Šumava.cz

Jan Evangelista Purkyně (18. prosince 1787, zámek Libochovice - 28. července 1869, Praha) byl český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof; otec malíře Karla Purkyně. Svým příspěvkem o živočišných tkáních složených z buněk s jádry (v Karolinu roku 1837) se stal jedním ze spoluzakladatelů cytologie. Otec byl správcem libochovického šlechtického panství, a když bylo Janu Evangelistovi šest let, tak zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (piaristické gymnázium v Mikulově), ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách a ještě jako student v letech 1810 - 1813 učil na zámku Blatná děti Františka Hildprandta, kde baron nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Purkyně se vrátil do Prahy dostudovat. Baron ho stále finančně podporoval, ještě prý podporoval mnoho let i jeho výzkum. Purkyně si potom nechal udělat odlitek baronovy ruky jako známku štědrosti… Na zámku v Blatné se Jan Evangelista Purkyně dokonce zamiloval. Jeho vyvolenou byla komtesa Adelaida Desfoursová, která dojížděla návštěvou k rodině Hildprandtů ze svého sídla Hrádku u Sušice. Její rodiče si to však nepřáli. Dlouhá léta si psali, jejich dopisy vyšly tiskem. Ona jednou pečetila nějaký dopis, polila se trochu voskem a vzňaly se na ní od svíčky šaty a ona ve svých 26 letech uhořela. Když pobýval Purkyně o prázdninách u barona v Blatné, osnovali spolu plány ideálního vychovatelského ústavu - Purkyňovy akademie a baron vážně pomýšlel na to, zda by bylo možno uskutečnit toto pokusné učiliště pro tělesně i duševně zvlášť vynikající děti na blatenském zámku. Bylo to v roce 1816, dva roky před doktorátem Jana Evangelisty v roce 1818. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu několika osob (pruský ministr kultury a vzdělávání Karl vom Stein zum Altenstein (1770-1840), lékař Johann Nepomuk Rust (1775-1840), vedoucí pruského vysokoškolského oddělení Johannes Schulze (1786–1869), přírodovědec Karl Asmund Rudolphi (1771–1832)) a údajně i na přímluvu Goethovu, který také studoval proces vidění) byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi. Tam roku 1832 získal výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. V roce 1827 se oženil s Julií Rudolphi (1800-1835), dcerou svého zastánce, v Berlíně působícího přírodovědce švédského původu Karla Asmunda Rudolphi (1771–1832). Měli spolu dvě dcery a dva syny. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové. Starší syn Emanuel (1831-1882) se stal přírodovědcem, mladší syn Karel (1834-1868) vynikl jako malíř. Otec jej celý život finančně podporoval a nakonec i přežil. Ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi také odváděl tvrdou badatelskou práci: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů. Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864-1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky - antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti. Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě. Byl ale i významným překladatelem poesie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu. Jen několik dní před smrtí byl rakouským císařem povýšen do rytířského stavu. Roku 1853 založil časopis Živa. Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. Sám ale předpověděl, že se tento postup stane svébytným druhem v umění. Zapojil se také do vzniku tělovýchovné organizace Sokol v Praze. V Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací.