lokalita: vyšebrodsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
Klášterní kostel s přilehlými budovami byl stavěn od 60. let 13. století dokončen v 80. letech 14. století. Založil jej Vok z Rožmberka a povolal sem cisterciáky z rakouského Wilheringu. Na přání zakladatele se Vyšší Brod stal rodovým klášterem, v němž bylo pohřbeno deset generací této rodiny. Opat Tecellin Jaksch odmítl vpustit do kláštera Adolfa Hitlera při jeho návštěvě Sudet. Za války byl zatčen gestapem a část války prožil ve vězení. Nacisté klášter v roce 1941 zrušili. Po válce se někteří mniši vrátili a pokusili se klášter obnovit, což jim překazil rok 1948 a nástup komunistů k moci. Ti postupně všechny kláštery a řády zrušili. Po roce 1989 byl klášter cisterciákům vrácen, postupně sem přišli i mniši… V rámci prohlídek je přístupný kostel, kapitulní síň, knihovna a obrazárna. V budově opatství sídlí také Poštovní muzeum.
Horská synagoga v Hartmanicích byla postavena v letech 1883–1898. Nacisty byla uzavřena roku 1938. Později sloužila jako truhlárna, sklad pneumatik, apod. V roce 2003 došlo k vážnému poškození střechy a hrozil definitivní zánik celé budovy. Synagogy se ujalo občanské sdružení Památník Hartmanice, založené Ing. Michalem Klímou. O tři roky později, v roce 2006, byla synagoga slavnostně otevřena. Jedná se údajně o nejvýše položenou synagogu v Česku a střední Evropě. Památka byla oceněná porotou jako Stavba roku 2006 Plzeňského kraje. Na vzniku synagogy, která byla slavnostně zasvěcena 26. května 1884 se podílel Isak Simon Bloch a projektoval ji Georg Beywl. Ten byl od 21. května 1871 předsedou židovské náboženské obce v Hartmanicích. Isak Simon Bloch se ve své funkci se pokusil opakovaně zvrátit negativní stanovisko českého místodržitelství v Praze i vídeňského ministerstva kultu a vyučování k autonomii hartmanické náboženské obce. Toho dne 26. května roku 1884 se kolem jedné hodiny odpoledne shromáždili ve starém kundratickém templu účastníci slavnosti, vyslechli tu německou řeč sušického rabína Dr. Adolfa Jaraczewskyho (žil v letech 1829-1911, narodil se v dnešním Polsku, zemřel v Bádensku-Württembersku) a v průvodu se odebrali do blízkých Hartmanic (zatímco v Kundraticích už podle sčítání lidu z roku 1880 žilo toliko 19 Židů, v Hartmanicích se tehdy k židovské víře přihlásilo 102 osob z celkového počtu 863 obyvate1 městečka).
Cisterciácký klášter byl založen roku 1263 českým králem Přemyslem Otakarem II. a původně se Svatá Koruna (lat. Sancta Corona), podle relikvie trnu z Kristovy koruny, kterou Přemysl Otakar II. obdržel nepřímo od francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Roku 1420 byl klášter dvakrát přepaden husitskými vojsky, mezi nimiž byli poddaní kláštera. Pokládán za jeden z nejcennějších komplexů gotické architektury ve střední Evropě. V objektu je instalována stálá výstava "Písemnictví v jižních Čechách".
