V roce 1964 Státní bezpečnost připravila a uskutečnila operaci s krycím názvem Neptun. Jednalo se o senzační nález beden s tajnými nacistickými dokumenty, ukrytých na dně šumavského Černého jezera. U nálezu byla Československá televize a natočila dokument, který sklidil velký divácký úspěch a oceněn byl i na mezinárodním festivalu. Jednalo se ovšem o mystifikaci StB, která měla ovlivnit veřejné mínění nejen v ČSSR, ale hlavně v zahraničí - zejména v SRN a Rakousku, a diskreditovat některé světové politiky. Účinkem se neminula, protože způsobila několik odchodů politiků z veřejné scény i pár sebevražd! V SRN v té době končila lhůta vymezená tamní ústavou na stíhání trestného činu vraždy, kam spadaly i nacistické zločiny. Promlčecí doba měla vstoupit v platnost dne 8. května 1965. V západoněmecké společnosti proto probíhala ostrá diskuse mezi zastánci promlčení a odpůrci, kteří argumentovali tím, že se dosud nepodařilo usvědčit všechny válečné zločince. Hlavním cílem akce proto bylo ovlivnit především západoněmeckou vládu, aby promlčecí lhůta v platnost nevstoupila. Dalším cílem bylo vytvořit ve světě dojem, že Západní Německo je pokračovatelem nacistického Německa. Konečně třetím cílem bylo znejistit západní svět tvrzením, že mezi nalezenými dokumenty se nacházejí tajné seznamy nacistických konfidentů. Akci Neptun připravil nově vzniklý 8. odbor aktivních opatření I. správy Ministerstva vnitra, který se zabýval dezinformacemi, politickými provokacemi a propagandou vůči západním zemím. Pracovníci odboru se nechali inspirovat událostmi z podzimu 1963. Z rakouského jezera Toplitsee byly tehdy vyzdviženy desítky beden s falešnými anglickými librami. Příslušníci rozvědky využili příležitosti, která se jí neplánovaně naskytla v první polovině roku 1964. Redaktoři populárního televizního magazínu pro mládež Zvědavá kamera se chystali natáčet televizní dokument o údajných záhadách Čertova a Černého jezera. Jedním ze sportovních potápěčů Svazarmu, které si televizní štáb na prohlídku dna obou jezer najal, byl totiž i zástupce náčelníka 8. odboru Ladislav Bittman s krycím jménem kapitán Brychta. Pracovníky odboru napadlo, že v šumavských jezerech zinscenují senzační nález beden po nacistech, které budou obsahovat dosud neznámé závažné dokumenty. Podobné dokumenty rozvědky socialistických zemí dlouhá léta vlastnily, ale vědomě je zadržovaly, aby jimi mohli získávat agenty na Západě. Průzkum dna Černého a Čertova jezera svazarmovští potápěči prováděli koncem dubna 1964. O akci bylo na Ministerstvu vnitra rozhodnuto v květnu 1964. Natáčení televizního dokumentu začalo koncem června 1964. Dne 20. června byly z Prahy na Šumavu tajně dovezeny čtyři upravené bedny. Na dno Černého jezera byly uloženy v noci na 21. června 1964. V bednách ovšem byly uloženy prázdné papíry, protože se do té doby nepodařilo získat ze sovětských archivů potřebné dokumenty. Tyto bedny svazarmovští potápěči objevili 3. července 1964. Prostor kolem jezer byl pro veřejnost uzavřen. Na místo dorazil potápěčský oddíl Ministerstva vnitra a ženijní jednotka sušické brigády Pohraniční stráže. O dva dny později byly uveřejněny v československém tisku první zprávy o nálezu. Novináři se k jezeru začali sjíždět 7. července. Bedny byly vytaženy ve dnech 11. až 13. července a do Prahy byly v konvoji s velkou pompou převezeny 14. července. Konvoj tvořily čtyři motocykly, GAZ, nákladní vůz, sanitka Pohraniční stráže a vůz SNB. Místem určení byl Kriminalistický ústav. Dne 16. července večer vydalo Ministerstvo vnitra prostřednictvím ČTK tiskovou zprávu, kde potvrdilo, že bedny obsahují nacistické písemnosti. V tisku byla tato zpráva zveřejněna 17. července. Mezitím potápěči pokračovali v ohledávání dna obou jezer a vylovili několik skutečných pozůstatků z doby 2. světové války, například bedničky s třaskavinami či trosky letadla. První články o průzkumu šumavských jezer přinesla Večerní