Před druhou světovou válkou vznikl v Československu rozsocháč - statická ocelová protitanková překážka, která byla velmi účinná. Její výroba je poměrně jednoduchá, při demontáži jedné opěrky je skladná a přepravovatelná, nemůže se za ni efektivně ukrývat pěchota, špatně se postřeluje a je poměrně lehká. Svou funkci si zachovává i při převrácení, například velmi blízkou explozí. Vznikl zdokonalením a vývojem na základě drátěné překážky nazývané španělský jezdec, používané už od středověku. Byl používaná od 30. let 20. století a pod názvem český ježek (německy Tschechenigel) a během druhé světové války používán armádami většiny států obou bojujících stran a je užíván dodnes. Rozsocháče byly ve velkém rozsahu použity v ČSR při budování československého opevnění před druhou světovou válkou, kdy byl průmyslově vyráběný na základě mnoha zkoušek. Po Mnichovské dohodě a obsazení zbytku Československa všechny existující rozsocháče zabral německý Wehrmacht a používal je pro nová německá opevnění. Ve velkém počtu byly vyráběny i nové, neboť je Němci potřebovali i k zabezpečení Atlantického valu (například na pláži Omaha). Při bojích v ulicích měst bylo jejich použití efektivní, jediný rozsocháč mohl blokovat celou ulici. Později byl tento druh protitankové překážky použit i na hranicích Německé demokratické republiky a v mezipásmu Berlínské zdi. Obrněná technika a především tanky však prodělaly během druhé světové války značný technický pokrok a události na bojištích tohoto konfliktu ukázaly, že tanky měly často rozhodující význam pro výsledek bitvy. Z toho důvodu bylo nutno řešit v pásmu obrany protitankovou obranu aktivními i pasivními prostředky. Původní předválečné překážky budované v systému stálého opevnění se ukázaly již jako překonané, a proto bylo nutno hledat nová technická řešení překážek. Pro přehrazení otevřených prostorů a komunikací vhodných pro nasazení tanků byly od roku 1953 budovány víceřadé překážky z železobetonových jehlanů. Trojboké jehlany o hraně délky 135 cm byly umísťovány zpravidla do čtyř nebo pěti řad a ve směru od předpokládaného postupu nepřítele byly doplněny předsunutým příkopem s násypem. Ten zajišťoval ochranu zátarasu proti přímému postřelování a tank při najetí na násep dosedl na překážku shora, čímž se mohl zablokovat. Železobetonové protitankové zátarasy se používaly k zabránění průjezdu tanků. Pokud tank na tento jehlan najel, zůstal pásem ve vzduchu, případně se sesmekl a jehlan se vrazil pod pás, čímž došlo k roztržení pásu a znepohybnění tanku. Návrh jehlanu (někdy také dračí zuby) vznikl pravděpodobně již v roce 1949, ale nejstarší dosud nalezený výkres zhotovený V. odborem VTÚ nese datum 29. 3. 1950. Do konce roku 1951 se zkoušel i obdobně fungující „železný jehlan B“, který měl sice vyšší odolnost, ale vysokou pořizovací cenu. Na přelomu 40. a 50. let byly zkoušeny ještě další typy protitankových překážek. Na základě úspěšných zkoušek v Milovicích z prosince 1951 byl v roce 1952 vybrán betonový jehlan o výšce 110 cm, což odpovídalo rovnoramennému trojúhelníku o hraně 135 cm. Jehlan měl hmotnost 650 kg a pro vyšší účinnost byl instalován rovnoměrně ve 4 řadách. To ovšem prakticky vylučovalo ruční osazování a jeho cena se tehdy pohybovala kolem 450-500 Kčs. Výroba probíhala v národním podniku Západočeská Prefa v Hýskově, kde bylo od března do listopadu 1953 vyrobeno 10 500 kusů. Na rok 1954 byla naplánována výroba 15 000 kusů. V roce 1959 byly provedeny rozsáhlé testy jehlanů, které již přestávaly vyhovovat. Nové vyšší jehlany sice nebyly zavedeny, ale došlo k přebudování stávajících zátarasů. Především byla zrušena pravidelná čtyřřadá překážka, která byla přepracovaná na nepravidelnou, čímž vlastně vzniklo osm řad. Bezkonkurenčně nejúčinnější způsob, jak zvýšit odolnost dosavadní překážky z jehlanů, byl předsunutý příkop a násep. Násep chránil jehlany před palbou a zároveň znemožnil řidiči tanku výběr směru vhodného pro zdolání zátarasu. Ten zajišťoval ochranu zátarasu proti přímému postřelování a tank při najetí na násep dosedl na překážku shora, čímž se mohl zablokovat. Jako nejvýhodnější protitanková překážka budovaná již v míru byl však vyhodnocen protitankový příkop, neboť výdaje na jeho zřízení představovaly pouze 20-30 % nákladů potřebných na železobetonové jehlany. Pochopitelně veškeré zátarasy mohly být kombinovány s výbušnými zátarasy (minová pole), které zvyšovaly jejich účinnost. V první polovině 60. let byly k ochraně zátarasů zavedeny protitankové objekty KŽ-3 a KŽ-4. Tehdy dosáhlo budování zesíleného polního opevnění a pravděpodobně i překážek a zátarasů svého vrcholu a od té doby začalo stagnovat. Většina zátarasů byla zlikvidována hned po pádu železné opony a v původní souvislé podobě se pravděpodobně nikde nedochovaly. V 50. letech vybudována čtyřřadá překážka i na silnici Železná Ruda – Debrník, která uzavírala nejen cestu ale i přilehlé louky z Debrníku na Železnou Rudu. Celková délka překážky byla 450 metrů a na její vybudování bylo potřeba přibližně tisíc jehlanů. Z důvodu maskování byl pás překážky osázen stromy a postupně zcela zarostl. Po pádu železné opony došlo k likvidaci zátarasu a byl ponechán pouze předsunutý násep. Ukázka původního rozmístění jehlanů je nyní umístěna na opačné straně náspu. Zátarasy jsou součástí naučné stezky Utajená obrana železné opony (zelená trasa Debrník zastavení č. 2).
