Šumavský rozcestník

stručně

název: Nové Údolí
kategorie: kultura a památky
podkategorie: zaniklé osady
lokalita: volarsko
GPS: 48°49'55.755"N, 13°47'46.693"E

popis objektu:
Nové Údolí je šumavská zaniklá osada na území obce Stožec v údolí Studené Vltavy na severním úpatí Třístoličníku u česko-bavorských hranic, v nadmořské výšce 815 - 855 m n. m. Osada byla jednou z posledních, které byly na Šumavě založeny. V roce 1767 byl ukončen spor o zemské hranice a kníže Schwarzenberk naproti bavorské osadě Haidmühle staví myslivnu a domy pro strážce hranice - stalo se tak roku 1795 v rámci kolonizace a využiti pralesního hvozdu pod Třístoličníkem. Dřevařská ves nesla původně název Spitzberg (dle blízké hory). V roce 1823 měla 22 stavení a všichni muži pracovali jako lesní dělníci (těžili dřevo a plavili ho po blízkém schwarzenberském plavebním kanálu). V roce 1844 byla na bavorské straně u Haidmühle zřízena celnice, ovšem hranice zde byla vnímána velice volné. Nové Údolí bylo zváno i Neuthal, Nová Ves či nářečně Najtál. V roce 1879 zde byl zastřelen pytláky lesník Böhm. Obec spadala do farního obvodu České Žleby. V roce 1910 sem od Černého Kříže došla železnice (dnes technická památka), která oživila kraj a přivedla sem i první turisty. Přes celnici v Haidmühle pokračovala do Pasova... V roce 1920 žilo v Novém Údolí 273 osob, během následujících 10 let přibylo dalších 25 obyvatel. Obec měla na čtyřicet stavení. Existovala tu stanice četnictva a finanční stráže, dva ubytovací hostince, schwarzenbergská lesovna, obecná škola, hasičská zbrojnice, obchod, taneční parket, byla tu zastávka a nákladiště dráhy. Druhá světová válka zamíchala s osudy všech obyvatel. Čeští zaměstnanci dráhy i polesí byli vyhnáni a Nové Údolí bylo spolu s českým pohraničím obsazeno hitlerovským Německem. Osvobozeno bylo 1 .května 1945 v 16:30 jednotkami americké armády, přičemž došlo ke krátkému boji s jednotkami SS. Nové Údolí bylo jednou z posledních německých únikových tras o čemž svědčí nález vagónu plného zlata odstaveného v sousedním Haidmühle dne 2.května 1945. Bylo také zjištěno, že zdejší lesní správce Hager donášel v kritickém období roku 1938 vojenské informace Gestapu, za což byl těsně po válce odsouzen k smrti. V říjnu 1947 bylo zdejší obyvatelstvo německé národnosti odsunuto (část zůstala na Krumlovsku), ovšem pokus o dosídlení reemigranty z Rumunska se nezdařil. Osud obce se definitivně naplnil po komunistickém .převratu v Československu v únoru 1918 a vzniku Spolkové republiky Německo o rok později. Nové Údolí se ocitlo na rozhraní dvou světů. Na české straně vzniklo široké a střežené hraniční pásmo, završené roku 1951 zbudováním neprostupné tzv. železné opony (zátarasy a ploty pod elektrickým proudem). Několik kilometrů široký pás podél hranice se na české straně stal zakázanou zónou, jejíž neprostupnost střežili vojáci Pohraniční stráže. Ti také fakticky vládli celému kraji. Roku 1953 bylo Nové Údolí srovnáno se zemí, o čtyři roky později pak vymazáno z mapy. Stržen byl i Smitkův hostinec dole u zastávky, později vzala za své i bývalá kasárna u cesty nad ním. Do dnešních dnů tak přežil z Nového Údolí jediný objekt: stodola s obytnou místností u bývalé lesovny. Po zániku obce se jméno Nového Údolí udržovalo při životě především díky železnici. I po zrušení osobní přepravy zde totiž nadále fungoval pravidelný provoz nákladních vlaků se dřevem pro německé odběratele. Trať do Bavorska byla fyzicky přerušena, když bylo několik desítek metrů kolejí na české straně vytrháno. Železniční trať z Černého Kříže zůstala sice zachována, ale osobní vlaky od 70. let končily jízdu nuceně ve Stožci, za nímž byla trať přehrazena vraty a zatarasena výkolejkou, a do Nového Údolí jezdily jen zmíněné kontrolované manipulační vlaky se dřevem. Proto byl na německé straně 18 km dlouhý úsek železnice z Haidmühle do Jandelsbrunnu v roce 1974 rozebrán. V 80. letech byla po přestěhování roty Pohraniční stráže do nových kasáren ve Stožci zbourána kamenná kasárenská budova, která byla v Novém Údolí původně postavena pro četnickou stanici. Dnes z původních budov se v Novém Údolí dochovala jediná stodola. Po převratu na podzim 1989 bylo nepřístupné hraniční pásmo zrušeno a nový čas nastal i pro tento půvabný lesní kout na Studené Vltavě vystavěny dvě nové celnice pro pěší a cykloturisty. Provoz osobních vlaků do Nového Údolí byl na české straně obnoven 30. června 1990 a v roce 1994 byl založen spolek Pošumavská jížní dráha, který symbolicky obnovil koleje až přímo na státní hranici (v délce 105 m což z ní činí světovou raritu - nejkratší mezinárodní železnici na světě) a v květnu 1997 zde otevřel minimuzeum šumavských lokálek umístěné v historickém železničním voze. Zdejší křižovatka cyklistických a pěších tras je nepřehlédnutelným bodem turistické Šumavy. Německý název Neuthal.