Praha 24. a 27. června 1964. Článků v denním tisku přibylo až 7. července po nálezu beden. U Černého jezera se vystřídalo 51 novinářů z denního tisku a rozhlasu, štáb televize, štáb Krátkého filmu a fotografové. Byl mezi nimi jen jeden zahraniční novinář z Vídně - ostatní zahraniční listy přebíraly zprávy z ČTK, stejně jako Rudé právo. Pravidelné denní reportáže a zprávy přinášely Večerní Praha, Svobodné Slovo, Lidová demokracie, Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny, rozhlas a televize. První informace ovšem dostávala od Ministerstva vnitra zpravodajka ČTK Marie Kocíková, která byla u jezer přítomna po celou dobu. Svými zprávami tak ovlivňovala ostatní novináře, kteří se na její zprávy ve svých článcích odvolávali. Zprávy ČTK přebíraly hlavní světové agentury. Největší zájem projevila agentura REUTER a časopis LIFE, jehož redakce dokonce uzavřela s ČTK dohodu o exkluzivní reportáži z průzkumu a jezerních nálezech. Veškeré dění bylo soustředěno do hotelu Sirotek Špičák, kde byli ubytováni potápěči i novináři. Pro novináře se v hotelu pořádaly tiskové konference a setkání s potápěči, pyrotechniky a pohraničníky. Nález v Černém jezeře vzbudil v Československu i v zahraničí velký ohlas. Zprávy a dohady o nálezu podnítily řadu občanů k podávání různých informací, které měly být vodítkem k hledání úkrytů na území republiky, kde nacisté v závěru války schovali různé dokumenty nebo uloupené cennosti. Novináři i příslušníci Ministerstva vnitra také nasbírali mnoho nejrůznějších informací o oblasti jezer z doby 2. světové války. Mezinárodní televizní společnosti Eurovise a Intervise požádaly Československou televizi o možnost převzít jejich dokument, který byl vysílán 4. srpna 1964 a několik západních společností projevilo zájem o koupi tohoto dokumentu. Čertovo jezero po jeho zpřístupnění navštívilo na 4 tisíce československých a zahraničních návštěvníků. Přestože někteří novináři získávali pocit, že s nimi Ministerstvo vnitra nehraje zcela čistou hru, mystifikaci neprohlédli. Výsledek akce působil velmi věrohodně. Nikdo neměl pochybnosti. Také Československá televize neměla o dezinformačním účelu ani potuchy. Do roku 1968 to byl jediný případ zneužití televize Ministerstvem vnitra. Po roce 1970 se to stávalo běžnou praxí a vnitro dodávalo své materiály televizi velmi často. Tiskovka k nalezeným dokumentům se za přítomnosti domácích a zahraničních novinářů uskutečnila 15. září 1964 dopoledne v budově Československé televize. Ministr vnitra Lubomír Štrougal na ní novináře seznámil s obsahem beden. Listiny podle něj dokazovaly, že Západní Německo a Rakousko jsou prorostlé přisluhovači nacistického režimu. Novináři byli přesvědčováni, že západoněmecká rozvědka pokračuje plně v tradicích nacistické špionážní služby, neboť převzala do svých služeb staré osvědčené nacistické kádry, využívá starých nacistických sítí a provádí špionáž i proti dnešním politickým přátelům a spojencům NSR. Novinářům byl v rámci tiskovky také promítnut televizní film o nálezu nazvaný Archivy z jezera. Tisková konference měla velký ohlas. O obsahu dokumentů psalo 25 italských novin, 18 západoněmeckých, 7 rakouských, dále listy anglické, francouzské, belgické, švýcarské, americké, latinskoamerické, japonské a africké. O dokumenty projevila zájem řada západoevropských politických institucí, vědeckých osobností, redakce listů i oficiální vládní místa z Rakouska, Francie, Belgie, Švýcarska a samotné Německé spolkové republiky. V oficiálních západoevropských kruzích i na veřejnosti se utvrdily názory, že Československo disponuje značným množstvím důležitých dokumentů, které usvědčují mnohé významné osobnosti v NSR z jejich nacistické a zločinné činnosti. Celá akce byla maximálně zakonspirována a pozornost odváděna jinam. Všichni pracovníci Ministerstva vnitra, kteří na akci pracovali, museli podepsat závazek přísné mlčenlivosti. Akce Neptun byla využita