Šumava: krumlovsko
šumavská poloha: mapy.cz
informace přináší šumavské ubytování: apartmány Stará Pošta, Hartmanice
Památník bojů a vítězství nad fašismem v Českém Krumlově stojí v městském parku. Na nízkém podstavci je umístěna vysoká kamenná stéla a do jednoduchého pískovcového hranolu jsou vymodelovány hlubokým reliéfem postavy.
Každý turistický region má rozličné přírodní a turistické podmínky a také jiné možnosti poznávání a odhalování přírodních krás a památek. Turistický region Šumava nabízí různé možnosti ubytování. Jde o rozličná ubytovací zařízení - luxusní pension, levný pension, rodinný pension, pension pro děti, romantický pension, penzion se snídaní, hvězdičkový penzion, klasifikovaný pension, pension s domácím mazlíčkem, bed and breakfast pension atd., situovaná v turistickém regionu Šumava. Tato zařízení Vám nabízejí své ubytování vhodné pro jednotlivce i pro různé skupiny, dle Vašich přání a zaměření, jak v oblasti kultury, tak i sportu a ostatních aktivit pro Vaši příjemnou dovolenou, strávenou v turistickém regionu Šumava. Šumava nabízí rodinné ubytování, ubytování s dětmi, ubytování hvězdičky, luxusní ubytovací zařízení, romantický penzion, penziony, bed and breakfast, B&B, nocleh se snídaní, rezervace, rezervování, rezervovat, zamluvit, Šumava penzion se snídaní, pokoje, ubytovací služby, nocleh, byt, ubytování stravování, seznam ubytování, Šumava pensiony tip, top, nejlepší, hvězdičky, penzion s hvězdičkou, hvězdičkový penzion, hodnocení penzionu, dovolená, pensiony Šumava, pes, domácí mazlíčci, ubytování v soukromí, apartmán, Šumava apartmány, ubytování v rodině, Šumava motel, motely, služby apartmány, kde se ubytovat, prázdninové balíčky, Bed & Breakfast nocleh, zájezd, Šumava pobyt, rekreace, romantický hostel, zábava hostel, zábava penzion, nocleh pro rodiny, domek, dům, Šumava ubytování v rodinném domě. Mnoho informací přináší nejstarší šumavský web, doména http://www.sumava.cz/ je o rok starší než sumavanet.cz. Aktuální informace můžete poslouchat na internetovém nebo pozemském rádiu Rock Radio Šumava nebo Kiss Jižní Čechy.
Ukázka z knihy Mlhy na Blatech Karla Klostermanna:
„Vrať se domů!" osopil se na dívku; „nemáš tam co hledat! Je to nezpůsob tohle, běhat až sem za mládkem..."
„V tom mi nemáte co poroučet, táto!" odsekla prudce; „chci ho vidět... musím ho vidět. Je prý potlučen..."
„Arciť — kamenem dostal do ruky," smál se Karhoun, „ale to ho nezabilo. Tuhle se poděkujte pantátovi; kdyby ten ho nebyl vytáhl z vody, plaval by teď k Bavorovicům. Krásně byl vaším šamstrem, já bych v tej plavbě nebyl bránil..."
„Nechte těchhle zbytečných řečí," skočil mu do slova Krušnej, „a ty, holka, povídám ti, vrátíš se domů! Vydáváš na posměch nás všecky..."
„Ani mi nenapadá!" odtušila vzdorovitě a zahnula bez dalších okolků ke vchodu a do obydlí porybího, mimo něž právě kráčeli.
Krušnej se chtěl spustit za ní, zadržet ji mocí, ale Potužák ho zadržel.
„Nech ji teď, Jakube!" pravil mírně, ale s důrazem; „zde není místo ani čas, abys ji cepoval..."
„Já jí ukážu! Já ji vytrestám, slotu nehodnou, neposlušnou takovou," zlobil se Krušnej.
Než Rozárka už zmizela za vchodem.
Krušnej stál, chvěje se zlostí na celém těle, jeho pěsti se křečovitě svíraly, vzduchem mávaly. Po chvíli ramena sklesla v bezvládí.
„Pojď, pojď, nech toho teď a nerozčiluj se!" domlouval mu Potužák.
„Nic se nezlobit, pantáto!" děl s úšklebkem Karhoun; „není vám nic platno — už sou takoví, neposlouchají. Vzpomeňte si, že vy jste třeba taky dycky nebejval vtělenou poslušností oproti svým rodičům..."
