Apartmán Rudík

Apartmán Pošta

Šumavský MED ze strání pod svatým Bartolomějem.

Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
Šumava
batoh

Waldbahn (D)

Šumava

kategorie: doprava
podkategorie: dráha
lokalita: Německo
GPS:
zobrazit na: google maps, mapy.cz

Národní park Bavorský les je velmi dobře přístupný veřejnými dopravními prostředky. Do všech zařízení a hlavních oblasti pěší turistiky se dostanete v oblasti Luzného a Roklanu autobusy systému Igelbus (ekologická doprava, pohon na zemní plyn) a v oblasti u Zwieselu tzv. Falkensteinbusem, který vás zaveze do všech východisek turistických tras pod touto horou. Waldbahn (tedy tzv."lesní dráha") je železnice, která spojuje a doplňuje obě tyto sítě autobusových linek. Její hlavní osa, na které jezdí v hodinovém taktu je z Plattling přes Regen do Bayerisch Eisenstein (Železná Ruda - Alžbětín). Ve stanici Zwiesel každé 2 hodiny navazuje přípoj do Grafenau. Centrální přestupní místo na autobusy Igelbus je ve Spiegelau. Odtud jezdí pravidelné spoje až na českou hranici do Bučiny.




odkaz: Waldbahn (D)

informace přináší šumavské ubytování:

apartmány Rudík, Železná Ruda - ubytování na Šumavě



vyhledat na: google, seznam
více obrázků: google obrázky

mapa

ubytování v okolí

penzion 9001, Přední Výtoň

batoh
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
ubytování: penzion
Šumava: lipensko
šumavská obec: Přední Výt...

ubytování s kapacitou: 31
cena ubytování: od 430 Kč detail

Rekreace na Lipně

batoh
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
ubytování:
Šumava: lipensko
šumavská obec: Frymburk

ubytování s kapacitou:
cena ubytování: od 0 Kč detail

mohlo by Vás zajímat

Oberpfalzbahn (D)

batoh
Oberpfalzbahn (D)
Šumava A-Z: dráha
Šumava: Německo
šumavská poloha: mapy.cz

informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
detail

Kleine Arbersee Bahn

batoh
Kleine Arbersee Bahn
Šumava A-Z: dráha
Šumava: Německo
šumavská poloha: mapy.cz

informace přináší šumavské ubytování: apartmány Rudík, Železná Ruda
detail

další informace

Dřevo mělo pro život obyvatel Šumavy (německy Böhmerwald, keltsky Gabreta) a Bavorského lesa (německy Bayerischer Wald) vždy zásadní význam. Používalo se na topení, jako základní stavební materiál, sloužilo na výrobu nářadí a později i jako palivo ve sklářských pecích. Kvůli zvyšující se poptávce po dřevě ve vnitrozemí vznikaly postupně pily a dřevařské osady i hlouběji v šumavských lesích. Vytěžené plochy lesa byly následně osazovány převážně smrkovými monokulturami, jež se pak snadno stávaly obětí větrných a následně kůrovcových kalamit. K jedné z největších větrných pohrom došlo roku 1870. Vytěžené dřevo se z lesů k pilám dopravovalo prostřednictvím vodních toků, do českého vnitrozemí po Vltavě a po ní často i dále do Německa. Velký nedostatek palivového dříví ve Vídni podnítil výstavbu tzv. Schwarzenberského plavebního kanálu (jinak též Vídeňského kanálu) v letech 1787–1789, jenž umožnil plavení dříví po vodě z oblasti Plechého do Dunaje. Toto důmyslné a unikátní dílo inženýra Rosenauera je dlouhé 44 km (51 km i s novou částí kanálu, dokončenou roku 1823) a propojuje úmoří Severního a Černého moře. Podobný účel měl Vchynicko-tetovský plavební kanál o délce 13,6 km, jenž obchází nesplavný úsek řeky Vydry. Jeho část dnes přivádí vodu do akumulační nádrže hydroelektrárny Vydra v Čeňkově Pile. Mnoho informací přináší nejstarší šumavský net šumava.cz - http://www.sumava.cz/. K poznávání Šumavy a těchto technických památek jsou Vám k dispozici k levnému a kvalitnímu ubytování autokempy, kempy, horské chaty a chaty, prastaré chalupy, ubytování v soukromí, penziony a hotely, hotelové komplexy, apartmány. K výbavě běžně patří zahrady s posezením, úschovny kol a lyží, parkoviště, vybavení pro rodiny s dětmi. K vnitřnímu vybavení společenské místnosti, restaurace, bary pro společné posezení.

Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:

Zapadli do toho boru, sosny vpravo, sosny vlevo. Řídce stály chundelaté stromy, nebráníce rozhledu; vpravo záhy zase přestaly, ustupujíce znovu širým polním lánům, rozkládajícím se k jihu až k Čejkovicům a k Dechtárskému potoku, prostoupeným tu a tam skupinami drv nebo úzkými pruhy stejně neúhledných hájků; vlevo, k severu, táhne se neustále týž bor až k samému břehu Bezdrevi, jejíž hladina za slunných dnů leskle prokmitá stromovím. Dnes nic o ní nebylo vidět; jen tušit bylo lze, že za chatrným borem počíná cosi bělavého, široširého...

A ticho vezde až příšerné. Jindy tu povykují sta a tisíce přelétajících, vzduchem kroužících, po hladině rybniční lovících racků, divoké husy kejhají, kachny kváčou a štěbetají, jespáci na sebe volají; dnes nic takového, ledaže nablízku nebo v dáli drsně zakřehotala vrána, zakrákoral havran. Podobalo se, že déšť a valící se mlhy pozřely všecek zvuk...