k dalším 20 samostatným akcím naší rozvědky proti NSR. V tom nejvíce pomáhalo Ministerstvo zahraničních věcí, které předávalo kopie dokumentů do mnoha západních zemí. Dokumenty předávaly i další organizace. Například Svaz protifašistických bojovníků předal dokumenty západoněmecké centrále pro stíhání válečných zločinců v Ludwigsburgu. Na základě některých dokumentů byla podána četná trestní oznámení proti žijícím osobám v NSR a bylo obnoveno řízení proti těm osobám, proti kterým nebyl v minulosti dostatek usvědčujících důkazů. Mnoho materiálů bylo využito proti konkrétním osobám a politikům v západním Německu, ale také v Rakousku. Byli kompromitováni. Prostřednictvím zahraničního vysílání Čs. rozhlasu byli kompromitováni někteří politici v Itálii. V Československu byly materiály zveřejňovány především v Rudém právu a v časopise Svět v obraze. Tyto reportáže byly přetiskovány v cizině. Redakce Světa v obrazech si za to vysloužila náležité ocenění a zhodnocení ideologickým oddělením ÚV KSČ. Akce Neptun svůj cíl splnila. O dokumenty se zajímala světová veřejnost, zahraniční organizace stíhající nacistické zločince, rodiny popravených i odbojáři. Jména bývalých nacistických funkcionářů zajímala především západoněmecká média. Psalo se o bývalém exponentovi sudetoněmeckého hnutí Emilu Franzelovi, o organizačním vedoucím Sudetoněmeckého krajanského sdružení Franzi Ohmannovi i o poslanci západoněmeckého sněmu za stranu FDP Zogelmannovi. Rakušané dostali kopie dokumentů o vraždě kancléře Dollfusse nacistickými pučisty. Na jaře 1965 zorganizovalo Ministerstvo vnitra pokračování průzkumu obou jezer a Plešného jezera. Cílem bylo dodržet Štrougalův příslib na tiskové konferenci, že průzkum bude dokončen. Nepřinesl však ni zásadního, byla nalezena jen mrtvola neznámého muže a urna s popelem zemřelého. Pravé pozadí akce Neptun odhalil v sedmdesátých letech ve své knize Špionážní oprátky pracovník 8. odboru Ministerstva vnitra Ladislav Bittman, který po srpnu 1968 odešel do USA, kde přednášel na univerzitě v Bostonu a začal pracovat pro tajné služby. Byl u všeho - vymyslel akci, ukládal bedny na dno a nasměroval k nim potápěče.
Akce Kameny byl krycí název provokační metody využívané StB proti československým občanům, kteří se po únoru 1948 snažili odejít bez vědomí komunistických úřadů do zahraničí. Konkrétně proti těm, kteří se chystali použít cestu pěšky přes státní hranici do americké okupační zóny Německa. Tehdejší StB se inspirovala u sovětské NKVD, jejíž agenti v poválečném Berlíně, převlečení do amerických uniforem zpovídali vojáky Rudé armády, kteří hodlali zběhnout a utéct ze stalinského pekla. Uprchlíci, ve víře, že jsou již v bezpečí západního sektoru se často rozpovídali o tom, jaké názory mají jejich spolubojovníci či rodina a dodali tak další materiál pro paranoidní sovětské represivní orgány a často rovnou pro kata. Před nímž samozřejmě ve většině případů sami skončili. Akce, jejíž název byl odvozeninou od slova pohraniční kameny, začínala podstavením tajných spolupracovníků či kádrových příslušníků StB v roli převaděčů přes hranici za úplatu zájemcům o odchod z Československa. Zájemci byly dovezeny do pohraničí přímo z Prahy ve vozidlech StB nebo byly v oblasti vyzvednuty na smluveném místě a dovedeny na falešnou státní hranici, která byla ale jen inscenována v bezpečné vzdálenosti od skutečné hranice. Přitom StB využívala noční tmy a neznalosti terénu převáděných osob. Pro účely akce Kameny byla využívána například lokalita v okolí Všerub u Domažlic. Zde u falešné hranice došlo buď k předstíranému dopadení skupiny pohraniční hlídkou SNB, při němž se podařilo převaděčům jako uniknout do zahraničí, nebo akce pokračovala složitým divadlem. Uprchlíci, kteří jako překročili státní hranici, byli zastaveni údajnou hlídkou německé pohraniční policie a dovedeni do falešné úřadovny polního důstojníka americké vojenské kontrarozvědky (CIC). Obsazena byla pracovníky StB v amerických uniformách, vyzdobena byla americkými vlajkami, na zdi visely portréty presidentů, z rádia se linul černošský jazz a nic netušícím emigrantům byly nabízeny americké cigarety a čokoláda. Zde byli v aranžovaném prostředí údajné americké kanceláře podrobeni zpravodajskému výslechu, při němž vypověděli o své činnosti proti režimu, o spolupracovnících při této činnosti žijících dosud v ČSR, někdy i napsali pro tyto osoby dopisy doporučující doručitele a předali případné zbraně. Po výslechu na úřadovně CIC uprchlíci odcházeli do tábora, přitom ovšem zabloudili na území ČSR nebo byli na německém území přepadeni hlídkou SNB, byli zatčeni a uneseni do ČSR. Nebylo výjimkou, že bylo emigrantovi oznámeno, že se mu azyl neuděluje, nebo že je uveden na seznamu agentů komunistického Československa a pod pohrůžkou zastřelení byl předán pracovníkům StB. Poté byli uprchlíci vyšetřováni StB s využitím informací, které o sobě sami dobrovolně vypověděli na úřadovně CIC a odsuzováni k vysokým trestům vězení. Informace získané při akci pak StB dále využívala proti lidem dosud žíjícím v Československu. Příslušníci StB i jejich tajní spolupracovníci se při akcích Kameny obohacovali okrádáním zatčených, někdy na vlastní pěst organizovali i soukromé podniky tohto druhu, přičemž docházelo i k vraždám uprchlíků ze zištných důvodů. Podle dosavadních poznatků prováděly akce Kameny oblastní úřadovny StB v Karlových Varech, Plzni a Českých Budějovicích a 3. (výpadové) oddělení IV. sektoru skupiny BAa MV (velitelství StB) a snad řada dalších součástí StB. V roli amerického důstojníka často vystupoval schopný agent IV. sektoru Amon Tomašoff. StB při inscenování akcí vycházela z existence skutečných služeben CIC. Osoba asi nejpovolanější, proslulý estébák Miroslav Pich-Tůma, v roce 1956 uvedl, že akci vymyslel krátce po Únoru 1948 velitel oblastní úřadovny StB v Plzni JUDr. Josef Stehlík. Není známo, kolik přesně obětí má na svědomí akce Kameny. Dá se ale předpokládat, že se číslo bude pohybovat vysoko v řádu stovek. O mnohých z obětí se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Přesto ovšem se pár jmen dochovalo. Vůbec první obětí byl továrník Jan Prošvic. Během převratu přišel o továrnu, získal od veřejnosti nálepku vykořisťovatele a kolaboranta, byl zatčen a uvězněn státní bezpečností, ztýrán a bez jakéhokoliv vysvětlení propuštěn. Podlehl opakovanému naléhání provokatéra státní bezpečnosti a skončil i se ženou a dětmi u Všerub. Byl odsouzen k nuceným pracem, odkud se mu povedlo utéct do Anglie. Jeho rodinu nechali bolševici živořit bez prostředků. Veškerý majetek rodiny byl estébáky rozkraden a dům si v roce 1949 pro sebe koupil Antonín Zápotocký. Josef Hnátek, bývalý navigátor 311 bombardovací perutě RAF přistoupil na nabídku provokatéra StB a se svým bratrem a dalšími přáteli se ocitli na falešné strážnici u Všerub. Po výslechu byli označeni za nespolehlivé a vráceni zpět do Československa. Josef Hnátek si od soudu odnesl trest smrti, který mu po odvolání změnili na 15 let. Karel Janoušek, Air Marshal RAF, nejvyšší československý československý důstojník ve Velké Británii. Krátce po únorovém převratu i on skončil v rukách provokatérů s příslibem přechodu na západ. Nejprve dostal 18 let kriminálu, v roce 1950 mu byl kvůli smyšlenému obvinění trest zvýšen na doživotí. Odseděl si nakonec 12 let. Ironií osudu je, že se akce Kameny zasáhla i do vysokých stranických kruhů. Její obětí se stal Vlado Clementis, bývalý komunistický ministr zahraničí. Smyšlené protistátní spiknutí a pokus o útěk za hranice mu vynesly oprátku. Ne vždy se podařilo falešným američanům své oběti přesvědčit. Oldřich Maláč se svou ženou též skončili u Všerub. Všiml si, že vojáci okolo něj nemluví dobrou angličtinou, došlo mu i pár nedostatků ve vybavení strážnice, jako například že psací stroj je československé výroby a s přesvědčením, že