně spjaté s historií Šumavy a Českého lesa. Potaš byla vedle prachového písku, vápna, arseniku a dalších přísad nezbytnou surovinou k výrobě skla. Potaš se získávala z popele spáleného dřeva (staré prameny uváděly na 1 kg potaše až 2 tuny smrkového dřeva). Velké stromy, které bylo obtížné kácet a svážet, se spalovaly přímo v lese (přepalovaly se u země a na místě se pálil popel). Popel se prodával do flusáren nebo rovnou do skláren, sbíral se i po vesnicích, byl vykupován od žen za malé drobnosti. Výroba většinou začínala na sv. Vojtěcha nebo sv. Jiří na jaře a končila na sv. Václava na podzim. Ve velkých kádích s vodou se popel rozpustil a vylouhoval. Usazený a vylouhovaný popel se pak sušil na slunci a užíval se jako hnojivo na pole. Někdy ho odebíraly sklárny a zhotovovaly z něj obyčejné zelené lahvové sklo. Černý louh se nalil do kotle a odpařoval se. Pod kotlem se topilo nepřetržitě 6 dnů. Po 5 dnů se stále přiléval louh a voda se odpařovala, tím hmota v kotli neustále houstla. Šestý den se už nepřilévalo a nechal se odpařit zbytek vody. Další den se nechala hmota ztuhnout a pak se potaš, pevná jako kámen, vykopávala motykou. Bývala šedá, bílá, někdy i mramorovaná. Rozdrcená se ukládala do pytlů či do sudů a prodávala se sklárnám. V lesích se také sbírala smůla - tu ke své práci potřebovali ševci, bednáři a další. Odčerpávání smůly však poškozovalo porost, proto byla tato činnost někdy zakazována (v několika vrchnostenských instrukcích se dokonce objevilo nařízení, že myslivci mohou zastřelit jako škodnou lidi, kteří přes opakované zákazy poškozují les a berou smůlu). Smůla se získávala tak, že se do kůry stromů udělala zvláštní škrabkou řada zářezů, pod něž se upevnila miska. Doma smolař smůlu čistil, přepouštěl a ukládal do soudků, v nichž ji pak odvážel na trhy. Smolaři se dali rozeznat podle vzhledu, protože byli nejšpinavější ze všech obyvatel šumavských vesnic. V 19. století tento způsob obživy zanikl. Dehet a kolomaz se vyráběl tak, že do zvláštní pece se naskládala borovicová polena, v nichž bylo dostatek pryskyřice, kousky ztuhlé smůly s kůrou, odštěpky loučí apod. Vlastní pálení probíhalo na principu suché destilace. Pec z kamenů se po naložení dřevem uzavřela, rozdělal se oheň, který pec rozpálil. Pak se otevřely průduchy v horní části pece, jimiž unikala pára. Ke dnu v důsledku žáru odkapávala dehtová hmota, která se kanálkem odváděla do přistavené nádoby.
Skašov u Nepomuka spolu s Krounou na Hlinecku patří mezi dvě nejvýznamnější místa českých zemích, kde se vyráběly soustružené a řezané hračky. Známá byla nejen výtvarnou a řemeslnou dokonalostí svých výrobků, ale pozoruhodná byla také svým bohatým sortimentem. V obou oblastech tato výroba vyvrcholila na přelomu 19. a 20. století. S počátky hračkářské výroby ve Skašově na Nepomucku se pojí legenda o vojenském vysloužilci, patrně z napoleonských válek. Tento válečný invalida se po návratu z bojiště usadil ve skašovské hospodě, kde příležitostně vypomáhal. Večer sedával se sousedy a pocestnými. Při svém vyprávění o bojích, snad aby zaměstnal ruce, začal vyřezávat různé drobnosti. Až jednou vyřezal husara na koni a následovaly další hračky. Jimi z počátku obdarovával děti ze svého okolí, později je začal prodávat cestujícím a ještě později překupníkům. Nápad vyrábět hračky se líbil ostatním obyvatelům Skašova, a tak začali vysloužilce napodobovat. Zanedlouho se tomuto odvětví věnovala převážná část občanů. Zvláště byli zaměstnáni řezbáři a soustružníci, z jejichž rukou vycházela nejrozmanitější zvířátka, husaři, vojáčkové, panenky a miminka. Nejčastější byly hračky soustružené ze dřeva, charakteristické rostlinným nebo geometrickým dekorem, nejčastěji na barevném podkladě. Ve Skašově mají tyto hračky expozici, ve které jsou výrobky z firmy Brand a Bálek ze Skašova, která se částečně zasloužila o to, že hračkářská výroba v této vsi nezanikla. Většina jejich hraček hledá inspiraci v ustálených vzorech a tak se dodnes nemění.
