Šumavský rozcestník: Beránek Tomáš, Mons.

Beránek Tomáš, Mons.

detailní info

kategorie: kultura a památky / osobnosti
lokalita: strakonicko
GPS: 49°8'52.738"N, 14°10'28.228"E

popis

Mons. Tomáš Beránek (15. srpna 1897, Sušice - 3. prosince 1954, Brno) byl český římskokatolický kněz, oběť komunismu a tajný papežský komoří. Narodil se 15. srpna 1897 v Sušici do rodiny drobného živnostníka-obuvníka (chudých poměrů), kde navštěvoval i obecnou školu. Měl dvě sestry (jedna zemřela brzy po narození). Poté studoval v letech 1907 - 1915 na českém Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. Po gymnáziu byl přijat do kněžského semináře v Českých Budějovicích. Během středoškolských studií bydlel v chlapeckém semináři, protože by jej rodina těžko vydržovala na studiích, a navíc už tehdy vážně uvažoval o kněžství - vysvěcen byl 21. prosince 1919 budějovickým biskupem Josefem Antonínem Hůlkou. Primiční mši sloužil 25. prosince 1919 v rodné Sušici. Po vysvěcení působil jako kaplan farnosti Tábor, kde působil do roku 1930. Dále působil jako administrátor farnosti Strmilov, kaplan a později děkan farnosti Vodňany a od 1. prosince 1930 jako biskupský vikář okrsku Vodňany. V roce 1935 ho biskup Šimon Bárta jmenoval děkanem a od roku 1939 vikářem vodňanského vikariátu v rámci českobudějovické diecéze. Za nacistické okupace vystupoval vlastenecky, postavil se např. proti odstraňování křížů ze škol, odebírání zvonů z vodňanského chrámu nacisty nebo vyjadřoval vlastenecké postoje ve svých kázáních, za což byl dvakrát vyšetřován gestapem. V roce 1945 se stal členem Revolučního národního výboru, následně i prvním náměstkem předsedy místního národního výboru ve Vodňanech (podílel se na poválečné obnově města), ale 25. března 1948 byl odvolán. V roce 1947 byl jmenován papežem Piem XII. čestným tajným papežským komořím a obdržel titul monsignore. V témže roce se stal asesorem českobudějovické biskupské konzistoře. Byl členem Československé strany lidové a spolku Orel. V roce 1949 kriticky vystoupil proti státem organizované Katolické akci, přečetl ve vodňanském kostele pastýřské listy biskupů, ačkoliv jejich čtení bylo státní mocí zakázáno, a koncipoval protestní rezoluci kněžstva z vodňanského vikariátu proti novým církevním zákonům. Dne 8. února 1950 byl zatčen Státní bezpečností na vodňanské faře a dne 3. února 1951 byl Státním soudem ve vykonstruovaném procesu s dalšími osmi biskupskými sekretáři (biskupa Hloucha) a knězi odsouzen po téměř roční vazbě k 11 letům odnětí svobody. Obviněn byl z letákové akce, nabádání kněží k protistátní činnosti, varování osob před zatčením a zneužití kostelní sbírky – v tzv. monstrprocesu Pácha a spol.. Vyšetřování probíhalo ve vazbě v Písku a následně v Praze. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Trýznění, špatné podmínky ve věznicích podlomily jeho zdraví a vážně onemocněl. Zemřel 3. prosince 1954 ve vězeňské nemocnici v Brně na následky zánětu ledvin. Pohřeb nebyl komunistickými orgány povolen a proto byl pohřben do společné šachty a poté do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Pohřební obřady vykonal augustinián P. Starý za účasti kněží P. Jana Pitry z Vodňan a P. Václava Motejla z Horní Plané. Roku 1968 byly jeho ostatky exhumovány a za přítomnosti českobudějovického biskupa Hloucha slavnostně uloženy na vodňanském hřbitově. Dne 14. srpna 1997 byla v Sušici slavnostně odhalena pamětní deska k 100. výročí jeho narození. Tato deska je umístěna na jeho rodném domě v Kostelní ulici.