Krušnej neodpověděl, slzy mu vytryskly z očí.
„Vidíš, Jouzo, čeho jsem se dočkal!" zašeptal, obraceje se k Potužákovi. „Raděj bych živ nebyl..."
„Nu, nu — nebude tak zle," dobíral si ho Karhoun, mžhouraje jízlivě očima. „Osud je osud. Podívejte se na mne, pantáto, já taky nežiju jako kníže pán, nu, a snáším to..."
Tu Krušnej se vzepjal, všecka jeho zlost se probudila znovu a svezla se na ošumělého obejdu, jehož průvod a společnost beztak těžce snášel.
„Co vy budete mluvit?" osopil se naň; „jděte po svých a nelepte se nám na paty. Nikdo vás nevolal…“
A Karhoun na to, ušklíbaje se neustále po svém:
„Aj, aj — pantáto, aj, aj! Vy si ňák zhurta se mnou vedete, podívejme se! Zeptejte se tuhle pantáty Potužáka, posloužil-li jsem mu a zachce-li se mu mě odhánět ? Tady je veřejná cesta, a chce-li se mi tudy jít, vy mi nezabráníte. Ani dost málo se vás nebojím..."
„Poslechněte, Karhoune," vpadl mu do řeči Potužák, „já vám něco povím. Pustí-li mi mého Václava, bude to v první řadě vaší zásluhou a do své smrti vám toho nezapomenu, na to můžete spoléhat. Ale teď mi udělejte ještě něco k vůli a nechte nás. Máme spolu co vyjednávat. Tu máte prozatím pětku a na Hluboké si zajděte do hospody a jezte a pijte, co hrdlo ráčí, rozumí se na moje útraty. Až mi pustí chlapce, zajděte si k nám do Plástovic a stojím vám za to, neřeknete, že Potužák je nevděčný člověk."
Vyňal z kapsy pětku a podal ji Karhounovi, který ji přijal, ušklíbaje se, avšak nikoli již jízlivě jako dosud, nýbrž co jen mohl přívětivě.
„Vy jste mužák, pantáto!" zvolal, „namouduši, pořád povídám, že není na světě nad pantátu Potužáka. Co se řekne, je slovo a váhu to má. Řekne se: sedlák! Nu jo, sedlák! Sedlák je dvojí, pán a škrob! A vy jste pán, pantáto Potužáku, ať jsem zatracenej !..."
„Nu, dobře, dobře. Mockrát vám děkuju, Karhoune, a spánembohem!"
„Dyť už jdu, dyť vím, že tuhle pantáta Krušnej si oddechne, až mě neuvidí. Podívám se za bratrem, ten šel asi na hlubocké nádraží. S poledne se vrátíme na Hlubokou, zajdeme trošku ke Kobrčům. Přece ho smím vzít s sebou, viďte, pantáto? Bylo by mu líto, dyby se dověděl, že jsem tam byl bez něho – bratr, je bratr, víme!"
,,I jen ho vezměte s sebou..."
„No, dyť jsem povídal: vy jste mužák, pantáto! Taky si vás vážíme, jak náleží. — To víte, ve dvou se lip pije. Na vaše zdraví si zavdáme..."
Zažvanil ještě cosi o svých zásluhách a o nastávajícím osvobození Václavově a odešel.
Kráčeli sami dva překrásnou cestou kolem Vondrovského knížecího dvora směrem k ohradskému zámku. Krajina vůkol skvostný park, i v tomto dešti, této šeré, vše pohlcující mlze, zelený jako brčál. Mluví cosi k srdci z nádherných, věkovitých dubů, jež vroubí cestu; kráčíš pod hustou klenbou jejich větví jako v stínu uprchlých, navždy zapadlých věků, dob slávy a moci pětilisté růže, pod jejíž záštitou dobře a klidně se žilo našemu venkovskému lidu, na nějž teprve ti, kdož po ní přišli k vládě, uvalili těžké jařmo nevolnictví. Ale i tyto doby plné strasti se převalily, jiné, jasnější časy nastaly, a nehybné tělo v mrákotách smrti se potácejícího lidu novým svěžím životem ožilo. Lid náš obstál, přečkal tíhu strašných věků a obrozuje se. Vytrval jako tyto duby, pamětníci jeho poroby a utrpení, nad jichž košatými temeny se přehnalo bouřek na tisíce, jimiž lomcovaly bezpočetné vichřice, jichž šťávy tuhly v třeskutých zimních hrázích, jichž kořenům strojily úklady hniloba a vlhko...