lokalita: sušicko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Štěpán Ruda je kuchařem ve své "Hospůdce U Štěpána", kterou proslavil mimo její kvalitní služby televizní pořad "Ano, šéfe!" z dílny TV Prima, kterou navštívil v rámci natáčení Zdeněk Pohlreich rovnou ve dvou dílech a ocenil ji zcela vyjímečně třemi hvězdami!
Jan Werich (6.února 1905 Praha – 31.října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Obrovský obr, který ujížděl z Prahy na Šumavu do údolí pod Velhartice, kde měl chatu a chodil na ryby. Spolu s J. Voskovcem, J. Honzlem a J. Ježkem tvořil jednu z hlavních postav meziválečného Osvobozeného divadla. Jan Werich se narodil 6. února roku 1905 v Praze -Dejvicích, v rodině úředníka pojišťovny. V letech 1916 - 1924 studoval na Reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, zde se seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Odtud Werich přešel na Reálné gymnázium v Husově ulici na Smíchově, kde odmaturoval. Po maturitě v letech 1924 -1927 studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou nedokončil. Spolu s ním se na práva zapsal i J. Voskovec. V roce 1926 spolu Jan Werich s J. Voskovcem poprvé autorsky spolupracovali. Nějaký čas působili v redakci časopisu Přerod. Tato spolupráce stálá u vzniku prvního společného Werichova a Voskovcova úspěšného divadelního kusu, který se nazýval „Vest Pocket Revue", (malá revui do kapsičky u vesty). Premiéra této slavné hry, či spíše pásma, ovlivněného dadaistickou hravostí a poetikou, byla uvedena na scénu Osvobozeného divadla v pražské Umělecké besedě 19. dubna roku 1927. Po odehrání slavil Voskovec s Werichem obrovský úspěch. Na scéně Osvobozeného divadla pak Jan Werich společně s J. Voskovcem působili až do uzavření divadla v roce 1938. Společně vytvořili mnoho nezapomenutelných divadelních her, k nimž hudební doprovod a písně složil další z výrazných osobností Osvobozeného divadla klavírista a skladatel J. Ježek. V listopadu 1938 byla Osvobozenému divadlu úředně odebrána koncese a divadlo bylo uzavřeno. J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor J. Ježek byli nuceni opustit Československo. Všichni společně odešli do emigrace do Spojených států amerických. Ve Spojených státech Jan Werich s Voskovcem vystupovali satirickými verzemi svých her a strávili zde celou druhou světovou válku. Od roku 1942 pracovali pro Americký úřad pro válečné informace, v lednu roku 1945 pak dvojice debutovala na Broadwayi v adaptaci hry W. Shakespeara „Bouře". V roce 1945 se Werich s manželkou Zdeňkou a dcerou Janou (narozena 1935) vrátili do Československa. V roce 1945 po návratu do Čech Werich společně s Voskovcem obnovili Osvobozené divadlo, a to jako Divadlo V+W. Obnovená scéna nesloužila divákům dlouho. Po komunistickém puči v roce 1948 už nebylo možné vzhledem k politické situaci dělat politickou satiru. Poté co v roce 1950 emigroval Werichův partner Jiří Voskovec do USA, divadlo skončilo. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Po roce 1968, kdy se v období tzv. pražského jara postavil za demokratické síly, které chtěli nastolit změny ve společnosti, byl Jan Werich za husákovské éry postaven mimo hlavní proud tehdejší československé kultury a až do své smrti byl pak záměrně komunistickým režimem opomíjen. Rozhodl se pro druhou emigraci a s manželkou přešel hranici. Na počátku roku 1969 se vrátil do Prahy. Na podzim roku 1974 se naposledy setkal s přítelem Jiřím Voskovcem ve Vídni. V roce 1977 odehrál Jan Werich poslední veřejné vystoupení v sále pražské Lucerny. Poslední, co ve svém životě Jan Werich viděl, byla jeho chata u Velhartic na Šumavě. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici už se neprohrál. Do nebe si tedy nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral a měl nade vše rád. Jan Werich byl vášnivý rybář. Potok - nejlépe pstruhový - byl základní podmínkou, když si s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek v krásném údolí koupila Werichova žena v roce 1938 za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli vedle mlýn a pilu. Jen pár metrů od Werichova pozemku teče řeka Ostružná. Na jejím břehu, v meandru, kudy proplouval jeden pstruh za druhým, prostál slavný muž kus života. Mezi ramenem říčky Ostružná a širokou mlýnskou strouhou, odvádějící vodu od mlýna a pily, na prostorné, rovné louce stavbu navrhl architekt František Zelenka, který dělal v Osvobozeném divadle scénické výpravy divadelních her. Těsně před německou okupací bylo úředně zavřeno Osvobozené divadlo a Werich v roce 1939 utekl před Němci do Ameriky. Do krásné dřevěné chaty, se nastěhoval bývalý československý konzul v Berlíně doktor Zelinka. Teprve po válce nastal pravidelný každoroční rituál: Werichovi přijížděli do Velhartic na celé prázdniny. Často s dcerou Janou a pak i s vnučkou Zdeničkou, které se říkalo Fanča. Naposledy sem přijel Jan Werich v roce 1980, kdy zemřel. Právě zde upadl do bezvědomí, když mu praskl žaludeční vřed. Sanitka ho převezla do nemocnice v Klatovech a odtud do pražské nemocnice Na Františku, kde zemřel. Jan Werich zemřel 31. října roku 1980 v Praze.
Josef Váchal (23. září 1884, Milavče u Domažlic – 10. května 1969, Studeňany u Jičína) byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a v neposlední řadě také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření.
Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360, Trocnov – 11. října 1424 u Přibyslavi) byl významný husitský vojevůdce českého původu, jenž je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a autora defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je přesněji zmapováno pouze šest jeho posledních let života, záznamy o předchozích skutcích jsou nedostatečné. Je známo, že roku 1408 vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice a jako záškodník působil ve spolku jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchaných skutků proti koruně Václavem IV. omilostněn a posléze vstoupil do služeb polského krále Jagella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V roce 1419 pak byl jedním z čelních účastníků první pražské defenestrace a od této chvíle je jeho jméno neodmyslitelně spjato s prvními vojenskými úspěchy husitů a organizací husitských polních obcí. Roku 1419 bojoval již jako husitský vojevůdce v okolí Plzně. Poté opustil Plzeň. 25. 3. 1420 dovedl Jan Žižka k vítězství husitské vojsko v bitvě u Sudoměře. Když husité založili své město Tábor, stal se Žižka jedním z předních představitelů husitů. Po vyhlášení křižácké války císařem Zikmundem se husité vydali na pomoc Praze, kde 14. 7. 1420 zvítězili pod Žižkovým vedením v bitvě na Vítkově. V roce 1421 přišel v bitvě u hradu Rábí o druhé oko. Avšak i jako slepý dokázal dále být vojevůdcem a úspěšně řídit bitvy na základě popisu krajiny a situace. Zvítězil se svým vojskem v bitvě u Havlíčkova Brodu proti křižáckým vojskům (1422), v bitvě u Hradce Králové (1423), v bitvě u Malešova (1424). Poté dovedl k vítězství husity u Kouřimi, Nymburka, Českého Brodu. Jan Žižka, geniální vojevůdce, přední představitel husitského hnutí, nejslavnější epochy českých dějin, zemřel 11. října 1424 při obléhání Přibyslavi.
Karel Klostermann (13. února 1848 – 16. července 1923) byl českoněmecký spisovatel s regionálním zaměřením na oblast Šumavy. Představitel realismu a tzv. venkovské prózy, jehož sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí.
