Šumava.cz

Nevězice je obec ležící v jižních Čechách v okrese Písek. První písemná zmínka pochází z roku 1440. Vesnice patřila pod správu statku ve Varvažově. Ovšem původní osídlení je nepoměrně starší. Pravěké osídlení krajiny v širším okruhu kolem Nevězic dokládají početné nálezy mohylových pohřebišť z mladší doby bronzové (1000 - 700 let př. n. l.). Nejvýznamnější a obsahově nejbohatší nález bronzových předmětů byl vyzdvižen z mohyly, která se nacházela na dnešním jižním okraji obce. Mnohem později, až v 1. století před naším letopočtem, bylo jihovýchodně od Nevězic na velké ostrožně nad řekou Vltavou vybudováno keltské hradiště (opidum). Blízkost starých slovanských hradišť (Hradeň, Podskalí u Vystrkova a Bozeň u Březnice) svědčí o raném slovanském osídlení kraje již v 8. a 9. století. Tehdy tu asi současně vznikaly osady Kozárovice, Kožlí, Šerkov, Staré Sedlo, Probulov, Nevězice, Žbonín a Varvažov. Všechny tyto osady jsou mnohem starší než Orlík a Zvíkov, jejichž výstavba spadá až do druhé čtvrtiny 13. století. Jméno získaly Nevězice podle zakladatele osady - Nevěze. Příslušníci Nevězova rodu se nazývali Nevězici a ves jako osada lidí Nevězových se nazývala Nevězice. Žádné jiné Nevězice v Čechách nejsou. První historicky doložená zpráva o Nevězicích je až z roku 1440, avšak skutečnou dobu jejich vzniku je podle jiných pramenů možno posunout o několik století zpět. Řád maltézských rytířů uvedl do Čech ještě jako rytířsko-mnišský řád sv. Jana Jerusalemského kníže a pozdější král Vladislav II., a daroval mu kromě místa k založení kostela a hospitálu v Praze i několik statků, mezi nimi i Varvažov. Varvažovský statek, k němuž patřily i Nevězice, zůstal v držení řádu až do roku 1847, kdy byl přikoupen k Orlíku. Situace ve vzájemném poměru sil strany pansko-katolické a revoluční strany táborské byla v kraji velmi složitá. Posádkou krále Zikmunda obsazený Zvíkov, maltézské Strakonice, Blatná, arcibiskupské Rožmitálsko, Příbram a premonstrátské Milevsko se hlásily ke straně pansko katolické, zatímco k revolučnímu táborskému programu se přidalo královské město Písek, městečko Mirovice a Mirotice, Březnice a zmrzlíkovské panství orlické. Husitské houfy táhly několikrát krajem a snad i Nevězicemi, když tudy směřovaly ke žďákovským přívozům, nebo když tudy doprovázely svého vojevůdce Jana Žižku k prokázanému pobytu u orlických Zmrzlíků. I když husitské hnutí nakonec nenaplnilo svůj revoluční program, byl z něho splněn třetí husitský artikul, tj. aby církev byla zbavena světského panování. Všechen církevní majetek byl po husitských válkách zabrán státem. Posvětštění majetku zůstal ušetřen jedině maltézský řád, který své panství strakonické a varvažovské udržel i nadále. V 16. století byly Nevězice sídlem rychty pro okolní obce. Během třicetileté války obec značně utrpěla. V roce 1680 byly Nevězice těžce postiženy morem, ve vsi tehdy zemřelo 29 chlapců do 14 let, 21 děvčat do 14 let a 24 dospělých lidí. Tvrdé robotní povinnosti vedly i na Varvažovsku k nepokojům. Robotu museli vykonávat jak sedláci, tak chalupníci a domkáři. Podstatné snížení této povinnosti přinesl až nový robotní patent, vydaný 13. srpna 1775. Podle něho byly zrušeny i dosud hojně vrchností užívané tělesné tresty. Další uvolnění poddanských poměrů přinesly dva důležité patenty, vydané císařem Josefem II. roku 1781 - patent o zrušení