Šumava.cz

Jan Werich (6.února 1905 Praha – 31.října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Obrovský obr, který ujížděl z Prahy na Šumavu do údolí pod Velhartice, kde měl chatu a chodil na ryby. Spolu s J. Voskovcem, J. Honzlem a J. Ježkem tvořil jednu z hlavních postav meziválečného Osvobozeného divadla. Jan Werich se narodil 6. února roku 1905 v Praze -Dejvicích, v rodině úředníka pojišťovny. V letech 1916 - 1924 studoval na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, zde se seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Odtud Werich přešel na Reálné gymnázium v Husově ulici na Smíchově, kde odmaturoval. Po maturitě v letech 1924 -1927 studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou nedokončil. Spolu s ním se na práva zapsal i J. Voskovec. V roce 1926 spolu Jan Werich s J. Voskovcem poprvé autorsky spolupracovali. Nějaký čas působili v redakci časopisu Přerod. Tato spolupráce stálá u vzniku prvního společného Werichova a Voskovcova úspěšného divadelního kusu, který se nazýval „Vest Pocket Revue", (malá revui do kapsičky u vesty). Premiéra této slavné hry, či spíše pásma, ovlivněného dadaistickou hravostí a poetikou, byla uvedena na scénu Osvobozeného divadla v pražské Umělecké besedě 19. dubna roku 1927. Po odehrání slavil Voskovec s Werichem obrovský úspěch. Na scéně Osvobozeného divadla pak Jan Werich společně s J. Voskovcem působili až do uzavření divadla v roce 1938. Společně vytvořili mnoho nezapomenutelných divadelních her, k nimž hudební doprovod a písně složil další z výrazných osobností Osvobozeného divadla klavírista a skladatel J. Ježek. V listopadu 1938 byla Osvobozenému divadlu úředně odebrána koncese a divadlo bylo uzavřeno. J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor J. Ježek byli nuceni opustit Československo. Všichni společně odešli do emigrace do Spojených států amerických. Ve Spojených státech Jan Werich s Voskovcem vystupovali satirickými verzemi svých her a strávili zde celou druhou světovou válku. Od roku 1942 pracovali pro Americký úřad pro válečné informace, v lednu roku 1945 pak dvojice debutovala na Broadwayi v adaptaci hry W. Shakespeara „Bouře". V roce 1945 se Werich s manželkou Zdeňkou a dcerou Janou (narozena 1935) vrátili do Československa. V roce 1945 po návratu do Čech Werich společně s Voskovcem obnovili Osvobozené divadlo, a to jako Divadlo V+W. Obnovená scéna nesloužila divákům dlouho. Po komunistickém puči v roce 1948 už nebylo možné vzhledem k politické situaci dělat politickou satiru. Poté co v roce 1950 emigroval Werichův partner Jiří Voskovec do USA, divadlo skončilo. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Po roce 1968, kdy se v období tzv. pražského jara postavil za demokratické síly, které chtěli nastolit změny ve společnosti, byl Jan Werich za husákovské éry postaven mimo hlavní proud tehdejší československé kultury a až do své smrti byl pak záměrně komunistickým režimem opomíjen. Rozhodl se pro druhou emigraci a s manželkou přešel hranici. Na počátku roku 1969 se vrátil do Prahy. Na podzim roku 1974 se naposledy setkal s přítelem Jiřím Voskovcem ve Vídni. V roce 1977 odehrál Jan Werich poslední veřejné vystoupení v sále pražské Lucerny. Poslední, co ve svém životě Jan Werich viděl, byla jeho chata u Velhartic na Šumavě. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici už se neprohrál. Do nebe si tedy nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral a měl nade vše rád. Jan Werich byl vášnivý rybář. Potok - nejlépe pstruhový - byl základní podmínkou, když si s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek v krásném údolí koupila Werichova žena v roce 1938 za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli vedle mlýn a pilu. Jen pár metrů od Werichova pozemku teče řeka Ostružná. Na jejím břehu, v meandru, kudy proplouval jeden pstruh za druhým, prostál slavný muž kus života. Mezi ramenem říčky Ostružná a širokou mlýnskou strouhou, odvádějící vodu od mlýna a pily, na prostorné, rovné louce stavbu navrhl architekt František Zelenka, který dělal v Osvobozeném divadle scénické výpravy divadelních her. Těsně před německou okupací bylo úředně zavřeno Osvobozené divadlo a Werich v roce 1939 utekl před Němci do Ameriky. Do krásné dřevěné chaty, se nastěhoval bývalý československý konzul v Berlíně doktor Zelinka. Teprve po válce nastal pravidelný každoroční rituál: Werichovi přijížděli do Velhartic na celé prázdniny. Často s dcerou Janou a pak i s vnučkou Zdeničkou, které se říkalo Fanča. Naposledy sem přijel Jan Werich v roce 1980, kdy zemřel. Právě zde upadl do bezvědomí, když mu praskl žaludeční vřed. Sanitka ho převezla do nemocnice v Klatovech a odtud do pražské nemocnice Na Františku, kde zemřel. Jan Werich zemřel 31. října roku 1980 v Praze.

