Šumavský rozcestník: pomník padlým příslušníkům 11. pěšího pluku, Písek

pomník padlým příslušníkům 11. pěšího pluku, Písek

Šumava.cz
rozcestník
vojenské
pomníky
pomník padlým příslušníkům 11. pěšího pluku, Písek

detailní info

kategorie: vojenské / pomníky
lokalita: písecko
GPS: 49°18'22.280"N, 14°9'0.275"E

popis

Na místě zasypaného hradebního příkopu před budovou děkanství nechalo postavit velitelství 11. pěšího pluku v roce 1861 první opravdový pomník v Písku. Jeho autorem byl pražský sochař Emanuel Max. Symbolizuje boj českého lva se dvěma hady, znázorňujícími jeho dva protivníky - Itálii (Sardinské království) a Francii (Napoleona III.) nebo také symbolizovat hrdinskou smrt 872 vojáků píseckého pluku, kteří statečně bojovali a padli v severní Itálii v bitvách u Melegnana (8. června 1859) a u Solferina (24. června). Restaurován roku 1964 a 1997. Na soklu je nápis: LÉTA PÁNĚ 1859 / STATNĚ BOJUJÍCE V KRUTÝCH BITVÁCH U MELEGNANA DNE 8. ČERVNA A U SOLFERINA DNE 24. ČERVNA PADLO SMRTÍ HRDINSKOU 872 VOJÍNŮV A DŮSTOJNÍKŮV BÝVALÉHO PLUKU Č. 11. Bitva u Solferina, která proběhla 24. června 1859 byla největší a rozhodující bitva druhé italské války za nezávislost, ve které francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení Itálie a Viktoru Emanuelovi II. otevřelo cestu k titulu italského krále. Ve střetnutí mezi rakouskými a francouzsko-sardinskými vojsky hrála úlohu neschopnost velitele rakouských sil Ference Gyulaya, který se nemohl rozhodnout k akcím proti slabým vojskům sardinského krále Viktora Emanuela II. Rakouská vojska tak nechala bez povšimnutí vylodit francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. Od počátku června začaly jednotlivé boje a šarvátky, z nichž jeden z nejvýznamnějších se konal 8. června, kdy byl do boje nasazen 11. pěší pluk doplňovaný v jižních Čechách. V této bitvě u Melegnany se hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků náporu 30 tisíc Francouzů. Bitva u Solferina se odehrávala ve velkém prostoru a prakticky se rozpadla na tři bitvy – u Solferina, u Guidizzola a u San Martina. Na straně rakouského císařství se jí účastnilo 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. U San Martina si dokázali vytvořit Francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. U Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném terénu, kde se nedokázaly uplatnit rakouské pušky, byl střed rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. V šest hodin večer se sardinská vojska vrhla do nového útoku proti rakouskému pravému křídlu, ovšem marně a to přesto, že proti Benedekovu sboru s 25 000 vojáky útočilo 44 000 Piemonťanů. Kolem desáté hodiny večerní byl dán pokyn k ústupu rakouských jednotek z bojiště. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele. Francouzům bitvu vyhrály rojnice, bodáky a děla.