nevolnictví a patent toleranční. Patentem o zrušení nevolnictví se podstatně uvolnila osobní závislost poddaných na vrchnostech (možnost volného stěhování z panství na panství nebo z vesnice do měst, volný odchod na studia nebo učení se řemeslu). Patent toleranční pak povoloval svobodu náboženského vyznání. Z obecních událostí na sklonku 18. století je třeba připomenout výstavbu návesní kapličky, která podle zachovaného letopočtu byla vystavěna roku 1781. Přestavěna byla o sto let později. Osamostatnění obce přineslo užitek především bohatým sedlákům, kteří měli v rukou obecní samosprávu. Ovládali celou obec s velkým počtem drobných domkářů a podružných rodin, které byly na nich hospodářsky závislé. Ani mezi sedláky nebylo všechno v pořádku. Často jednali lehkomyslně a nehospodárně a v tomto důsledku byly usedlosti zadluženy a odprodávány části jejich pozemků. Ve vsi začalo narůstat třídní a sociální napětí. Docházelo k vleklým soudním sporům, zejména o užívání obecního jmění. První samostatná školní budova byla v Nevězicích postavena již v letech 1850 - 1852. Do té doby se vyučovalo v místnosti, pronajímané v některých selských staveních. Škola měla jen jednu třídu. V roce 1870 byla školní docházka prodloužena ze 6 na 8 let a proto byla při škole otevřena druhá třída, která však musela být umístěna v soukromé budově. Počet žáků stále stoupal a proto bylo zemskou školní radou rozhodnuto o zřízení třetí třídy. Nutná nástavba nevězické školní budovy byla provedena v letech 1887 - 1888. Její nákladná oprava byla provedena až v roce 1920. Vzhledem k převládajícím hořlavým materiálům, z nichž byly stavěny selské usedlosti i domkářské chalupy (dřevo, došky), docházelo často k požárům. V roce 1896 byl po vzoru jiných větších obcí založen v Nevězicích dobrovolný hasičský sbor. Stříkačka byla pořízena v roce 1896 (motorovou stříkačku získali nevězičtí hasiči až v roce 1938). Sbor dobrovolných hasičů rozvíjel i kulturní činnost. Spravoval obecní veřejnou knihovnu, pořádal taneční zábavy i ochotnická divadelní představení. Nevězice měly v soudním okrese mirovickém primát ve zřízení veřejné obecní knihovny. Ta byla založena již v roce 1882 Spolkem jihočeských akademiků "Štítný" zásluhou nevězického rodáka, spisovatele a poslance zemského sněmu Josefa Kořána. Knihovna měla tehdy 300 svazků. Od roku 1892 až do roku 1920 ji spravoval místní hasičský sbor. Vedle stále převažujícího počtu větších zemědělských usedlostí selských a chalupnických, začínají v Nevězicích a okolí vznikat počátkem 18. století menší usedlosti domkářské na půdě selské, obecní i panské. Jednalo se o tzv. kopaninský kolonizační rozmach, kdy nové pozemky pro domky byly získávány i kácením, klučením a kultivováním okrajových částí lesa. Kolem roku 1720 tu přibylo kolem padesáti nových domkářských chalup. Tím došlo k hlubokým proměnám i ve společensko-sociální skladbě venkovského lidu. S přibývajícími domkářskými a podružnými chalupami stoupal na vesnici počet chudiny. Feudální řády neumožňovaly volné stěhování obyvatel a vesnice se od poloviny 17. století začaly přelidňovat. Bez vrchnostenského svolení nesměl nikdo odejít na studie, vyučit se řemeslu a nemohl se také přiženit nebo provdat na jiné panství. Negramotnost byla téměř úplná. Povinná školní docházka od 6 do 12 let byla zavedena a uzákoněna až od roku 1784. Farní škola byla zřízena ve