Šumavský rozcestník: Útěk, Jiří Hejda

Útěk, Jiří Hejda

detailní info

kategorie: kultura a památky / literatura
lokalita: strakonicko
GPS: 49°8'45.350"N, 14°10'49.733"E

popis

Próza Jiřího Hejdy (Útěk), odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení. Je tu napětí, prudké dějové zvraty, pocity marnosti i chvíle naděje, to vše umocněné důvěrnou znalostí muklovského prostředí. Hlavní hrdina utíká před nelidským systémem, neutíká ale před svým svědomím, ideály a zodpovědností. A tak, aniž by to oslabilo dramatičnost děje, můžeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí... Román Jiřího Hejdy, který vznikl na základě autentických vyprávění autorových spoluvězňů, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy - v roce 1969. I přes nastupující cenzuru se tehdy již nepodařilo normalizátorům zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem čtenářské veřejnosti. Jiří Hejda v této knize píše „Rádl se dal v hádce s bachařem strhnout k tomu, že mu dal pár facek. Zemřel pak v korekci a úřední lékař konstatoval, že to byl zápal plic.“ Alois Rádl (20. června 1906, Vodňany – 22. prosince 1957, Leopoldov) byl český vlastenec, protinacistický a protikomunistický bojovník, oběť totalit. Alois Rádl se ve Vodňanech v rodině úředníka - Emanuela Rádl, matka byla Vilemína Rádlová (rozená Kuršová). Alios žil s rodiči v Kodádkově ulici č.p. 478 a měl tři sourozence - sestra Marie zemřela v dětském věku, bratr Miloš se narodil v roce 1908 a sestra Jarmila 1914. V letech 1913 - 1918 Alois navštěvoval obecnou a po té měšťanskou školu ve Vodňanech. V prvním ročníku přestoupil na českobudějovickou reálku, kde 20. února 1926 úspěšně složil maturitní zkoušku. Po té pracoval nejdříve na Poštovním šekovém úřadě, dále na Celním úřadě – obojí v Praze. Následně byl přeložen do Horního Dvořiště, kde zastával mj. funkci náčelníka tělovýchovné jednoty Sokol a Českých Velenic. Byl člen Československé strany národně socialistické. Za ženu si bere Boženu, rozenou Frojdovou a v roce 1927 se jim narodila dcera Věra. Později pracoval jako úředník na Ministerstvu zemědělství v Praze. Pro své styky s odbojem (např. podával zprávy ilegální skupině "Gajdoš - Brno") byl na udání podřízeného vyšetřován Gestapem. Přestože byl nakonec propuštěn, následkem tvrdých výslechů u něj propuklo nervové onemocnění. Byl 3/4 roku hospitalizován a následků gestapáckého mučení se již do konce života nikdy úplně nezbavil. Aktivně se rovněž zapojil v roce 1945 při osvobozování vlasti do Pražského povstání, kde v bojích byl dvakrát raněn. Za svoji statečnost během okupace a při povstání byl 22. prosince 1945 prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem vyznamenán Československou medailí za zásluhy II. stupně. Po únoru 1948 byl akčním výborem Fondu národní obnovy, kde od roku 1946 pracoval, zbaven zaměstnání. Byl zatčen 5. prosince 1951 a obviněn mj. z činnosti proti republice za napomáhání k emigraci. Státním soudem v procesu konaném 17. - 19. června 1952 byl uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu dvacet let odnětí svobody (tzv. skupina ARS – činnost proti lidově demokratickému zřízení, zpravodajské úkoly, napomáhání k emigraci, tj. velezrada a vyzvědačství), propadnutí majetku a ztrátě čestných občanských práv na deset let. Trest si odpykával ve věznicích Valdice, Mírov a Leopoldov. Podle svědectví byl Rádl při vyšetřování několikrát zbit, zavřen 6 týdnů v temnici, nedostával potřebné léky ( trpěl epilepsií, léčil se na tuberkulózu aj.) a pokusil se o sebevraždu. Dne 16. prosince 1957 byl těžce nemocný Rádl znovu poslán na izolaci. Po dvou dnech byl v bezvědomí převezen do leopoldovské táborové nemocnice, kde 22. 12. 1957 v 10:50 hodin umírá. Jeho jméno připomíná památník obětem komunismu ve Vodňanech.