stručně

název: Černý Kříž
kategorie: kultura a památky
podkategorie: církevní
lokalita: volarsko
GPS: 48°51'43.908"N, 13°52'0.716"E

popis objektu:
Původní dřevěný kříž (některé prameny popisují kříž kamenný) byl postaven na památku schwarzenberského hajného, který zde zahynul při pronásledování pytláka. Účelem kříže bylo i ochraňovat dávný brod přes Studenou Vltavu. Když sem v roce 1910 dorazila železniční trať z Českých Budějovic a protla se s kolejemi od Volar vedoucími dále přes Nové Údolí do Haidmühle, tak tu uprostřed šumavských hvozdů vzniklo romantické nádraží které dostalo svůj název právě podle tohoto kříže. Až do roku 1924 mělo svůj neobvyklý název "U černého kříže", který byl pak pozměněn pouhý "Černý kříž". Stejně byla pojmenována i osada, která se okolo postupně rozrostla na až 33 obyvatel v roce 1933 (dnes zde žije 10 osob v celkem 8 domech). Nádraží Černý Kříž je raritou mezi českými nádražími, neboť je nejmenší železniční stanicí s přímým rychlíkovým spojením s Prahou. Původní dřevěný kříž zanikl po 2. světové válce. Provizorně ho obnovil v roce 1997 Stifterův pošumavský železniční spolek, ale ten vydržel jen dá povodní v roce 2006. Na svém místě a v původní velikosti i vzhledu byl obnoven v roce 2006 ve spolupráci Správy Národního parku Šumava 3 obce Stožec. Šest metrů vysoký kříž z dubového dřeva zhotovili umělečtí dřevořezbáři Tomáš. Indra a Libor Kuzďas. V roce 2009 byl osazen replikou ukřižovaného Krista, který zhotovil na plechu technikou smaltu ak. mal. Jiří Kubelka. Obnovený kříž byl vysvěcen 14. srpna 2009.

stručně

název: Rovina
kategorie: kultura a památky
podkategorie: zaniklé osady
lokalita: sušicko
GPS: 49°9'25.991"N, 13°25'15.995"E

popis objektu:
Rovina (německy Ebene) je pamětníkům dobře známé místo mezi Dobrou Vodou a dnes již neexistující Skelnou (německy Glaserwald) s více než třísetletou historií. Na mapě z roku 1708 je zde, na křižovatce cest, zaznamenána celní stanice. Jde o zvláštní místo Šumavy, které je spojeno jako Dobrá Voda a Březník s tradicí sv.Vintíře. Již na starých mapách z Tereziánské doby je objekt hostince zřetelně vyobrazen a sloužil po celá staletí jako zájezdní hostinec. V polovině 19. století byla dobudována nová okresní silnice a hostinec poskytl odpočinek po dlouhém a namáhavém stoupání od Hartmanic, v nadmořské výši 924 metrů pro cestující i koně. Přilehlá kovárna nabízela možnost koně překovat i opravit povozy. Poutníci a později turisté přicházející od nedaleké kaple sv. Vintíře si zde pochutnávali na domácím chlebu se špekem a dobrém šumavském pivu. V době prvorepublikové nesl název Gasthaus Rosa Weinberger beim Günterfelsen.Po druhé světové válce a odsunu německých obyvatel nebyl, na rozdíl od zbytku vesnice, pro svojí výhodnou polohu u cesty srovnán se zemí, ale sloužil armádě v nově vzniklém vojenském újezdu Dobrá voda, jako budova štábu. Po celkovém zchátrání objektu byl přebudován na stáje pro dobytek a seník. Velký seník a mnohdy tak voňavé seno posloužilo jako lůžko pro „unavené" vojáky, vracející se z Hartmanic do kasáren na Nové Hůrce. Proto se záhy vžil název „Hotel Seno". V širokém okolí se mezi lidmi v této době vžije označení Hotel Seno. Počátkem nového tisíciletí pak při velkých přívalech sněhu došlo k prolomení střechy a objekt definitivně zcela zchátral. Jeho obnova započala v roce 2006 a byla ukončena v létě 2009 znovuotevřením pro veřejnost. Dnes chata Rovina nabízí restauraci s výbornou kuchyní a možnost ubytování v mezonetových pokojích. Německý název Ebene.

