Šumava.cz

Josef Švehla (15. května 1861, Stará Huť u Berouna – 10. května 1934, Sezimovo Ústí) byl český pedagog, regionální archeolog a spisovatel. Narodil se v rodině mistra v huti ve Staré Huťi u Berouna, po absolvování Učitelského ústavu v Soběslavi (1879) působil krátce jako učitel obecných škol ve Slaném, Malšicích, Chýnově a o roku 1885 pak v Sezimově Ústí. V té době se obec jmenovala Starý Tábor). Na studentská léta vzpomíná jako na prostředí plného čilého kulturního a vlasteneckého ruchu, který na ústavu vládl. Někteří z jeho spolužáků se v následujících letech uplatnili v českém kulturním životě, např. spisovatel Karel Kálal či národopisec a regionální historik Jan Dyk. S mnohými Švehla udržoval přátelské styky po celý život. Tak se na archeologickém výzkumu významného hradiště Věnec u Volyně, vedeném rovněž učitelem a archeologem Bedřichem Dubským, setkal počátkem dvacátých let s Janem Dykem, působícím tehdy ve Strakonicích. Kromě své učitelské práce se po roce 1894 věnoval ovlivněn táborským historikem profesorem Martinem Kolářem, středověké a pravěké archeologii a jeho výzkumy mohyl a dvou míst spojených s husitskou minulostí a to Sezimovo Ústí a Kozí Hrádek. Tyto výzkumy mu přinesly značnou proslulost. Právě jeho zásluhou a vlastní obětavou a těžkou prací bylo v roce 1899 pokračováno v odkrývání Kozího Hrádku (od roku 1899), v obci vzniklo místní muzeum (roku 1929) a svojí autoritou a úsilím se zasloužil o přeměnu názvu obce ze Starý Tábor na Sezimovo Ústí. Kozí Hrádek se v pramenech poprvé připomíná roku 1377. Na počátku 15. století patřil bratrům Janovi a Ctiborovi. Zdědili ho po svém otci Vilémovi z Poděhus. M. Jan Hus se sem uchýlil, když byl postižen interdiktem. Opustil tehdy Prahu a své dočasné útočiště na venkově tajil, aby neuvedl hostitele v nebezpečí klatby. Málo významný hrádek v odlehlé krajině a přitom poměrně snadno dostupný z Prahy v dané situaci vyhovoval a zajišťoval Husovi klid k literární práci. Vlastním iniciátorem Husova pobytu na Kozím Hrádku byl zřejmě Čeněk z Vartenberka, vlivný šlechtic a poručník rožmberského zboží, v té době horlivý stoupenec reformních snah. Husův pobyt na Kozím Hrádku je poprvé doložen až 27. října 1413, nepochybně však zde byl již dříve. Klidu na venkově využil Hus k intenzivní literární práci. Dokončil zde druhou část svého nejvýznamnějšího teologického díla „De ecclesia“ (O církvi) a napsal proslulou „Postilu“ i několik českých vzdělavatelných spisků. Nezůstal však jen u činnosti literární a věnoval se horlivě kazatelskému působení. Všeobecně jsou známy zprávy o tom, jak v okolí Kozího kázal „v lese a pod lipú u hradu“, či mezi ploty a dokonce sloužil mši ve stodole. Do zdejších kostelů, vzhledem ke svým církevním trestům, nesměl! Kozí Hrádek však Hus na jaře 1414 opustil a pobýval v nedalekém Sezimově Ústí, kde byl hostem Anny z Mochova. Tato statečná žena, o níž František Palacký napsal, že byla nejhorlivější husitkou v celých Čechách, se nezalekla nebezpečí klatby a poskytla ve svém městském paláci Husovi útočiště. Mistr zde pokračoval v literární tvorbě a 26. června 1414 dokončil spisek O hříchu. Již v červenci však přesídlil na hrad Krakovec u Rakovníka, kde byl pod ochranou mocného šlechtice Jindřicha Lefla z Lažan. Odtud také v říjnu 1414 odcestoval na koncil do Kostnice. Po požáru roku 1438 nebyl již Kozí Hrádek obnoven a pozvolna se změnil v ruinu. Jeho rozpadávající se zdi byly časem zanášeny zeminou a jehličím, zarůstány stromy. Urychlení zániku stavby výrazně přispělo rozebrání hradebních zdí již v 17. století, později i jejich roztrhání střelným prachem. V 19. století již nic nenasvědčovalo tomu, že pahorek v lese skrývá středověké zdivo. Nevěděli o tom nic ani místní obyvatelé. Netušili však, že pahorek obsahuje pod svým povrchem rozsáhlé zbytky hradního zdiva. Táborští historikové, profesoři August Sedláček a Martin Kolář, ovšem o lokalitě věděli, leč snahy o odkrytí zůstávaly bez odezvy. Příležitostné výkopové práce v letech 1886 a 1890 s pouze fragmentálním zjištěním se nedočkaly pokračování. Až v roce 1899 zahájil Josef Švehla soustavný archeologický výzkum, poučen několikaletými zkušenostmi získanými v Sezimově Ústí. Agilní Švehla opět začal s průzkumem terénu z vlastní iniciativy. Záhy sice získal podporu táborského muzea, projevenou zčásti i finančně, přesto však další průběh zůstával především na něm. Často kopal sám bez dělníků, na něž se nedostávalo peněz. Výzkum tak býval i na několik let přerušen. První etapa proběhla v letech 1899 až 1907, pak následovala časová přerývka. Stálým spolupracovníkem byl Švehlovi Bedřich Havlůj ze Starého Tábora. Švehla většinou jen s ním prováděl výkopové práce, takže postup byl pomalý, trval dvě desetiletí. Pozvolna se však z pahorku vylupovalo zdivo hrádku. Soustavnou prací se Švehlovi nakonec podařilo odhalit celý půdorys hradního areálu a rekonstruovat jeho podobu. Své objevy Švehla průběžně publikoval v časopisech i v několika brožurách. Souhrnně pojednal o Kozím Hrádku v knížce Kozí (1920). V průběhu vykopávek získal Švehla unikátní soubor movitých předmětů - keramiky, zbraní, zbytků potravin z odpadních jam až po části ošacení či pivovarské kotle. Všechny nálezy předal do muzea v Táboře. Velkorysý finanční dar prezidenta T. G. Masaryka poté pomohl k zakonzervování odhalených zřícenin Kozího Hrádku do podoby, v jaké je známe dnes. Švehla se také podílel na vykopávkách a výzkumu na vrchu Tábor – Burkovák poblíž Bechyně. Bohatý byl také jeho veřejný a spolkový život: stál u založení v roce 1922 a byl zároveň prvním předsedou Společnosti pro zachování husitských památek a u vzniku odborného Jihočeského sborníku historického, který pak v Táboře vycházel až do padesátých let. Byl předsedou učitelské jednoty Komenský v Táboře, předsedou kulturního odboru. Po řadu let byl náměstkem starosty Zemského ústředního spolku jednot učitelských v Čechách. Zápisy z jednání tohoto spolku, uložené ve Všeodborovém archivu v Praze, svědčí o Švehlově iniciativním a aktivním podílu na spolkové činnosti. Na budově ZŠ Sezimovo Ústí je pamětní deska s textem „Zde žil a působil 1885 – 1925 Josef Švehla pedagog, spisovatel, buditel“.