jde o provokatéry odmítl spolupracovat a odpovídat na otázky. I přes to všechno ho ale čekalo 15 let nucených prací. Oběti do této zrůdnosti lákali Josef Janoušek a Milena Marková. Snad nikoho nepřekvapí, že Milenu Markovou získala komunistická bezpečnost vydíráním poté, co vyšla najevo její udavačská minulost z dob protektorátu. V roce 1949 už přestala být StB užitečná, byla zatčena a ve vazbě spáchala sebevraždu. Za představitele CIC se často vydával Amon Tomasoff, kterého v roce 1944 získala NKVD jako svého špiona. Pracoval jako námořník na lodích plujících do Murmanska. Zemřel v roce 1953 na následky zhoubného nádoru na mozku. Tomasoffův nadřízený Emil Orovan se v pozdějších letech stal recepčním v hotelu Alcron, kde i nadále provozoval výzvědnou činnost pro StB. V roce 1969 dostal i s rodinou víza do Izraele, kde se jeho stopy ztratily. Vzhledem k jeho minulosti u StB nemusí být spekulace o spionážní kariéře tak úplně vzdáleny pravdě. Ještě v roce 2010 byl na živu Evžen Abrahamovič, jeden z hlavních realizátorů celé akce Kameny. Spokojeného důchodu se dožil jako ředitel obchodního domu. Býval prý často vidět ve společnosti Karla Köchera, usvědčeného špiona sovětské KGB. Výskyt amerických uniforem u Všerub neunikl již v létě 1948 pozornosti USA. Zaslaly dokonce protestní nótu, ve které protestují proti využívání armádních uniforem a označení. S tím, že nechtějí jakkoliv zasahovat do metod, jaké Československo využívá k ochraně hranice. Československá odpověď samozřejmě popřela existenci něčeho takového, vyšetřování prý žádné stopy nenašlo a prý je americká strana paranoidní. Až ve chvíli, kdy několik z představitelů akce Kameny emigrovalo, a o celé akci začala informovat Svobodná Evropa, byla celá akce zrušena. Akce Kámen byla jednou z nejproradnějších provokací, jakou kdy StB podnikla. Lidé, kteří uvízli v její pasti, ublížili nejen sobě ale nechtěně i mnoha svým blízkým. Příslušníci StB i jejich tajní spolupracovníci se při akcích obohacovali okrádáním zatčených, přičemž docházelo v případě neočekávaného průběhu akce i k vraždám. Za operaci Kámen nebyl dosud nikdo potrestán.
Od roku 1971 nepoužívaný Kbelnický lom se dějištěm našich novodobých dějin - během převratu v roce 1989 zde agenti Státní bezpečnosti pálili tajné dokumenty…
V sobotu 12. května 1945 u městečka Lnáře padl do sovětského zajetí Generál Vlasov. Jeho čekala šibenice a na členy jeho Ruské osvobozenecké armády kulka nebo gulag. Andrej Andrejevič Vlasov se narodil 14. září 1900 ve vsi Lomakino v provincii Nižnij Novgorod. Během třicátých let minulého století se jako voják a oddaný komunista účastnil na krvavém vypořádání bolševické vlády s venkovem. Při tom byl popraven jeho bratr jako protisovětský bojovník. Vlasov přežil armádní čistky roku 1937, během kterých Stalin odstranil maršála Tuchačevského a v podstatě všechno důstojnictvo. V říjnu 1941, kdy německá armáda stála před Moskvou, mu Stalin svěřil 20. armádu a ta přispěla k zastavení Němců. Když dostal za úkol pomoci obleženému Leningradu, upadl i se svými vojáky do zajetí v bažinatém pekle Volchovského frontu. Tam se rozhodl bojovat proti komunismu a Stalinovi. Jenže to Hitler Vlasovcům dovolil, až když byl v úzkých. Dne 14. listopadu 1944 byl na Pražském hradě vyhlášen Komitét pro osvobození národů Ruska a Ruská osvobozenecká armáda (ROA). Divize několik týdnů bojovala proti svým krajanům. Ale pak se vzepřela německému velení a museli ji z fronty odvolat. Moskva považovala Vlasovce za zrádce. Blíží se konec války a mezi Berounem, Mníškem a Hořovicemi odpočívá. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA). Na 23 tisíc vyzbrojených a vycvičených Rusů, kteří vyměnili zajatecké tábory za německé uniformy. Chtěli uniknout beznaději zajateckého údělu a chtěli bojovat proti komunistické diktatuře, která rozvrátila jejich zemi. Částečně zformovaná 2. divize je v jižních Čechách. Této armádě velel bývalý sovětský generálporučík Andrej Vlasov – jeho vojákům se říkalo Vlasovci. Ovšem Vlasovci se ke konci války obracejí proti Němcům a zapojují se do Pražského povstání a jejich tanky 1. divize nesou nápisy "Smrt Hitlerovi" a "Smrt Stalinovi"… Ve středu 2. května přišli do štábu 1. divize u Rakovníka dva muži v československých důstojnických uniformách a snažili se přimět generály ROA k podpoře chystaného povstání proti Němcům. Vlasov se nevyjádřil, zato velitel 1. divize generál Sergej Buňačenko nabídku přijal. Další den hovořil s Buňačenkem kapitán vládního vojska Rendl, který velel stráži na zámku v Lánech. Jednání se pravděpodobně jako němý a anonymní svědek účastnil major Ivan Alexejev, velitel sovětského zpravodajského výsadku Zelený les. I někteří další důstojníci NKVD se snažili přimět velitele Vlasovců k odporu proti Němcům. Sliby, které jim občas dávali, pro ně nic neznamenaly. Zpočátku ani Kutlvašr se spoluprací s Vlasovci nepočítal. Ale v neděli 6. května ráno dal štáb Bartoš kapitánu Rendlovi pokyn: „Z rozkazu generála Kutlvašra navštivte Vlasovce a řekněte jim, že situace byla zvážena a bylo rozhodnuto o tom, aby Vlasovci zasáhli do boje.“ Ovšem už v sobotu dopoledne přijel do štábu v Suchomastech u Berouna plukovník četnictva, patrně Rýdl, a rovněž žádal o pomoc proti Němcům v Praze. Přivezl i dost map města a okolí. Podle tvrzení sovětských novinářů Felixe Perčonka a Valerije Sedělnikova z roku 1990 poslal tehdy generál Vlasov sovětskému velení tuto depeši: „Mohu udeřit do týlu pražského uskupení Němců. Podmínkou je, aby bylo odpuštěno mně a mým lidem.“ Odpověď nikdy nepřišla. „Přesto se v divizi rozšířily zvěsti o tom (jsou dokonce písemná svědectví pamětníků),“ uvedli oba reportéři, „že Stalin slíbil amnestii pro všechny účastníky vlasovského hnutí za předpokladu, že vstoupí do ozbrojeného boje proti německým vojskům.“ V sobotu odpoledne vyrazila 1. divize ROA třemi proudy k Praze. Po silnici od Berouna postupoval 3. a 4. pluk. Cílem 3. pluku se stalo ruzyňské letiště. Přes Korno, Mořinu a Řeporyje směřoval do Jinonic 2. pluk se štábem divize. Delší cestu měl 1. pluk, který přes Zbraslav dorazil v neděli na Smíchov. Podle zjištění historika Stanislava Auského „celou noc z 5. na 6. května přicházeli na velitelství divize příslušníci štábu povstání, s nimiž pak Buňačenko udržoval trvalé spojení až do 8. května“. Velitelství ROA se usídlilo v továrně Walter v Jinonicích. Z Petřína ostřelovala německá děla některá místa obsazená povstalci. Zvláště se zaměřila na nemocnici Sanops na Smíchově, kde leželi ranění. Jakmile se dělostřelecký pluk ROA rozmístil nad Zlíchovem, začal pálit na Petřín. V neděli odpoledne přijel na Smíchov 4. pluk. Jeho vojáky obyvatelé nadšeně vítali. Vlasovci útočili proti Němcům na Strahově, Petříně i na Hradě. Část německých vojáků se jim vzdala, část ustoupila do Dejvic. 1. pluk mezitím obsadil Jiráskův a Palackého most. Prapory 2. pluku bránily přístupové cesty z jihu na Prahu na levém břehu Vltavy až po Slivenec. Zastavily útok bojové skupiny SS Wallenstein o síle asi pluku, přitom ztratily na padesát mužů. Bojovaly tam až do úterního rána. V neděli 6. května v podvečer oblehli Vlasovci na žádost českého velení ruzyňské letiště. Mezitím Schörnerův štáb vydal posádce Ruzyně rozkaz, aby se probila na Západ k Američanům. Kupodivu, v pondělí ráno se Němci dostali z obklíčení bez jediného výstřelu. Když později Vlasovci zahájili útok, narazili jen na jejich zadní voj. Německá letadla, která občas bombardovala bojující vlastence, už tedy nemohla Ruzyni používat. Letecké útoky však nepřestávaly, zřejmě měli Němci řadu polních letišť ve východních Čechách. Celé pondělí Vlasovci v Praze bojovali. V centru útočil pouze 1. pluk, ulicemi ho vedli čeští průvodci. Rusové pronikli na Vinohrady, do Strašnic, Vršovic a části Pankráce – vždy na dvě tři hodiny a pak pokračovali dál. Prapory 4. pluku obsadily