Roman Holý (23. února 1966, Sušice) je český hudební skladatel, zpěvák a především producent. Je frontmanem a producentem skupin J.A.R. a Monkey Business a hovoří se o něm jako o předním šířiteli funkové hudby v České republice. Skupinu J.A.R. založil symbolicky 17. 11. 1989 s Otou Klempířem a Michaelem Viktoříkem. Ještě před založením Monkey Business v roce 1999, založil skupinu Sexy Dancers, se kterou vydal a jíž produkoval jediné album Butcher On The Road v roce 1998. Skupina se po krátkém koncertování rozpadla. Spolu s Ondřejem Brouskem nahrál a produkoval v roce 2004 soundtrack k fiktivnímu neexistujícímu filmu Crushing Bliss. Je autorem hudby k několik televizním či celovečerním filmům, například: Doblba!, Experti či Zatracení. Spolu s Matějem Ruppertem vystupuje v projektu G-Point Hunters (vystupuje s nimi i Tereza Černochová nebo DJ Maceo). V České televizi moderoval televizní pořad Kinobox. Počátkem roku 2010 zakládá se zpěvákem skupiny Monkey Business Matějem Ruppertem novou kapelu Neruda, které vychází debutové stejnojmenné album Neruda u labelu EMI. Na Šumavě má chalupu nedaleko Dlouhé Vsi u Sušice.
Kateřina Neumannová (15. února 1973, Písek) je bývalá česká běžkyně na lyžích a bikerka, olympijská vítězka a mistryně světa v běhu na lyžích. Potom byla prezidentkou organizačního výboru Mistrovství světa v severském lyžování 2009. V současnosti působí Neumannová na Ministerstvu obrany jako referentka, kde má na starost koncepci armádního sportu a reprezentace. Narodila se v Písku, na Kvildě trénovala, na Churáňově je spolumajitelkou luxusního penzionu.
Vladimíra Tesařová (1958) je sklářská výtvarnice ze Zbraslavi. Vystavovala v Japonsku, USA, Itálii a v Kanadě. Vytvořila velké skleněné plastiky pro bankovní domy v Praze (Komerční banka na Malostranském náměstí, Česká spořitelna ve Vodičkově ulici). Její tvorba byla ovlivněna na Umělecko-průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, když již během studia byly její práce prezentovány na výstavách v Japonsku, USA, Itálii, Belgii a v Kanadě. Velký úspěch sklidila na EXPO Sevilla ’92. Pro poutní kostel sv. Vintíře v šumavské osadě Dobrá Voda skleněný oltář. Dílo má ikonograficky připomínat osobnost patrona kostela (blahoslaveného Vintíře, často zvaného svatým) a použitím materiálu navázat na sklářskou tradici Šumavy. Oltář byl vytvořen přímo v jejím domě v Dobré Vodě. Oltářní retabulum je pojednáno jako třídílný reliéf o rozměrech 4,5 × 3,2 m a vážící téměř 4 tuny ve formě skleněné tavené plastiky z kompozičního skla. Střední (největší) část znázorňuje Kristovu oběť na kříži, v postranních křídlech triptychu jsou zpodobněny postavy světců spojených s osobou bl. Vintíře a světci uctívaní ve střední Evropě. V levé části je zobrazen sv. Štěpán a jeho manželka bl. Gisela, bl. Vintíř, opat sv. Gothard, sv. Jan Nepomucký, sv. Anežka Česká. Na pravém křídle je umístěn sv. Jan Křtitel, sv. Václav, patroni Evropy Cyril a Metoděj, řezenský biskup sv. Wolfgang, císař sv. Jindřich II., sv. Ludmila. Celkově má oltář šířku 5 m, výšku 3,5 m a hmotnost 7 tun. Podílela se také na zajímavém projektu vedoucí pramen u Hauswaldské kaple nedaleko Srní. Vlastní a provozuje penzion na Dobré Vodě nedaleko Hartmanic.