Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938). Dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou menšinou Německu byla podepsána zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie). Zástupci československé vlády na konferenci pozváni nebyli - dohoda byla pro ČSR ultimátem, které pod nátlakem přijala. V říjnu 1938 vyhověla ČSR i územním požadavkům Polska (Těšínsko) a v listopadu i Maďarska (jižní a východní Slovensko, značná část Podkarpatské Rusi). Zástupci se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu. Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění: (1) Vyklizení začne 1. října | (2) Spojeného království, Francie a Itálie se shodly, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října, aniž by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a že Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez poškození uvedených zařízení | (3) Podrobnosti vyklizení budou stanoveny mezinárodní komisí složenou ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa | (4) Obsazování převážně německého území německými jednotkami začne 1. října. Čtyři oblasti vyznačené na připojené mapě budou obsazovány německými vojsky následovně: Území označené číslem I 1. a 2. října; území označené číslem II 2. a 3. října; území označené číslem III 3., 4. a 5. října; území označené číslem IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru bude neprodleně zjištěno výše uvedenou mezinárodní komisí a bude obsazeno německými jednotkami do 10. října | (5) Mezinárodní komise uvedena v odstavci 3 určí oblasti, ve kterých se bude konat plebiscit. Tyto oblasti budou do zjištění jeho výsledků obsazeny mezinárodními jednotkami. Stejná komise stanoví způsob, jakým se hlasování bude konat, vycházejíc ze Saarského plebiscitu. Komise také stanoví datum jeho konání, ne pozdější než konec listopadu | (6) O konečné podobě hranic rozhodne mezinárodní komise. Tato komise bude také oprávněna doporučit čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech menší úpravy v přísně etnograficky určovaných oblastech, které mají být připojeny bez plebiscitu | (7) V oblastech připadajících Německu bude zaručena možnost příchodu a odchodu, které bude moci být využíváno v šesti měsících od data podepsání této dohody. Německo-Československá komise bude určovat podrobnosti této možnosti, berouc ohledy na ulehčení otázek přemisťování obyvatelstva a usazování vyvstávajících z uvedeného odevzdání území | (8) Československá vláda ve lhůtě čtyř týdnů po podepsání této dohody propustí ze svých vojenských a policejních sil jakéhokoli sudetského Němce, který si to bude přát, a Československá vláda ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají trest za politické zločiny | Mnichov, 29. září 1938 | ADOLF HITLER, NEVILLE CHAMBERLAIN, EDUARD DALADIER, BENITO MUSSOLINI.
Reprezentativní sídlo nacistické strany NSDAP bylo vystavěno v letech 1933-1937 po vykoupení a demolici místních domů když první plány pocházely již z roku 1931. Architektem byl pověřen Pavel Ludwig Troost. Stavba byla dokončena tři roky po jeho smrti architektem Leonhard Gall. Budovu nechvalně proslavilo, že zde v noci z 29. na 30.září 1938 byla v kanceláři Hitlera podepsána Mnichovská dohoda. Od roku 1945 zde a ve vedlejší správní budově skladovala americká armáda umělecká díla uloupená nacisty během války. To se stalo námětem k filmu ve filmu Momunents men natočeného v roce 2014. Následně zde byl Amerika Haus. V roce 1954 se zde přestěhovala Vysoká škola hudební a divadelní v Mnichově (Hochschule für Musik und Theater München). V roce 1954 byla původní kongresová hala přestavěna na koncertní síň.
Soudní případ Přeštice a Bojanovice byl komunistický proces v Plzni, který začal v roce 1976, během něhož čtrnáct lidí mělo dostat vysoké tresty za přečiny, kterými bylo například třeba hanobení míru a hrozilo jim až patnáct let žaláře. Šlo o proces s hudební skupinou The Plastic People of the Universe (Rocková skupina Plastic People of the Universe vznikla v roce 1969. Věnovala se psychedelické hudbě, později zhudebňování české poezie), jejím managerem Ivanem Magorem Jirousem a dalšími pro trestný čin výtržnictví v organizované skupině, kterého jsme se měli dopustit tím, že jsme společně zorganizovali a uskutečnili přednášku Ivana Jirouse a koncert Svatopluka Karáska a Karla Soukupa v Přešticích. Na obranu obviněných se však postavily významné osobnosti české intelektuální elity, jejichž účast nikdo nečekal. Nakonec byli v bojanovickém případě odsouzení jen čtyři a v přeštickém tři příslušníci undergroundu. A to se ještě na příkaz shora s procesem raději čekalo, až bude po volbách. Případ z Plastiky měl být prostorem pro všeobecné odsouzení undergroundu, propagandistický dokument Atentát na kulturu, který byl natočený v následujícím roce, ukázal členy kapel Plastic People i DG 307 jako feťáky, vyznávající volnost v lásce a v sexu, a jejichž hudbu kromě nejbližších stoupenců nikdo nechtěl poslouchat. Stejně jako u soudu, i ve filmu byly použity texty Milana Knížáka z Aktualu, protože původní texty obou kapel nenaplňovaly dostatečně představu zavrženíhodného umění. Před zahájením procesu se dokonce nesměli obžalovaní stříhat, aby na veřejnost působili dostatečně strašidelně. Postupně se ovšem k vlasatcům (máničkám) na obhajobu svobody začali připojovat lidé, kteří mezi ně na první pohled nezapadali,starší občané perzekuovaní z politických důvodů. Když se rozpoutal případ Bojanovice, Václav Havel s Jiřím Němcem se díky známosti s Jirousem pustili do obhajoby hudebníků s takovou vervou, že překvapila zúčastněné strany a samotný disent v očích undergroundu výrazně stoupl. Díky aktivitě obou disidentů na protest proti uvěznění vlasatců z undergroundu vystoupily i intelektuální osobnosti jako Jan Patočka, Václav Černý, Ivan Klíma nebo Zdeněk Mlynář. Proces, který byl zpočátku plánován jako demonstrativní a měl ukázat jakou moc komunistický režim má, se postupně změnil ve frašku. Na místo toho vzniklo spojení, ze kterého vyšel nejdříve Výbor na obranu nespravedlivě odsouzených a posléze Charta 77.