Krypty pod klatovským jezuitským kostelem zasvěceným Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Ignácovi, dnes známé jako klatovské katakomby, byly budovány jako součást stavby kostela v létech 1656 – 1676. Podle plánů stavitelů se staly pohřebištěm příslušníků jezuitského řádu a jeho dobrodinců z řad místní šlechty, vojska, měšťanů. V létech 1676 – 1783 do nich bylo uloženo k věčnému spánku více než 200 zemřelých. V roce 1784 panovník Josef II zakázal pohřbívání v kryptách, a tak posledním zde pohřbeným se stal v roce 1783 Antonín Weichs. Zřejmě nejznámějším z pohřbených je Pater Adalbert Chanovský z Dlouhé Vsi, misionář působící v jihozápadních Čechách v 1.polovině 17. století. Těla položená na hoblinách v dubových rakvích byla obložena chmelem. Každá rakev byla označena olověnou identifikační destičkou. Působením vzduchu dovedeného do krypt důmyslným systémem větracích kanálů došlo k jejich postupnému vysušení – k mumifikaci – tak, že dnes váží 8 – 10 kg. Větrací systém, jenž ústil až na střeše kostela, zajišťoval v katakombách relativně stálou teplotu a vlhkost vzduchu. Po dlouhá léta byla těla prakticky nedotčena. Při opravě střechy jezuitského kostela ve 30. letech 20. století zasypali dělníci stavebním odpadem větrací šachty a kanály, které stoupaly zdivem pilířů až pod střešní římsu. Tím se zcela změnilo prostředí ve sklepení a převážná část mumií se rozpadla. Celkem 140 zničených mumií bylo v roce 1937 pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově sv. Jakuba v Klatovech. Místo uložení ostatků připomíná pamětní kámen s textem. Dnes mohou návštěvníci v klatovských katakombách zhlédnout 30 mumifikovaných těl, 7 dalších je uloženo ve veřejnosti nepřístupné části krypt. Všechna těla jsou předmětem péče konzervátorů, i klimatické podmínky krypt se stará klimatolog. Katakomby, jež se během času staly významnou klatovskou památkou, atmosférou spojující věčnost s časností, připomínají nejen historii města a jezuitského řádu. Lze v nich pohlédnout do tváří těch, jejichž životy a činy se podílely na vytvoření dodnes viditelné tváře Klatov – k ní patří kostel, kolej, seminář, škola – gymnázium. Všechny tyto budovy vystavěli jezuité a výrazně tak změnili architekturu velké části jihozápadního města. Ačkoliv dnes klatovské katakomby lze navštívit jako "samostatný objekt", byly vždy součástí kostela. Původní vstup do katakomb byl z chrámové lodi, další pak z bývalé latinské školy (dnes komplex divadla).
Jedná se o objekt bývalé židovské synagogy ve Kdyni, která je podle hodnocení odborníků vyjímečně dochovaným příkladem synagogální architektury v Čechách, dokonce údajně 3. nejzachovalejší v Západních Čechách. Postavena byla v letech 1862 – 1863 v historizujícím, neorománském slohu poblíž náměstí. Potřebné finance na její stavbu mezi sebou sesbírali členové kdyňské židovské náboženské obce. Zasvěcena byla 21. ledna 1863, ale od roku 1929 se konaly bohoslužby jen o svátcích, naposledy v roce 1936. Uvnitř také bývala od roku 1871 pamětní deska se jmény hlavních stavebníků, kterými byli např. Isak Augstein, Eliáš Klaubr nebo Jakub Hutter. Za 1. světové války tady byli ubytováni uprchlíci. Druhou světovou válku přežila synagoga celkem bez úhony zřejmě jako skladiště. Po válce přešla do majetku Československé církve husitské. Počátkem 60. let byla jako modlitebna církve husitské navržena k prohlášení za kulturní památku, které se však nejspíš neuskutečnilo. Teprve od roku 1993 se z podnětu referátu Okresního úřadu Domažlice začal o stavbu zajímat Památkový ústav v Plzni, pak i Židovská náboženská obec v Plzni, která zprostředkovala velice cennou pomoc Židovského muzea z Prahy, jmenovitě pana PhDr. Arno Paříka. V roce 1994 církev synagogu prodala za 800 000 Kč soukromému vlastníkovi, který ji chtěl přeměnit na pivnici. Město Kdyně nakonec po dlouhých jednáních synagogu vykoupilo, získalo do svého vlastnictví a nechalo zčásti opravit. Ministerstvo kultury ČR ji na základě návrhu Památkového ústavu v Plzni prohlásilo za národní kulturní památku. V budově synagogy je v současné době umístěno malé muzeum dokumentující historii města Kdyně. Součástí stavby je dnes též nově otevřeno Informační centrum města Kdyně.
Klášter benediktinského řádu založený roku 1115 knížetem Vladislavem I. Na počátku 14. století patřil mezi nejbohatší kláštery v českém království. Roku 1393 byl za potvrzení nového kladrubského opata stíhán a umučen sv. Jan Nepomucký. Původní románská bazilika byla v období let 1712 – 1726 přestavěna Janem Blažejem Santinim ve stylu tzv. barokní gotiky. Roku 1770 byla dokončena stavba nového konventu dle projektu K. I. Dienzenhofera. Dva roky po smrti opata Amanda Streera byl klášter v roce 1785 zrušen Josefem II. Roku 1825 získal areál Alfréd I. Windischgrätz. Rod Windischgrätzů využíval klášter nejprve jako hospodářská stavení, po první pozemkové reformě sloužil i k obytným účelům. Roku 1945 přechází památka do správy státu.