vzdáleném Starém Sedle a tam se z Nevězic dostal málokdo. Koncem roku 1816 bylo započato s přestavbou dosavadního malého dřevěného Lazišťského dvora. Na paměť velkopřevora hraběte Colloreda-Walsee, který stavbu povolil a o její průběh se velmi zajímal, byl dvůr roku 1818 přejmenován na Colloredohof - Koloredov a opatřen znakem. V roce 1847, na samém konci feudálního období, těsně před zrušením poddanství, roboty a vlády vrchnostenských úřadů, prodal maltézský řád celé varvažovské panství knížeti Karlu II. Schwarzenbergovi. Převratné změny, ke kterým došlo po roce 1848, se dotkly i Nevězic. Vydáním zákona o zrušení poddanství a roboty skončila pro venkovský lid ponižující doba závislosti na vrchnosti. V platnost vstoupila nová organizace státní správy a nejnižším a základním článkem se staly samosprávné obce s volenými zastupiteli a ve městech městské úřady. V soudním okrese mirovickém, kam Nevězice patřily, vznikaly tzv. spojené obce. Největší z nich byla spojená obec Varvažovská, do níž byly začleněny i Nevězice se svojí osadou Laziště. Nevězice měly v tomto prvním zastupitelstvu spojené obce varvažovské své dva zástupce. Instituce spojených obcí se však neosvědčila a ani Nevězice nebyly spokojeny. Po opakované žádosti byly Nevězice spolu s Lazištěm prohlášeny dne 31. listopadu 1874 samostatnou obcí. V té době měly Nevězice téměř 700 obyvatel a 85 domů. Po padesátiletém období stavebního klidu v letech 1870 až 1920, kdy v Nevězicích nebyl postaven ani jediný nový dům, rozvinul se zde opět v letech 1920 – 1941 čilý stavební ruch. Zde se opět projevila zručnost nevězických zedníků. V roce 1873 se oddělily spolu s částí osady Laziště (zbytek patřil ke Králově Lhotě a Probulovu) jako samostatná politická obec. V roce 1924 se osamostatnila dosavadní osada Laziště. V roce 1981 byly přičleněny pod správu MNV Orlík nad Vltavou a po roce 1989 se opět osamostatnily. V letech 1850 - 1851 byla postavena školní budova, která obsahovala jednu třídu a byt pro učitele o kuchyni a dvou pokojích. V letech 1887 - 1888 byla dosud přízemní budova zvýšena o patro a stala se trojtřídní. Pro malý počet žáků (celkem 7) byla nevězická škola zrušena rozhodnutím školského odboru ONV v Písku ze dne 21. srpna 1963. Budova byla posléze upravena na hostinec. V roce 1888 byl v Nevězicích založen sbor dobrovolných hasičů. V roce 1952 bylo v obci založeno JZD, které se však do konce roku 1953 rozpadlo. Hospodářství pak byla od 1. října 1957 začleňována do státního statku, kdy do něj předalo půdu a živý i mrtvý inventář 45 nevězických rolníků. Ještě v roce 1964 však v obci soukromě hospodařilo 68 malozemědělců. V roce 1981 byly farmy státního statku v Nevězicích a Koloredově (dvůr u Nevězic) zrušeny a předány do hospodaření sousedních JZD. Součástí obce byla osada Letoštice, která byla založena v roce 1569, obsahovala vždy jen mlýn a dvě až tři domkářská stavení. Po I. světové válce (v letech 1921 - 1922) zde byla vybudována hydroelektrárna. V roce 1960 byla tato osada zatopena vodami Orlické přehrady. Na jejím levém břehu nyní patří k Nevězicím rekreační osady Luh a Peklo. Pamětihodnosti: návesní kaple zasvěcena svatému Vojtěchovi, klasicistní výklenková kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého, klasicistní usedlosti, výklenková kaple v nedalekém Koloredově u komunikace z Varvažova do Orlíka u lesa po pravé straně.