Šumavský rozcestník: keramická manufaktura s komínem vypalovací pece, Kožlany

keramická manufaktura s komínem vypalovací pece, Kožlany

Šumava.cz
rozcestník
kultura a památky
architektura
keramická manufaktura s komínem vypalovací pece, Kožlany

detailní info

kategorie: kultura a památky / architektura
lokalita: plzeňsko
GPS: 49°59'33.060"N, 13°32'7.884"E

popis

Volně stojící zděný přízemní dům č.p. 299 se sedlovou střechou je jedním z pozůstatků původních hrnčířských dílen. V objektu se dochovala tzv. kasselská pec na výrobu keramiky, před jižním štítem stojí čtyřhranný třikrát odstupňovaný komín zděný z cihel, dům prodělal rekonstrukci. První písemné zmínky o hrnčířích v Kožlanech pocházejí ze 17. století. Od 18. století je již zachován cechovní archiv a koncem téhož století zde pracovalo 14 mistrů a dvě dílny vedly vdovy. Hrnčířskou dílnu vedl mistr a s ním zde pracovali tovaryši a učedníci, na výrobě se podíleli i členové rodiny. Pracovní postup, i přes různé technologické inovace zůstával v základu stejný: Nejprve bylo nutné nakutat a připravit hrnčířskou hlínu příslušné kvality. Z hlíny se připravil vlastní výrobek ať již točením na kruhu nebo tvarováním do forem. Po vyschnutí je možné přikročit k výpalu, který trvá různě v závislosti na kvalitě hlíny a charakteru pece. Hrnčířské výrobky se povrchově upravují glazováním a různým dekorem - malováním, rytím nebo připojováním plastických ozdob. Tyto úkony se provádějí bud před výpalem, nebo po něm. Do obchodů a domácností se nakonec dostává široký sortiment výrobků, který je pro svoji jednoduchost a rozmanitost stále oblíbeným artiklem. Do konce 19. století se pro výrobu používaly místní hlíny, z kterých se vyrábělo poměrně křehké hrnčířské zboží - tzv. měkkota. Pálilo se v milířových nebo homolových pecích vytápěných na teplotu kolem 900 °C. Zboží bylo poléváno řídkou polevou - tzv. šlemem. Barevný dekor byl spíše výjimkou, častější jsou plastické ozdoby. Takto vyráběné předměty měly pro svoji křehkost malou životnost. Do dnešní doby se z kožlanské produkce dochovaly zásobnice, nádoby na pečení, formy na pečivo, koutní hrnce nebo sudy na zelí apod. Od 2. poloviny 19. století je na trh dodáváno kvalitní nádobí různých materiálů (litina, kamenina, porcelán), vedle kterého zboží z měkkoty konkurenčně neobstálo. Proto i hrnčířská výroba přechází na kvalitnější zboží s tvrdším střepem, kterého je však možno dosáhnout až při výpalu na teploty kolem 1200°C. Pro tuto technologii byla místní surovina nevhodná, a tak se hlíny začínají dovážet především z Blšan aTlučné. Zboží se vypaluje v kasselských pecích. Na počátku 20. století se počet dílen v Kožlanech stabilizoval. K nejznámějším patří hrnčírny Antonína Hoffmana, Rudolfa Klára, Oldřicha Šubrta. Dílna Oty Nového byla postavena na místě starších hrnčíren Štýbrů a Střelů. Největší hrnčírnou byl podnik Arnošta Rabštějnka, který mj. vyráběl i hliněné kuličky. Stal se základem dnešního družstva Keramo, které na původní hrnčířské tradice navazuje.