V roce 1860 byla nedaleko Borových Lad postavena kaplička zásluhou statkářské rodiny Franze a Doroty Müllerových z Borových Lad s názvem kaple Svatého kříže. Ti se také spolu krejčím z Pravětínských Lad Johanem Freidlem postarali o vnitřní vybavení kaple, farář Leopard Zdiarsky kapli 16. září 1860 slavnostně vysvětil. Z iniciativy manželů vzešla i přiléhající křížová cesta doplněna v roce 1864 o železný kříž, jenž se jako jediný dochoval až do dnešních dob. Roku 1880 udělil vimperský vikariát farnosti na nedalekém Novém Světě povinnost sloužit zde během každého roku hned 3 mše. Kaple i s křížovou cestou přežila obě světové války téměř bez úhony. Poslední bohoslužba se tu konala roku 1944. Pak ustaly Anenské poutě (nazývané také Annafest) konané koncem července, na které se sjížděli lidé ze širokého okolí. Stavba postavená z kamenů bývalé strážní věže a pozdější lovecké útulny začala pomalu chátrat. Naposledy tu v roce 1950 v neděli na sv. Annu sloužil kněz Karel Fořt slavnostní mši. V následujících letech zmizela výzdoba i vnitřní vybavení svatostánku, obrazy, grafický ocelorytinový list od barona Walthera von Burga (vášnivého loveckého návštěvníka zdejšího revíru). Nakonec v roce 1956 byla kaple i s křížovou cestou srovnána se zemí. Po roce 2000 obec Borová Lada kapličku znovu postavila podle dochovaných obrazů a fotografií.
Tradovaná legenda vypráví o snu hajného Paula Rausche jednoho letního večera roku 1789. Byl ve službě u baronesy Marie Elisabethy von Hafenbrädl (1758-1825), majitelky statku Debrník zapsaného v zemských deskách. Při odpočinku na pařezu cestou pancíře na Hladový vrch ho přemohl spánek. Ve snu mu nějaká žena držící za ruku asi dvanáctileté děvčátko řekla: „Dobrý příteli, postav zde promne a mé dítě nějaké přístřeší, neboť já jsem matka svatá Anna. V noci měla jeho manželka podobný sen. Až pak si oba manželé vše vzájemně sdělili. Stavbou kaple svaté Anny manželé splnili její snažnou prosbu. Kaple na Hladovém vrchu proto byla nazývána i po nich - kaple Rauscheových. Od roku 1856 se zde uctíval železnorudský milostnými raz Panny Marie Pomocné. Od roku 1894 se nechají doložit prosebná procesí ke kapli svaté Anny. Roku 1954 přestala být kaple udržována a postupně zchátrala. Roku 1995 se konalo vysvěcení nově zřízené kaple. Hladový vrch se dříve nazýval i hora Kalvárie. Roku 1815 nechává křížovou cestu zřídit 14 občanů z Železné Rudy. Dne 20. října 1815 ji vysvětil zdejší farář Johann Wolfgang Kolbeck (1780-1865). Renovace proběhla roku 1864 z podnětu faráře Franze Xavera Fleischmanna na zastaveních křížové cesty postaveny sloupky vytesané ze žuly, s obrazy malovanými na železném plechu. Roku 1927 malíř Moritz Stoiber z Zwieselu renovoval obrazy na křížové cestě. Byly vysvěceny děkanem Andreasem Ulovecem. Roku 1935 renovuje křížovou cestu malíř Hans Wudy. Do roku 1992 zbyly z celé křížové cesty jen poškozené žulové sloupky a kaple už neexistovala. Dnes stojí opět na stejném místě vystavená ze sbírky. Obrazy jsou kopie originálů malovaných Johanem Georgem Wittmannem, ty i oltářní obraz v kapli namalovala rodačka ze Železné Rudy paní Helga Huttner – Hasenkopf olejovými barvami na hliníkový plech. Zhotovila i okna z barevných segmentů spojených olovem. 0 obnovu kaple i křížové cesty se významně zasadila i Milena Vobrová.