Dobrou čtvrt hodiny se brali podle kraje tohoto boru, který pojednou přestal. Před nimi bezprostředně rozlévala se hladina Bezdrevi, nepřehledná, nekonečná napohled, neboť všechny protější břehy zakrývala mlha. Hnědožlutě zbarvené vody plnily až po okraj rozložitou pánev ohromného rybníku; nevinily se, nečeřily se, a přece se zdály děsně hrozivými; bylo zjevno, že se dmou, že dřímající v nich obří síly se probudily, aby němým, úporným tlakem prolomily úžící stěny, v něž příroda a lidské ruce je stěsnaly.

Pěšina, jež vede těmito místy, je za normálního stavu vody asi padesát kroků vzdálená od vodní hladiny, od níž ji dělí mírně se klonící písčina; avšak onoho dne voda zalila nejen tuto, i pěšinu samu, ba, rozmočila i několik z hlíny vystavěných budek, jež slouží za skrýš lovcům, přicházejícím v tato místa střílet divoké husy, a přece tyto budky stojí aspoň půl metru nad pěšinou. Hromady začernalé hlíny, jež z nich zbyly, přiléhaly zplna k smutné, tísnivé náladě, tryskající z veškerého jich okolí, ze rmutných vod, ze šedých nebes, z táhnoucích mlh, z rozmočených polí, z černých nuzných borovic, opodál v padajícím dešti se ztrácejících.

„Tudy neprojdem!" prohodil Jakub Krušnejch, jenž kráčel v čele hloučku; „to se podívejme, kam až ty vody dostoupily."

Odbočili napravo. Nízký, avšak strmý hlinitý svah, porostlý potroušenými trsy travin, dřevnatým býlím; sjížděly nohy po rozmočené, kluzké hlíně, takže rukama jim bylo zachycovati se těchto trsů a křů. Když se došplhali do výše, stanuli maně všickni, těžce oddychujíce. Zraky bloudily po zastřené ohromné hladině rybniční.

„Tamhle leží Zalužice," pravil kovář, ukazuje rukou k severozápadu, „jsou docela v mlze, ničeho není o nich vidět."

Zalužice jsou dědinka, skládající se všeho všude asi z třinácti čísel, položená na samém jihovýchodním kraji poloostrova, vbíhajícího daleko do vod Bezdrevi, které je ze tří stran obkličují, dovolujíce přístup toliko od západní strany, odkudž jedna cesta do dědiny vede. Praví se, že obyvatelstvo bylo sem přestěhováno ze zaniklých Zlatěšovic, kterážto vesnice byla koncem osmnáctého věku zahrnuta do Staré Obory, lesnaté pahorkatiny to na severu od Hluboké, v oblasti Vrkoče a Kamenné Hory. Pamět na tyto Zlatěšovice se nevytratila z podání lidového, ale z vesnice samé nezbylo než několik jedva znatelných rozvalin, divokých jabloní a planých hruší střed hlubokých, hluchých lesů. Kde stávala obydlí lidská, prohánějí se dnešního dne divocí kanci. Přesídlení toto neudalo se násilně, nýbrž lid opustil dobrovolně sídlo svých předků a přenesl se na místa, vykázaná mu a postoupená tehdejší vrchností. Přesto takové stěhování není přece než smutným dokladem poroby jihočeského venkovského lidu, uváží-li se, jak houževnatě a s jakou zbožnou pietou tento lid lpí na zděděné po předcích hroudě...

„Nu," vece mrače se Krušnéj, „dnes Zalužice neuvidíme, ale uvidíme je bohdá zase. Co mlhy spohltí, slunce jim zase vyrve. Jsou vodou obehnány, ale k nim a k jich polím voda nemůže. Nám bude hůře, jen se podívejte! Nám bude jako Zlatěšovicům tam nahoře" — máchl rukou k severu — „Zlatěšovice pohltila obora; kde bývaly statky, ryjou tam divoké svině, a kde leží naše pole, panští kapři budou plovat. Zlatěšovickým vykázali tohle" — máchl rukou ve stranu, kde leží Zalužice — „ale co nám vykážou, to se neví."

„No, tak zle nebude," vece Potužák, „s těch časů zavedli katastr a bílé kameny vykazují, co patří knížecím a co patří nám. Aby, co našeho, zabrali, na to nepomýšlejí a my bychom se taky uhájili. Že se vzpírají proti vypuštění rybníku, tomu rozumím. Pomysli na škodu, kterou by měli. Kdyby jim ryby uplavaly, přinejmenším osmdesát tisíc je pryč. Čekají, že déšť snad přece ustane."

„Já jim nevěřím," zaskuhral Krušnej.

„Já taky ne," přisvědčil kovář.

„Ukázat jim zuby!" pravil Jakub Krušných.

„Nu pomalu!" chlácholil ho Potužák; „vzájemnou dobrou vůlí se zmůže více. Nebude-li jiné pomoci, uvidíš, že se sami odhodlají pustit stavidla..."

„Ale škoda je už velká..."

„Živlům nezabráníš, brachu..."

Brali se dál suchopárem a polní mezí, až se dostali na silnici vedoucí od Hluboké k Čejkovicům; nebylo už daleko ke krátké, ale neobyčejně pevné hrázi bezdrevské, po níž běžela tato silnice, pěkná, dobře schůdná, košatými stromy vroubená. Pro tyto stromy nebylo rozhledu dopředu, zato vpravo rozkládají se rozkošné háje listnatých stromů, kraj parkovitý, zelený jako brčál, jenž i v tomto smutném počasí podržel svůj půvab.

další informace

RetourEx - směnárna na Šumavě

Webmuzeum starých internetových stránek

Nálepky