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360, Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl významný husitský vojevůdce českého původu, jenž je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a autora defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je přesněji zmapováno pouze šest jeho posledních let života, záznamy o předchozích skutcích jsou nedostatečné. Je známo, že roku 1408 vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice a jako záškodník působil ve spolku jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchaných skutků proti koruně Václavem IV. omilostněn a posléze vstoupil do služeb polského krále Jagella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V roce 1419 pak byl jedním z čelních účastníků první pražské defenestrace a od této chvíle je jeho jméno neodmyslitelně spjato s prvními vojenskými úspěchy husitů a organizací husitských polních obcí. Roku 1419 bojoval již jako husitský vojevůdce v okolí Plzně. Poté opustil Plzeň. 25. 3. 1420 dovedl Jan Žižka k vítězství husitské vojsko v bitvě u Sudoměře. Když husité založili své město Tábor, stal se Žižka jedním z předních představitelů husitů. Po vyhlášení křižácké války císařem Zikmundem se husité vydali na pomoc Praze, kde 14. 7. 1420 zvítězili pod Žižkovým vedením v bitvě na Vítkově. V roce 1421 přišel v bitvě u hradu Rábí o druhé oko. Avšak i jako slepý dokázal dále být vojevůdcem a úspěšně řídit bitvy na základě popisu krajiny a situace. Zvítězil se svým vojskem v bitvě u Havlíčkova Brodu proti křižáckým vojskům (1422), v bitvě u Hradce Králové (1423), v bitvě u Malešova (1424). Poté dovedl k vítězství husity u Kouřimi, Nymburka, Českého Brodu. Jan Žižka, geniální vojevůdce, přední představitel husitského hnutí, nejslavnější epochy českých dějin, zemřel 11. října 1424 při obléhání Přibyslavi.

Roman Holý (23. února 1966, Sušice) je český hudební skladatel, zpěvák a především producent. Je frontmanem a producentem skupin J.A.R. a Monkey Business a hovoří se o něm jako o předním šířiteli funkové hudby v České republice. Skupinu J.A.R. založil symbolicky 17. 11. 1989 s Otou Klempířem a Michaelem Viktoříkem. Ještě před založením Monkey Business v roce 1999, založil skupinu Sexy Dancers, se kterou vydal a jíž produkoval jediné album Butcher On The Road v roce 1998. Skupina se po krátkém koncertování rozpadla. Spolu s Ondřejem Brouskem nahrál a produkoval v roce 2004 soundtrack k fiktivnímu neexistujícímu filmu Crushing Bliss. Je autorem hudby k několik televizním či celovečerním filmům, například: Doblba!, Experti či Zatracení. Spolu s Matějem Ruppertem vystupuje v projektu G-Point Hunters (vystupuje s nimi i Tereza Černochová nebo DJ Maceo). V České televizi moderoval televizní pořad Kinobox. Počátkem roku 2010 zakládá se zpěvákem skupiny Monkey Business Matějem Ruppertem novou kapelu Neruda, které vychází debutové stejnojmenné album Neruda u labelu EMI. Na Šumavě má chalupu nedaleko Dlouhé Vsi u Sušice.

Vladimíra Tesařová (1958) je sklářská výtvarnice ze Zbraslavi. Vystavovala v Japonsku, USA, Itálii a v Kanadě. Vytvořila velké skleněné plastiky pro bankovní domy v Praze (Komerční banka na Malostranském náměstí, Česká spořitelna ve Vodičkově ulici). Její tvorba byla ovlivněna na Umělecko-průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, když již během studia byly její práce prezentovány na výstavách v Japonsku, USA, Itálii, Belgii a v Kanadě. Velký úspěch sklidila na EXPO Sevilla ’92. Pro poutní kostel sv. Vintíře v šumavské osadě Dobrá Voda skleněný oltář. Dílo má ikonograficky připomínat osobnost patrona kostela (blahoslaveného Vintíře, často zvaného svatým) a použitím materiálu navázat na sklářskou tradici Šumavy. Oltář byl vytvořen přímo v jejím domě v Dobré Vodě. Oltářní retabulum je pojednáno jako třídílný reliéf o rozměrech 4,5 × 3,2 m a vážící téměř 4 tuny ve formě skleněné tavené plastiky z kompozičního skla. Střední (největší) část znázorňuje Kristovu oběť na kříži, v postranních křídlech triptychu jsou zpodobněny postavy světců spojených s osobou bl. Vintíře a světci uctívaní ve střední Evropě. V levé části je zobrazen sv. Štěpán a jeho manželka bl. Gisela, bl. Vintíř, opat sv. Gothard, sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka Česká. Na pravém křídle je umístěn sv. Jan Křtitel, sv. Václav, patroni Evropy Cyril a Metoděj, řezenský biskup sv. Wolfgang, císař sv. Jindřich II., sv. Ludmila. Celkově má oltář šířku 5 m, výšku 3,5 m a hmotnost 7 tun. Podílela se také na zajímavém projektu vedoucí pramen u Hauswaldské kaple nedaleko Srní. Vlastní a provozuje penzion na Dobré Vodě nedaleko Hartmanic.