stručně

název: Nový Svět
kategorie: kultura a památky
podkategorie: zaniklé osady
lokalita: kvildsko
GPS: 49°0'30.405"N, 13°40'14.235"E

popis objektu:
První zmínka o osadě Vimperského panství je z roku 1752, kdy je zde vystavěna osada lesníků a dřevařů. Dnes již nic nenasvědčuje tomu, že ještě po druhé světové válce to byla jedna z největších šumavských, správních a farních obcí. Katastrálně se Nový Svět rozkládal na ploše 5730 hektarů, stálo zde 253 domů, kostel, fara a tři kaple. Do správy obce patřilo 11 vesnic a osad (Borová Lada, Zahrádky, Černá Lada, Švajglova Lada, Svinná Lada, Šindlov, Paseky, Zelená Hora, Hrabická Lada, Pravětínská Lada a přidružené osady Knížecí Pláně a Nové Hutě), v roce 1930 čítala obec 1591 obyvatel. Dominantou byl farní kostel sv. Martina postavený v letech 1796 - 1797 Janem Hainzem podle návrhu J. Bindera na místě dřevěné kaple sv. Ducha z 1787. Jednolodní, obdélný, loď 18,8 x 9,15 m, trojboce ukončený presbytář 9,15 (šířka) x 5,4 m (hloubka), vysoký asi 12 m, se sedlovou střechou a nízkou dřevěnou věží (cca 4,5 m) v přední části, loď i věž kryty šindelem, sakristie přistavěna v ose presbytáře, loď i presbytář plochostropé, zařízení z 19. století. Postavený na místě kaple sv. Ducha z roku 1787 a zbořený v roce 1977 - na místě zůstal jen památník obětem 1. světové války. Dvě století trvající historie převážně německého osídlení tohoto kraje doznala v důsledku poválečného vývoje zásadní proměny. Došlo k nucenému vysídlení původních obyvatel a zániku většiny osad. Německý název Neugebäu.

stručně

název: Křišťanov-Vyšný
kategorie: příroda
podkategorie: přírodní krásy, úkazy
lokalita: volarsko
GPS: 48°54'13.976"N, 14°0'48.47"E

popis objektu:
Bohatý výskyt šafránu bělokvětého.

stručně

název: Zbytiny
kategorie: města a obce
podkategorie: města a obce
lokalita: volarsko
GPS: 48°56'33.439"N, 13°58'40.991"E

popis objektu:
Pod Knížecím stolcem (1226 m n. m.) v údolí říčky Blaníce je ves, která v roce 1388 náleží Vyšehradské kapitule a je zde kostel s knězem Ondřejem. V roce 1395 po vleklých sporech, dochází k výměně a od Vyšehradské kapituly ves získává Zlatokorunský klášter, potom ves vlastní: rod Rožmberků, císař Rudolf II., knížecí rod Eggenberků a posledně rod Schwarzenberků. Vlak do vsi přijel prvně v roce 1899, technickou památkou byla v letech 1919 - 1964 Arnoštovská úzkorozchodná lesní železnice. Kulturní památkou je kostel sv. Víta, obnovený kostelík sv. Máří Magdaleny v místě bývalé vsi a kapličky v lokalitách Koryto a Spálenec. Německým názvem Oberhaid.

stručně

název: Blaníce
kategorie: příroda
podkategorie: přírodní krásy, úkazy
lokalita: volarsko
GPS: 48°56'19.36"N; 13°57'20"E

popis objektu:
Velké území luk, rašelinišť a lesů v povodí Blaníce, evropsky významná lokalita perlorodky.

stručně

název: Pěkná
kategorie: města a obce
podkategorie: města a obce
lokalita: volarsko
GPS: 48°51'5.875"N, 13°56'6.567"E

popis objektu:
770 m, první záznam o obcí je z konce 14. stol. a původně patřila ke klášteru ve Zlaté Koruně. V obci kostel sv. Anny z konce 18. stol., vnitřní zařízení je původní.

Šumava.cz