Petřín, kam převezly část děl od Zlíchova, a zčásti Hradčany. Vojáci 3. pluku odešli z Ruzyně, aby zaútočili proti Dejvicím. Vlasovci zachránili Prahu před oddíly SS ze západu a z jihu. Na Hrad, obsazený Němci, však nezaútočili. Vlasovci zastavili esesáckou skupinu Wallenstein a obsadili ruzyňské letiště, v tom byla jejich největší zásluha. Po odchodu Vlasovců však povstání pokračovalo dál. To už se ale v Čechách pohybuje sovětská armáda, což pro Vlasovce znamená rozsudek smrti. Proto se vydávají směrem do západních Čech, s cílem nechat se zajmout Američany. V patách jim jsou jednotky Rudé armády a výsadky sovětských parašutistů, vysazených ve směru Praha - Plzeň. Vlasov se pokouší v Plzni jednat se zástupci Spojenců o osudu Ruské osvobozenecké armád. Pak se ale musí vrátit pod ochranou Američanů do městečka Lnáře ke své 1. divizi, která je v tomto prostoru rozmístěna. Lnáře jsou na území okupovaném americkou armádou, ale v těsné blízkosti demarkační čáry. Na silnici Nepomuk - Lnáře a dál směrem na východ už číhají sovětské jednotky. Je to přibližně na polovině cesty mezi Plzní a Pískem a tak dne 10. května pozdě večer přijíždí konvoj s Vlasovem do Lnářů. Američané mu nabízejí ubytování v zámku, který jim slouží jako velitelství. Druhý den ráno 11. května složí 1. divize ROA podle amerického rozkazu zbraně na prostranství, severně od Veského rybníka. Místní americký velitel kapitán Donahue oznamuje Vlasovovi, že celý prostor Lnáře bude zítra odevzdán Rudé armádě a že nemá povolení pustit jeho divizi za demarkační čáru. Nabízí Vlasovovi volný odchod do britského sektoru s transportem britských válečných zajatců, ale ten odmítá. I druhou nepřímou nabídku k útěku Vlasov od amerického kapitána nepřijímá. Mezitím se k Vlasovovi dostává se svými vojáky další vysoký důstojník ROA, generál Buňačenko. Dne 12. května ráno oznamuje Donahue Vlasovovi, že divize za demarkační čáru vpuštěna nebude. Neoficiálně mu radí, aby se jeho vojáci pokusili přejít na západ v malých skupinkách. Vlasov má být převezen na velení americké armády k pohovorům a to ve 14 hodin, kdy má být celý prostor předán Rudé armádě. Vlasov informuje Buňačenka a ten okamžitě jede na divizní štáb, který sídlí v několika autech na kraji lesa Jezbyně, přibližně kilometr severně od Lnářů. "Rozpusťte okamžitě pluk. Lidem nařiďte, aby odešli v malých skupinách nejkratší cestou do jižního Německa. Vyhýbejte se hlavním silnicím a obydleným místům. Já budu v jižním Německu, snažte se mě tam najít!" Tak zní jeho poslední rozkaz, jak ho podává ve své knize o Vlasovcích Stanislav A. Auský. Dvacet tisíc lidí se ocitlo bez velení. Nastal chaos. Nejvíce vojáků bylo kolem Zámeckého rybníka. Odpárávaly se hodnosti, pálily se dokumenty, někteří se převlékli do civilních šatů, které směnili s místními lidmi. Skupina okolo majora Kostěnka vykopala ukryté zbraně a rozhodla se bojovat. Tisíce lidí ležely apaticky na zemi. Byli už příliš unaveni na další zoufalý pochod. Některé skupinky pochodovaly na východ. Touha po domově byla silnější než strach. Ostatní se pěšky, na koních, autem pokoušeli dostat přes demarkační čáru. Na některých místech americké hlídky na své území propouštěly malé skupinky a jednotlivce, jinde je vraceli zpátky. Na kraji lesa západně od Kasejovic odmítli Američané z 90. pěší divize pustit štábní vůz Ruské osvobozenecké armády. Důstojník si zapálil cigaretu, rozloučil se s ostatními a poté se zastřelil. Sovětská tajná policie NKVD nelenila a organizovala shromažďovací stanoviště pro zajaté Vlasovce. Jedno z nich bylo u Nového rybníka, kde večer proběhl improvizovaný soud, odsuzující důstojníky k trestu smrti. Ti, kterým se v noci podařilo uprchnout, slyšeli druhý den ráno dlouhotrvající střelbu. Na chytání Vlasovců se podíleli i čeští partyzáni. Velitel oddílu 1. partyzánské brigády Jana Žižky zajal jistého kapitána Tulinova, kterého omylem považoval za pobočníka generála Vlasova. Ti, kterým se podařilo přejít na území pod americkou armádou, si zachránili život. Většina z nich ale jen dočasně, protože byli později násilně repatriováni do Sovětského svazu. O samotném zajetí Vlasova existuje vícero verzí. Historik Stanislav Auský se přiklání ke svědectví důstojníka osobní stráže generála Vlasova, Igora Pekarského. Ve 14 hodin nastupuje generál Vlasov spolu s generálem Buňačenkem a ostatními důstojníky do čtyř osobních aut a v doprovodu dvou amerických důstojníků a amerického tanku vyjíždějí ze zámku Lnáře směrem na jih do Horažďovic. Všichni, kromě generála Vlasova, jsou aspoň zčásti převlečeni do civilního oděvu. Na konci vesnice stojí zakrytý osobní automobil a vedle něj poddůstojník Ruské osvobozenecké armády ve stejnokroji. Ptá se jednoho z důstojníků v prvním autě, kam jedou a ten ho jen mávnutím ruky vyzve, ať jede za nimi. Po chvíli kolona zpomaluje, protože se blíží k mostku na hrázi mezi Novým a Hořejším rybníkem. V tu chvíli ono tajemné osobní auto předjíždí kolonu a tarasí jí cestu. Z auta vystupuje sovětský kapitán Jakušev, který požaduje vydání Vlasova a důstojníků ROA. Američtí důstojníci se ze začátku snaží vysvětlit, že se jedná o americké zajatce, a že jsou na území, které podléhá americkému velitelství, ale pak to vzdávají. Jeden z Američanů oznamuje Vlasovcům, že musí uposlechnout rozkazů sovětského kapitána. Během hádky se Pekarskému daří utéci zpět do Lnářů a zaktivizovat amerického kapitána Donahue. Ten se okamžitě vydává na místo, ale tam už stojí jen americký doprovod. Sovětské auto se zajatým Vlasovem doráží kolem osmnácté hodiny do obce Dvorec u Nepomuku. Na zahradě Drajerovic vily musí generál Vlasov před generálem Sacharovem podepsat rozkaz pro Ruskou osvobozeneckou armádu o bezpodmínečné kapitulaci, i když už byla jeho armáda rozpuštěna. Vlasovův tlumočník poručík Viktor Ressler je od něj oddělen a vidí ho naposledy. Z Čech je Andrej Andrejevič Vlasov dopraven do nechvalně známé Lubjanky, vyšetřovacího paláce sovětské politické policie. 1. srpna 1946 je v Moskvě na Rudém náměstí spolu s ostatními důstojníky ROA oběšen. Je mu 45 let.
Železnorudské povstání bylo prvním protivládním povstáním v tzv. první Československé republice (po 1. světové válce). Povstání vypuklo 21. července 1919. Původci byli šumavští legionáři z ruských legií pod velením praporčíka Františka Jelínka. Později se k nim přidali i příslušníci jiných jednotek. V Klatovech se vedení ujal kapitán Holásek. Povstalcům se povedlo obsadit Železnou Rudu, Klatovy a nakonec dorazili i do Plzně, kde byli v diskuzích poraženi místními politiky z tábora sociální demokracie. V Plzni také došlo k uklidnění rozvášněných dělníků a povstalci se vzdali pochodu na Prahu. Povstalci se později vzdali. Účastníci povstání byli zatčeni a iniciátor akce a její velitel Jelínek byl odsouzen k trestu smrti. Trest mu však byl změněn na pět let vězení. Absolvoval polovinu trestu. Povstání na Šumavě nebylo názorově jednotné a označení povstání za krajně levicové či pravicové není možné. Obsahovalo množství proudů, demokratických, sociálních i bolševických. Vzbouřenci chtěli prosadit změny v armádě, sankce pro bývalé rakouské důstojníky, sociální spravedlnost, diktaturu tvrdé ruky T. G. Masaryka atd. Mezi demonstranty byli také čeští nacionalisté, kteří volali po odstranění byrokracie, ale neuvažovali přímo o nějaké socializaci. Teprve třetí proud povstání byl již orientován bolševicky a jeho stoupenci se inspirovali sovětským vzorem a chtěli také volit své důstojníky (pozn.: v ruských legiích mohli navrhovat povýšení na důstojníka či poddůstojníka také řadoví vojáci, a sestavit vojenské rady, jinak však měli o revoluci povstalci spíše romantické představy. K povstání se nepřipojili veteráni z italské ani z francouzské legie. O povstání pojednává druhý díl seriálu České televize Přešlapy první republiky s názvem Šumavská vzpoura.
